Konečné řešení: Konference ve Wannsee

Je 23. ledna 1942. Konečné řešení. Překlad: hAnko
www.videacesky.cz Já jsem Indy Neidell
a toto je druhá světová válka. Minulý týden pokračovaly japonské
výpady v JV Asii a Pacifiku a rozšířily se, když napadli
Nizozemskou východní Indii. Nemalá sovětská ofenziva
probíhá na východní frontě a německé ponorky začaly velké operace
na východním pobřeží USA.

Tento týden ukončí některé boje
v severní Africe. Britové 17. 1. konečně obsadí průsmyk
Halfaja a zajmou 5 500 vojáků. Dva měsíce se udržel v izolaci
pod velením majora Wilhelma Bacha. Tak skončily boje na hranicích,
ale byly důležité. Italové v průsmyku Halfaja a přístavu Bardia
zadrželi celou britskou divizi, zablokovali pobřežní silnici
a zabránili stavbě železnice do Capuzza. Tím však končí operace Crusader,
ačkoliv aktivně skončila už v prosinci. Když srovnáme prosincové ztráty s nynějšími, Spojenci utrpěli ztrátu 17 700,
15 % z celkového počtu, a Osa 38 300,
což je 32 % z jejich celku.

Čili na papíře je to jasné spojenecké vítězství,
ale v reálu nikoliv. Nedosáhli svých cílů. A velitel Osy Erwin Rommel
má stále funkční zásobování, zajištěnou administrativu
a je plně schopen pokračovat v boji. „Konečná analýza ukazuje,
že špatná taktika a slabé velení byly příčinou britské neschopnosti
získat jednoznačné vítězství.

Zásadním faktorem byla
neschopnost starších důstojníků zvládnout na bitevním poli
velké obrněné jednotky.“ Jenomže jak by to měli zvládnout,
když k tomu nebyli vycvičeni. Postupovali metodou pokus–omyl,
protože to bylo úplně poprvé, kdy Britové vůbec
založili tankový sbor. Do roku 1939 neměli ani divizi a od té doby nebyl čas
na cvičení s tímto vybavením, natož na Sahaře,
kde měl nepřítel naopak výhodu.

Ale i když nepřesvědčivé,
stále je to vítězství. A velitel bitevního pole Claude Auchinlek
s podřízenými se o budoucnost nebojí. Připraví se na další postup, protože Rommel
se teď přece na vlastní ofenzivu nezmůže. Jenže zmůže. 15. 1. dostává 54 nových tanků,
ale už minulý týden se rozhodl zahájit útok na zpomalení
jakékoliv nepřátelské ofenzivy. Má na 300 letounů, které alespoň lokálně
mají vzdušnou nadvládu, a 37 000 italských a německých vojáků je víc, než britský velitel 8.

armády Neil Ritchie
dokáže nyní na bojiště přivést. Také mu zrovna nepřálo počasí
a zpomalilo přípravu britských letadel, takže když Rommel 21. 1. zaútočí,
Britové jsou velice překvapení. Osa rychle postupuje a v jedenáct hodin
22. 1. obsazuje Agedabii. Ritchie nevěří, že Rommel má dost sil,
aby zaútočil východně odsud, tak pozdrží protiútok do doby,
než se Rommel vyčerpá. To se ale tento týden nestane. A přesně ve chvíli, když si to
Rommel šine na Kyrenaiku, australská vláda hrozí,
že stáhne své jednotky z Egypta kvůli blížící se japonské hrozbě
k samotnému kontinentu.

Naštěstí Roosevelt souhlasil,
že pošle přes Pacifik 20 000 vojáků a dalších 50 000,
pokud bude japonský postup pokračovat. Ale v Singapuru to začíná být kritické. Australský premiér John Curtin
posílá 23. 1. zprávu Churchillovi: „Po veškerém ujišťování, kterého se nám dostalo,
by evakuace Singapuru byla považována za neomluvitelnou.“ Ale Japonci se blíží úžinami
u Johoru a ostrova Singapur.

Na chvíli byli zastaveni australskou
22. brigádou u dálkové silnice, ale proti 45. indické brigádě
naopak slaví úspěchy. Ovšem 18. 1. japonské tanky
bez podpory pěchoty byly rozprášeny na cestě k Bakri stejně jako útok jejich praporu na Bakri.
Obojí díky australským jednotkám. Jak píše Richard Frank, právě zde si však uvědomili,
že se japonští vojáci nevzdávají.

Také přišlo zjištění,
že Japonci neberou zajatce, a zranění vojáci chtějí být raději zastřeleni, než aby je ubodali
nebo sťali postupující Japonci. „Ráno 22. ledna padlo 110 zraněných
Australanů a 40 Indů do japonských rukou. Do druhého dne byli zmasakrováni
japonskou střelbou, ubodáni bajonety,
sťati, nebo upáleni zaživa.“ Pro podrobnosti
a další podobné události se podívejte na Spartakovu
Válku proti lidskosti, kde se tomu věnuje.

