Hloupé postupy v Pacifiku: Měl by se MacArthur vrátit?

Chcete na Němce poslat cože? Balóny? Jakože ty barevné nafukovací? Aha, jinačí balóny. A budou z toho výbuchy a blesky? To nechápu. Je 20. března 1942. V celé americké historii není slavnější hlášky a v této válce zvlášť. Konkrétně v tomto týdnu Douglas MacArthur řekl: „Já se vrátím!“ Překlad: hAnko www.videacesky.cz Já jsem Indy Neidell a toto je druhá světová válka.



Minulý týden Holanďané vzdali Východní Indii Japoncům. I barmské hlavní město Rangún padlo, čímž hrozí zánik barmské cestě, jedinému přístupu pro zásoby Čankajškovy národní armády. Americký velitel Douglas MacArthur opustil Filipíny a ke konci týdne míří do Austrálie.



Na místo dorazí 17. 3. a Richard Frank k tomu má zajímavý postřeh, přeberte si to sami: „Když MacArthur viděl sešlé B-17 a mladé rekruty tvořící doprovod, vztekal se a žádal lepší letouny. Během čekání dokončil návrh velení na Filipínách, rozdělil jednotky na čtvrtiny, stále pod svým velením. Wainwright má jen jednotky na Bataanu a v Corregidoru, protože se dobře ví o jeho alkoholismu.



MacArthur pak vzlétl 17. 3. v lepších letadlech.” Po přistání v Darwinu zamířil s rodinou do Alice Springs ve středu kontinentu. Pak chytí vlak do Adelaide a na stanici řekne novinářům, že ho do Austrálie poslal prezident. „Jestli to chápu správně, abych organizoval protiútok na Japonce, a ulevil tak Filipínám, ze kterých jsem přijel a zase se tam vrátím.“ Ve svém cíli, Melbourne, bude příští týden. Co se jeho velení na Filipínách od počátku japonské invaze v prosinci týče, ano, máme týden citátů: „MacArthur se učil velet za pochodu a bylo to strmé, nákladné a kontroverzní.



Je osobně zodpovědný za celkový debakl a podprůměrné výkony FEAF, i když k té katastrofě přispěl Bereton a velení ve Washingtonu. Jeho uchopení operace ale odráží závažné chyby, především nedostatečné přípravy jednotek na obranu Lingajenského zálivu, předčasný ústup z Manily a neobhajitelné selhání adekvátně zásobovat Bataan.



Na druhou stranu úspěšně spolupracoval a dokázal motivovat Filipínce, vojáky i civilisty jako dosud žádný jiný Američan. Filipínští průzkumníci se jako jediná místní výpomoc Spojencům dokázali vyrovnat Císařské armádě.“ Ale zároveň se začátkem ústupu na Corregidor od 14. 3. začínají do Austrálie přijíždět americké jednotky ve velkém. Ve stejný den se Japonci vyloďují na Šalamounech a Austrálie je více ohrožena, obzvlášť po japonské výstavbě letiště na Guadalcanalu.



Ohledně aktuálního dění se radí plánovači americké armády i námořnictva, ale o tom více příští týden. Každopádně Američané u protinožců nejsou jediní, kdo ze západu přijíždí na východní stranu světa. 19. 3. do Barmy dorazí britský generál William Slim, aby převzal velení nově vznikajících barmských jednotek. Už ho známe z východní Afriky a Sýrie. A je to frajer, schopný voják i velitel.



Líbí se mi citace Maxe Hastingse: „Na rozdíl od jiných schopných válečných velitelů byl Slim v podstatě obyčejný člověk s pozoruhodným sebepoznáním.“ Velmi se lišil od většiny britských velících důstojníků; pocházel z nižší střední třídy bez vysokoškolského vzdělání, přesto učil na problémových školách před Velkou válkou, ve které pak bojoval, byl zraněn a vyznamenán. V meziválečném období sloužil v indické armádě s nepálskými Gurkhy.



