Proč po válce uteklo tolik Němců do Argentiny?

Po 2. světové válce si tisíce německých důstojníků a kolaborantů, kteří podporovali režimy ve Francii, Chorvatsku i jinde, hledali nový domov. Věděli, že by mohli být za své činy postaveni před soud a odsouzeni. Museli proto utéct co možno nejdál od norimberských procesů. Ale otázka není, proč utekli, což je zjevné, ale proč si tolik z nich za nový domov vybralo právě Argentinu? Když Spojenci ovládli Berlín a Německo večer 8.



května 1945 podepsalo kapitulaci, bylo těmto zločincům a kolaborantům jedno jasné, v Německu, a dokonce ani v Evropě, už nemohli být v bezpečí. Ačkoliv se nacistický režim zhroutil a válka v Evropě skončila, neznamenalo to, že se rozpadla i síť, kterou vybudovali. Stále tu byli někdejší obdivovatelé nacismu. 2. světová válka neskončila jednoho dne roku 1945 a všichni si najednou neuvědomili zrůdnost toho režimu. I po porážce nacismu v Evropě bylo mnoho vlivných lidí, kteří nacisty podporovali i nadále.



Například Španělsko bylo neutrální, ale na Německo mělo vazby a podporovalo je. Nyní už sjednocenému Španělsku vládl Francisco Franco, který kvůli občanské válce vyhlásil neutralitu. Po nějakou dobu zde mnoho uprchlíků našlo útočiště, ale využili Španělsko jako přestupní stanici do jiných zemí. Také někteří významní představitelé Švýcarska se netajili podporou Německa a právě tito lidé jim mohli pomoci.



Některým uprchlíkům dokonce pomohla i katolická církev, několik církevních hodnostářů jim v útěku aktivně pomáhalo. Nějakou dobu se před spravedlností a možným soudem dalo uprchnout. Ti, kteří chtěli pryč, se museli rozhodnout rychle, hledat úkryt jinde a osvojit si novou identitu. Za Atlantikem v Argentině prezident Juan Domingo Perón byl připraven přivítat tyto bývalé členy Osy s otevřenou náručí.



Prezident Perón obdivoval tehdejší německou ideologii a pomohl uprchnout mnoha válečným zločincům ve spolupráci se svými diplomaty a agenty v Evropě. Argentinci jim útěk zajišťovali průchody z Itálie a Španělska až do Buenos Aires. Během 2. světové války Argentina zřetelně podporovala jejich přesun díky prezidentovi, ale zřejmě i úzkým kulturním vazbám na Německo, Itálii a Španělsko.



Argentina jako bývalá španělská kolonie dosáhla na začátku 19. století nezávislosti a díky desítkám let trvající migraci Italů a Němců si vytvořila silné vazby na tyto evropské státy. Argentina byla proitalská a proněmecká především proto, že většina Argentinců byla španělského, italského nebo německého původu. Německá vláda jejich soucit vnímala, a tak si spolu vytvořili mimořádné vztahy.



V Argentině působilo mnoho německých agentů a také argentinští důstojníci a diplomaté zastávali vysoké posty v Evropě. Perónova vláda obdivovala některé z totalitních praktik a vedla zemi směrem k velkým vojenským přehlídkám a militarizaci. Mnoho významných a vlivných Argentinců, bohatých obchodníků či členů vlády, otevřeně podporovali státy Osy. Dokonce sám prezident Juan Domingo Perón na konci 30.



let sloužil jako vojenský atašé v italské armádě. Navíc mezi Německem, Itálií a Argentinou bylo mimořádné pouto. Ale i přesto Argentina nakonec vyhlásila válku státům Osy měsíc před koncem války. Ale někteří argentinští agenti pomáhali zajistit útěk poražených německých důstojníků. Argentina pro jejich přijetí měla finanční důvody. Několik zámožných Němců a argentinských obchodníků německého původu bylo ochotných jejich útěk financovat.