K 21. 1. se Spojenci v Malajsku
stahují jižně od řeky Muar, Japonci postupují na Bataanu na Filipínách. 20. ledna se linie u Abucay začíná prohýbat a druhého dne 5 000 svěžích Japonců
prolamuje pravou stranu na svahu hory Natib. Linie se hroutí pod náporem
těžkých leteckých útoků. Americký velitel Douglas MacArthur posílá náčelníka štábu Sutherlanda,
aby se na frontu osobně podíval.

Sutherland doporučí ústup
a budování nové obranné linie. Poslední noc v týdnu se Japonci pokusí
obejít obránce na bataanském západním pobřeží a odříznout pobřežní cestu,
to však pro ně skončí špatně. Hlídková loď rozdělí konvoj,
potopí dvě lodi a získá plány, a i když to potrvá týden, někde i dva, dvě skupiny Japonců na souši
jsou přemoženy a všichni zabiti. Stejně přistáli úplně jinde, než měli. Toto první vylodění je začátkem
bitvy zvané Battle of the Points.

20. 1. je přístav Rabaul v Nové Británii
napaden více než 100 letouny z japonských lodí. Ty zničí přístavní dělostřelectvo. 23. 1. se Japonci vylodí a začnou
těžké boje s bránícími Australany. Útočníci získají letiště Lakunai
a rozeženou obránce po celém ostrově. Němci a Japonci nejsou jediní,
kdo postupují. I Sověti se činí. 20. ledna Andrej Jeremenko útočí na dobře
zásobený Toropec se 4. útočnou armádou. Rudoarmějcům padne do rukou 6 tanků,
723 vozů, 450 000 granátů, miliony střeliva, 1 000 sudů paliva
a 40 spižíren s jídlem.

11. armáda Vasila Morozova,
posílená o 1. a 2. střelecký sbor, je u Staraje Rusi a 3. útočná armáda
Maksyma Turkajeva u Cholmu, kde se jim otevírá zajímavá příležitost.
Mezi nimi totiž leží 2. sbor německé 16. armády
v Děmjansku v lesích a bažinách. Od jihu a ze severu by mohli
obklíčit těch 100 000 Němců, což by byla velká věc. 17. ledna Pavel Kuročkin,
velitel Severozápadního frontu, píše Stalinovi, že 11.

armáda by měla
jít do Cholmu dokončit obklíčení. Stavce se základy plánu líbí,
ale Kuročkin už to má vymyšlené přesně: 11. armáda půjde do Solců,
pak Němcům do zad u Novgorodu, strážní sbory pošle do Pskova
odříznout nepřátelům komunikaci. A taky Kuročkin říká,
že bude fajn udělat to ve dvou fázích, ale Stavka že ne, bude to naráz. A to navzdory faktu,
že Němci se obou měst křečovitě drží. Ale Stalin udělá tento týden několik
rozhodnutí v souladu se záměrem zničit skupiny Sever i Střed.

19. 1. se Kuročkin dozví,
že 3. a 4. útočná armáda, jeho levé křídlo, mají být převeleny na Kalininský
front k Ivanu Koněvovi. 1. útočná armáda ze Žukovova
Západního frontu až do Staraje Rusi, kde bude připravena k akci 6. února.
Takže Kuročkin dostane je, 2 střelecké divize a 2 střelecké brigády
východně od Staraje Rusi, ale… nebude jim velet on,
nýbrž 3. útočná armáda. Pak mají divize útočit jižně od Staraje Rusi
do Cholmu, odříznout Němce v Děmjansku, pak je tam zničí části 34.

armády, pak se v Cholmu všichni spojí
a zničí zbylé shromážděné Němce. Máte pravdu, je to optimistické
a zmatené zároveň. Kuročkin je kvůli ztrátě 3. útočné armády
naštvaný a Stalinovi to řekne. Stalin taktéž odmítá i jeho žádost
o společné velení děmjanské operaci. Síly vyslané na její splnění
jsou nedostatečné, ale plné optimismu. Rozkaz Stavky z 19. 1. převelující útočné
armády a ostatní věci, co jsem zmínil, také říká, že Ržev a Zubcov musí být
Koněvem dobyty nejpozději 21. 1., jeho další jednotky mají zaútočit
na Semlovo západně od Vjazmy a 3.

