Německé ponorky útočí na New York

Nové co?
No to jsem slyšel, čas radosti. Tak jo. A kdo že bude mít radost? Ale to spoustě lidí radost neudělá. Tak proč tomu neříkat
druhý čas neradosti? Je 16. ledna 1942. Pokud váš nepřítel nemá zásoby,
dříve či později prohraje válku. A pokud spoléhá na zásobování po moři a okolnosti vám dají příležitost
sabotovat tuto zásobovací cestu, pak tomu jistě můžete říkat čas radosti.

Překlad: hAnko
www.videacesky.cz Já jsem Indy Neidell
a tohle je druhá světová válka. Minulý týden Sovětský svaz
začal velký protiútok proti německým útočníkům
po celé délce fronty. V JV Asii Japonci obsadili Manilu a začali útok na americké a filipínské
obránce na Bataanském poloostrově. Také začali útočit v Malajsku
a posílají jednotky k Barmě.

Tento týden vyrážejí do útoku
na moři za Jihočínské moře. 11. 1. konečně vyhlašují válku Holandsku
útokem na jejich Východní Indii. Vyloďují se v Tarakanu
a na poloostrově Minahasa. Operace bude probíhat jako vidlicový útok. Tarakanský oddíl je uprostřed
a chce zabrat Borneo, západní útok vyráží ze Sarawaku
na Jávu a Sumatru, východní útok začíná
v Minahase a Amboině, pak bude pokračovat na Bali,
Timur a Východní Jávu.

Tarakan padne hned 12. 1. a spolu
s Manado se stává letadlovou základnou pro další japonské útoky. V Malajsku 11. 1. obsazují Kuala Lumpur
a do 15.1 jsou na pobřeží jižně od Malakky a části japonské 5. divize
bojují s Australany v Batu Anam. O tom více příště. Části 55. japonské divize vstupují
do Barmy 15. 1. severně od Mergui. Co se týče útoku 65. brigády
na americké pozice v Bataanu, ti jsou zatím docela dobře zpacifikovaní.

Jsou jedna z mála japonských jednotek,
která vůbec dostává od nepřátel zabrat v tomhle prvním měsíci
plném japonských ofenziv. Americký velitel Douglas MacArthur
má k dispozici velká děla a 9. 1. jediný zásah zabije většinu
místního japonského dělostřeleckého velení. Do 13. 1. Japonci pokračují na východě,
na západě nikoliv, i když bitvy jsou drsné všude. MacArthur říká obráncům,
že pomoc je na cestě. Tisíce jednotek a stovky letadel,
ale jak víme, pomoc na cestě není.

Ale i kdyby byla,
Japonci blokují Manilskou zátoku, takže není zaručeno, že by dorazila. Jen tak na okraj – americké jednotky
vyrážejí na nové bojiště, je to 34. divize generála Hartla, 4 000 mužů, první američtí
vojáci na britské půdě. Americké oddělení
pro válečné plánování rozhodlo, že na Filipíny nemůžou poslat
konvoj s posilami ani zásobami. MacArthurovi to však přímo neřekli a rádiostanice na západním pobřeží,
které mohou na Bataanu zachytit, hlásí pravý opak.

Při kontrole obrany v Abucay
10. 1. MacArthur říká důstojníkům: „Pomoc je určitě na cestě,
do té doby musíme vydržet.“ O vyslání pomoci
však není přesvědčen jen on, americká veřejnost si myslí,
že pomsta Japoncům je v přípravě a brzy začne.
Tisk i rozhlas tuto víru podporují. MacArthurovi by se mělo ulevit.


Ale bohužel. 11. 1. se Churchill vrací do Washingtonu
po týdenní dovolené na Floridě, aby s Rooseveltem
dokončili konferenci Arcadia. Ačkoliv se dohodli
na sdíleném vrchním velení, nijak nepokročili ve vyřešení
rozdílných požadavků na navrhované operace obou zemí. No, dohodli se, že pošlou americké
posádky na Island a do Irska, ale to je vše.
Hlavním problémem je loďstvo nebo spíš jeho nedostatek.

Z většiny se dohodli na útoku
v severní Africe a zajištění Středomoří… Nebo spíš Roosevelt přehlasoval ty, kdo chtěli posílit jednotky
v Británii pro útok na Evropu. Většina jeho poradců
chápe význam severoafrických operací pro zajištění zásobování a komunikace a položení základů
pro příští útoky ve Středomoří, ale oponují této strategii,
protože ji vnímají jako rozptýlení sil. Roosevelt chce útok v severní Africe,
protože tak udeří na Němce hned.