V roce 1945, když Spojenci rozmetávali poslední zbytky Osy, si mnozí uvědomili, že příští velký konflikt vypukne mezi kapitalistickými USA a komunistickým SSSR. Někteří, včetně Peróna a jeho poradců, předpovídali, že nový světový konflikt vypukne brzy mezi Spojenci a komunisty. Mnozí o tom vůbec nepochybovali. A v tomto příštím nevyhnutelném konfliktu by třetí strany jako Argentina mohly hrát rozhodující roli.



Perón si představoval Argentinu jako diplomaticky klíčovou třetí stranu, která by ve světě hrála důležitou roli. A s vědomím, že tito uprchlí zločinci jsou také proti komunistům, argentinský prezident měl za to, že se mu ještě budou hodit v možných příštích konfliktech mezi USA a SSSR. Argentinský prezident také mnoho z těchto uprchlíků verboval, především ty s vojenskými a technologickými znalostmi, kteří podle něj mohli přispět armádě i technologickému pokroku.



Tento nápad nebyl úplně ojedinělý, třeba Spojené státy i Sovětský svaz verbovaly vědce, aby jim pomohli ve vojenských a technologických záležitostech. I když Argentina představovala pro tolik lidí nový domov a nový způsob života inkognito, situace se začínala pomalu měnit. Postupem času se studená válka táhla dál, zatímco na tyto muže se nakonec začalo nahlížet střízlivýma očima.



Podporu, kterou dostávali, odvál čas, ale Argentina nebyla jedinou jihoamerickou zemí, která je přijímala. Mnoho dalších se nakonec usadilo v okolních zemích, stovky jich emigrovaly do Brazílie, Chile, Paraquaye a dalších zemí. Pro ty, kteří si roku 1945 vybrali Argentinu, se situace změnila za pouhých deset let po pádu Perónovy vlády v roce 1955.



Obávali se, že by nová vláda nemusela jejich přítomnost v zemi vítat a poslala by je zpět do Evropy. Především kvůli nepřátelství nové vlády vůči Perónovi a celé jeho prozatímní politice. Přítomnost tolika Němců začala být vnímána jako ostuda země. Ale v 90. letech už většina těchto letitých mužů žila otevřeně pod pravými jmény. Hrstka z nich nakonec byla vypátrána a postavena před soud, zatímco mnozí se vytratili a asimilovali se v početné německé komunitě v Argentině.



A o své minulosti zřejmě už nikdy nepromluvili. Uprchlíci cestovali do Argentiny a Jižní Ameriky po systému únikových cest, zvaných krysí stezky. Tyto trasy vedly především do Latinské Ameriky, především do Argentiny, Chile, Paraquaye, Kolumbie, Brazílie, Uruquaye a dalších.



Hlavní trasy byly dvě, první vedla z Německa do Španělska a pak do Argentiny, druhá vedla z Německa do Říma, do Janova a pak do Jižní Ameriky. Dělo se tak díky ochotě některých zemí tyto uprchlíky přijímat a díky některým významným lidem, kteří s nimi soucítili. Ale pro jejich útěk do Argentiny byl ještě jeden velký důvod, geografie. Při pohledu na mapu v roce 1945 je jasné, že v Evropě se opravdu nedalo skrývat, ačkoliv někteří z nich žili v Portugalsku, Španělsku nebo Švýcarsku.



Na východě byl Sovětský svaz, konflikt v Číně a v Japonsku a několik spojeneckých kolonií. Afrika na jihu byla hlavně obrovskou kolonií Francie a Anglie. A na západě USA a Kanada. Ale na jih od hranic USA s Mexikem možnost na útěk vypadala nadějně.



Po zvážení všech možností byla Latinská Amerika jediné místo na světě, kde byly největší šance na nový život. I když se po dlouhé době několik Němců podařilo dopadnout. Z těchto států se však Argentina stále zdála jako nejlepší možnost, navíc s ohledem na vstřícnost tamní vlády na konci války přijímat tyto zločince, kolaboranty a další, kterým se podařilo utéct.



Překlad: Lukkul www.videacesky.cz