útočná armáda půjde od Cholmu
k Velikije Luki, k Vitebsku a pak dolů ke Smolensku,
který mají dobýt taky. Kalininský front tak má bojovat
od Rževa přes Vjazmu až po Smolensk. John Erickson o tom napsal: „Tímto zmenšující se síly
drtí v kolech postradatelnosti až do té doby, kdy mužů
i zbraní mnoho nezbývalo. Jeho divize čítající před třemi týdny
8 000 mužů mají nyní méně než 2 000. Není daleko k tomu, že generálu Koněvovi
zbude pouhých 35 tanků na celém frontu, síla divizí klesne na 3 000 mužů,
dělostřelcům zbude pouhých 12 děl, to vše kvůli velkolepým
Stalinovým strategickým přesunům.“ Ale Koněv se minulý týden v Rževu
a Syčovce snažil obsadit železnici, takže co bude teď?

No, zatímco se Rudá armáda
přesunuje a přerozděluje, německá 9. armáda,
bránící Ržev, zahájí ofenzivu! V deset ráno 22. 1. jednotky generála Modela
útočí s tanky a hloubkovými bombardéry západně od Rževa a během tří hodin
rozseknou Kalininský front vejpůl.

Část severně od Rževa
a druhou na západ a JZ. Stalinova rozhodnutí postihla
i Žukovův Západní front. Ztrátou 1. útočné armády se zhroutilo
pravé křídlo, ale střed táhne kupředu a dobývá 19. 1. Vereju
a 20. 1. Možajsk. Na jihu Timošenko táhne už několik dní,
ale u Balaklije a Slavjansku ho na konci týdne zastaví
německá pěchota. Německá ofenziva na Krymu
z minulého týdne dobývá 18.

1. Feodosii
a malý výběžek Parpach, který jim zajistí kratší frontu. „Situace na Krymu je patová,
i když Sověti mají menší výhodu. Němci stále drží tělo poloostrova
a jeho přístupové výběžky Perekop a Parpach. Ale Rudá armáda má oba strategické
body na periferii, Sevastopol a Kerč. Manstein sice Sevastopol stále obléhá,
ale tři sovětské armády leží východně od něj jako dýka číhající na útok do zad. Ačkoliv Krym není místem,
kde ‚skončí evropská hegemonie‘, jak řekl Hitler, je důležitým
strategickým místem pro obě strany.“ Události tohoto týdne
ovlivnily i vrchní velení.

17. 1. se Churchill vrací
z USA do Británie hydroplánem. Odkloní se z kurzu a dostane se téměř
na dostřel německých pobřežních děl v Brestu. Pilot kurz opraví a otočí ostře na sever,
kde britské radary letadlo považují za nepřátelský bombardér a posílají
6 letounů na jeho sestřelení. Churchill to posléze zhodnotí:
„Jejich mise selhala.“ Stejný den cestou z východní fronty
do Lipska umírá Walther von Reichenau. Od listopadu byl velitelem skupiny Jih.


14. 1. dostal mrtvici a letěl se léčit, ale po havárii letadla si zranil hlavu.
Není jasné, která příčina ho zabila. Nahradí ho Fedor von Bock, který byl zbaven
velení skupiny Střed minulý měsíc. 20. 1. na konferenci ve Wannsee
prezentuje Heydrich Hitlerovi plány na transport všech Židů
do vyhlazovacích táborů. Konference se účastní Martin Luther
z německého ministerstva zahraničí, jehož prací je přesvědčit evropské vlády ke spolupráci na
„konečném řešení židovské otázky“. Heydrich říká, že všech 11 milionů
evropských Židů musí „zmizet“.

Prohledají kvůli nim celý kontinent. Stuckart, který pomáhal s norimberskými
rasovými zákony v roce 1935, navrhuje nucenou sterilizaci různých ne-árijců. Modelovým příkladem základní techniky
je plynový vozový systém v Chełmnu. Po celý minulý měsíc byly
tisíce Židů nakládány do aut a otráveny plynem
cestou k pohřebištím v lesích. Brzy další auta a plynové komory na dieselová paliva
budou postaveny v Belzecu, Sobiboru a Treblince. Jsou to vzdálené lokace,
ale na železnici, po které Židé přijedou.

Nebudou se vybírat žádní silní jedinci
pro práci v továrnách nebo na polích. Každý, kdo přijede, zemře. Adolf Eichmann bude dohlížet na to, aby transporty a vraždy byly systematické
a dobře organizované. Více samozřejmě ve Válce proti lidskosti. A tady ukončíme náš další týden. Japonci stále postupují v JV Asii a Pacifiku, Sověti postupují, ale dostávají
stále nemožnější rozkazy, Rommel překvapivě postupuje v Africe a dojde k rozhodnutí, které bude mít
obrovský dopad na budoucnost světa.

Přeruším vám časovou posloupnost,
ale co, vy víte, co se bude dít. Němci a někteří jejich spojenci
vybudují systém táborů smrti a pokusí se vyhladit celou rasu. A spoustu jiných lidí. Vyhladí miliony lidí z povrchu Země
kvůli tomu, kým se narodili. Systematicky je vyvraždí.

Až tak hluboko dokáže lidstvo klesnout. Takže ten den, 20. leden 1942… je jedním z nejtemnějších v naší historii.