Myslí, že je to důležité
pro morálku Američanů. Konference Arcadia souhlasí,
že nějaký plán pro severní Afriku bude. Churchill si představuje poslání
90 000 vojáků, což se nestane, protože prioritu má zajištění
atlantických konvojů, díky kterým jsou Británie a SSSR
zásobené a bojeschopné. Aby tomu napomohl, Roosevelt
16. 1. vydává rozkaz 9024: ustanovení Komise válečné produkce
s předsedou Donaldem Nelsonem. Jejím úkolem je změnit americký
průmysl z mírového ve válečný, vypořádat se se zdroji a distribucí
a do budoucna rozdělovat třeba palivo a gumu.

Na dalším setkání Spojenců
v Londýně bude oznámeno, že po válce budou stíháni
váleční zločinci Osy. „Detailů o zabíjení v okupovaných
územích Polska a západního Ruska se zhrozí vlády všech spojeneckých zemí,
včetně těch v exilu ze států, ve kterých se tato zvěrstva dějí. 13.

1. zástupci devíti okupovaných zemí
v Londýně podepisují deklaraci, že všichni vinni
z válečných zločinů budou potrestáni. Ať už je nařídili, spáchali,
nebo se jich účastnili.“ Válečné zločiny
definují Ženevské úmluvy, jejichž součástí je ustanovené zacházení
s civilisty nebo zraněnými vojáky na mořích. Zmiňuji to proto, že 13. 1. začíná –
bubny – operace Paukenschlag. Pro Němce známá jako druhý čas radosti. Stalo se to, že německé ponorky
začaly operovat u amerického pobřeží, když jsou teď Státy ve válce.


Část německého velení to nepodporuje, ale velitel ponorek
Karl Dönitz dává zelenou. Tak dlouhé hlídky však zvládnou
jen jeho ponorky typu IX. Pět těchto lodí je od prosince
na cestě z Francie. I když britská tajná služba
před tímto varovala, doporučila tiché plavby
a systém konvojů, Američané plují jako v období míru, s osvětlenými majáky a bójemi,
dokonce i loděmi v noci, obchodníci si sdělují
pozice bez šifrování…

Britové nabízejí rady o námořní ochraně,
ale americké námořnictvo odmítá. Spoiler: Za první měsíc jsou potopeny lodi
o výtlaku přes 150 000 tun. V nesouvisející pacifické ponorkové akci
je americká letadlová loď Saratoga poškozena u Havaje japonskou ponorkou I-6
a musí na opravu do Pearl Harboru. Ponorkové útoky nejsou jediné překvapení,
která pro své nepřátele Osa má. V severní Africe 12. 1.
podřízení Erwina Rommela navrhují překvapivý útok
na Brity a on souhlasí. Už týdny dostává posily, především tanky,
a přípravy se konají v takovém utajení, že o útoku neřeknou
německému ani italskému velení.

Což je možná dobře, protože jak víme, Britové prolomili italské
i některé německé kódy. Po nedávném ústupu je Osa nyní dobře opevněná mezi
Mersa Bregou a Alam el Magaadem. A velitel britské 8. armády nemá síly
ani zásobování na to, aby je hnal jinam. „Ritchieho zásobovací problémy
byly velké a koncem prosince se ukázalo, že přicházelo v úvahu
jen stíhání slabými britskými silami.“ Byl 300 mil od hlavního tábora v Tobruku
a společně s nedostatkem nafty a nedostatkem vozů, četnými útoky
nepřátelských letounů i ponorek a nemožností využít obsazené přístavy je jeho administrativní pozice
velmi nejistá.“ Pokud jeho je nejistá,
jinému skončila úplně.

Wilhelm von Leeb 16. 1. končí
jako velitel skupiny Sever a nahrazuje ho Georg von Küchler. Od začátku prosince se vyměnili
velitelé všech tří armádních skupin.

Také dva z tankových velitelů,
Hoepner a Guderian, a dalších 33 důstojníků
s divizním či vyšším velením. To vše jen proto, že žádali o ústup. Adolf Hitler má nyní na starost
veškeré plánování a rozhodování. Jeho sovětský protivník Josef Stalin
dělá v tomto týdnu vlastní rozhodnutí. Desátého rozkazuje Rudé armádě:
„Žeňte Němce na západ bez ustání, donutíme je vyčerpat rezervy do jara,
kdy my vypustíme své vlastní, až jim už vůbec nic nezbude.


Dojde tak k totálnímu zničení všech Hitlerových sil v roce 1942.“ John Erickson však
tyto rozkazy komentuje takto: „Jelikož Stalin nikdy osobně na frontě nebyl,
ač se šířily fámy, že ano, a velitelé k němu vyslaní čelili
i jeho četnému doprovodu, šance na jeho srovnání s realitou:
zatvrzelý německý odpor, zdecimované sovětské formace, rozmělněná
fronta, nebezpečná rozmanitost cílů… se vypařila z rozhodování. Ve své uměle vytvořené bublině,
zabarikádovaný v kremlinském bunkru, pokračoval se svou doktrínou nezlomnosti,
za války stejně jako v době míru.

Ale na bojišti je třeba víc
než Stalinova slovní kanonáda, aby se otřáslo skalním německým odporem
uprostřed moře Sovětů…“ Rudoarmějská ofenziva je nyní roztažená
na 1 500 km a útočí téměř všichni. SZ front Pavla Kuročkina mezi
jezery Ilmeň a Seliger začíná s útoky 7. 1. a chce
Němcům sebrat Staraju Russu. Posílají těžké tanky, lyžaře a obrněné saně
s dělostřelectvem Morozovovy 11. armády do křídla německé 16.

armády
a po celý týden čelí tuhému odporu. Kuročkinovo další velké tažení
začíná po ránu 9. 1. se skoro 10 divizemi Purkajevovy 3.
a Jeremenkovy 4. úderné armády před ledovou plochu jezera Seliger.
To jsou ty jednotky, co nemají jídlo. I když první den útoku něco málo dostali. Také jsou pro takové případy trénováni
a bez jídla by měli vydržet. Až a jestli vůbec dostanou německé
zásoby v Toropeci, nají se dosyta. Jeremenkovy jednotky vyráží do Pena,
křižovatky mezi skupinami Sever a Střed, a dokážou udělat díru v německé linii.

Purkajev se zdrží u Cholmu,
ale po pár dnech táhne dál. A do konce týdne Jeremenkova
4. projíždí a dobývá Andreapol a míří k Toropeci pro kýžené zásoby. Stavka nařídila Koněvovi,
aby jeho Kalininský front dosáhl Rževa nejpozději 12. 1. Jeho jednotky tedy zamířily na západ,
kde je čekal poměrně zoufalý odpor. Němci se vrhají do boku
koněvových úderníků a bojují o udržení železnice
Ržev–Syčovka–Vjazma.

Pokud o ni přijdou,
má to 9. armáda spočítané. A tak Ržev a Syčovka zůstanou
v rukou Němců až do konce týdne. Žukovův Západní front
pokračuje ve svých útocích pravým křídlem k Volokolamsku,
středem k Možajsku a Gžatsku, pak k Vjazmě
a levým k Mjatlevu a Juchnovu a poté k silnici na Vjazmu. Žukovovo levé křídlo má využít
díry mezi Kalugou a Belevem, kde německé 4.

armádě hrozí odříznutí. Medyn padne 14. 1.,
ale pak už se pozice dobývají těžko, ačkoliv na konci týdne proběhne
výsadek 416 parašutistů na mjatlevském letišti u medynské cesty.
S pěchotou se potkají příští týden. Na severu začnou 13. 1. útoky
Meretskovova Volkovského frontu, ale do konce týdne toho moc nezvládnou. Na jihu Krymu Mansteinova 30. jednotka
musí pozdržet útok na Sevastopol, dokud se situace na jihu – vylodění
ve Feodosii a vyhnání Němců z Kerče – znovu nerozběhne.

Proto jsou donuceni Krym přejít
a zaútočit tam 15. 1., zatímco se Sověti připravují na svou ofenzivu. Na konci týdne musejí Sověti ustupovat
a s koncem jejich týdne končí i ten můj. Týden mnoha sovětských útoků v SSSR. Mnoha japonských útoků v JV Asii. Začátek mnoha útoků na moři
u východního pobřeží Ameriky a plánů na…
nějaké útoky v severní Africe. Ponorkové útoky
na východním pobřeží Ameriky.

První potopení tohoto týdne se stalo na dohled od Long Islandu
ponorkou U-123. Potopila sedm lodí,
než jí došla torpéda. Těch prvních 5 ponorek
jich za pár týdnů potopí přes 23. Státy nemají moc lodí,
co by se hodily na konvojový doprovod. Musejí být dobře ovladatelné,
zůstávat dlouho v přístavech, unést dost hloubkových náloží,
plout poměrně pomalu… Atlantik je však životně důležitý
pro britské a sovětské zásobování.

Pokud je Němci odstřihnou
nebo významně poškodí, pak to vážně bude čas radosti!