V myšlení a konání je velmi metodický. Sám sobě dal jako první za úkol zjistit, jak porazit Japonce. „Za úvahy, že skutečné vítězství nad Japonci bude nejlepším náhledem na způsob, jak s nimi bojovat, spojil se Slim s veteránským generálem z Čchang-ša a pozorně poslouchal, když mu osvětlil, že největší japonskou slabinou je jejich velmi zřídkavé zásobování. Pokud se japonský postup podaří zdržet devět dní, aniž by mohli získat cokoliv ze spojeneckých zásob, pak budou neschopni protiútoku.“ Americký velitel Joe Stilwell toto nazve velmi hloupými postupy.



Stilwella jsem zmínil už minule. Američané ho poslali spolupracovat s čínskými nacionalisty Čankajška. Stilwell chce, aby Číňané a Britové, nebo aspoň čínská 5. a 6. armáda, kterým nyní velí, zahájili ofenzivu na znovuzískání Rangúnu.



Čankajšek s tím má problém. 5. a 6. jsou poslední jednotky cvičené Němci, které mu zbyly. Jsou také dobře vybavené a nechce o ně přijít. Jelikož má Japonsko navrch na moři i ve vzduchu, chce je vysadit u Mandalay, kam by mohly Japonce nalákat, prodloužit jim tak trasu zásobování a zahájit protiútok. Takhle to Číňané udělali už několikrát, třeba přes Nový rok v Čchang-ša, a to také doporučili Slimovi, jak už jsem říkal. Stilwell také velmi vážně podceňuje počty nepřátel v Barmě a další, co mají dorazit, takže se jeho a Čankajškova vize rozchází.



Čankajšek vidí, že Britové jsou stejně arogantní jako Japonci, nedá se na ně spolehnout a můžou se bez varování vypařit. Vzpomínáte, jak jim nabídl pomoc s obranou Barmy a oni odmítli, takže je mu jasné, že když se rozhodnou pro ústup, nechají tam 5. a 6. napospas. Což taky Stilwellovi přímo řekne. Ale barmská kampaň ještě potrvá. Naopak obsazení jiných teritorií Japonci už dokončili.



Avšak japonská vláda se nemusí postarat jen o populaci dobytých území, ale také zpracovat získaný materiál a ekonomiku sféry společné prosperity. O tom, jak to bude fungovat, si můžete udělat obrázek 14. 3., když se předložil základní návrh na styčné konferenci: „Nemusíme mít žádné restrikce. Jsou to majetky nepřátel. Můžeme si je vzít a dělat s nimi, co chceme.“ Toto je průmyslová směrnice, kterou se budou zástupci japonských výrobců řídit na novém císařském území: „Jižní oblasti budou nyní zdrojem surových materiálů a odbytištěm pro naše výrobky.



Rozvoji průmyslu v těchto oblastech by se mělo zabránit. Mzdy budou nejníže, jak to půjde.“ K financování dlouhodobého rozvoje zdrojů vznikla rozvojová banka pro jižní region, ale především začne brzy vydávat měnu a úkolem armády bude uvést peníze do oběhu. Vidíte, místní okupační japonské jednotky musejí být soběstačné.



A Jihoasijci musejí japonskou armádu samozřejmě podpořit. Toto nařízení bylo jasné ještě před samotnou ofenzivou. Už v listopadu 1941, několik týdnů před začátkem, ministr financí Kaja Okinori řekl, že politika bude: „Na jihu soběstačná. Budeme do těch oblastí z Japonska posílat materiály v minimálním možném množství k udržení pořádku a využití pracovních sil. Slábnutí měny budeme pro tuto chvíli ignorovat, i když z ní vyplývá narušení ekonomiky, ale i tak budeme pokračovat.“ Pokračování občas není dobrý nápad, jak v SSSR zjistily některé jednotky Rudé armády.



Nikolaj Klykov převzal před dvěma týdny velení 2. útočné armády a jeho úkolem je pokračovat v útoku na Ljuban až do obsazení. Klykov ovšem před týdnem vážně onemocněl a přímé velení převzal Andrej Vlasov. Neprolomil sice německou obranu, ale přesto postoupil asi 12 km na JZ od Ljubanu, a je tak zhruba 20 km od 54. armády. Zmiňuji to teď, protože 19.



3. německý protiútok 2. útočnou naprosto odřízne zničením jejich komunikace. Ještě dál v budoucnu velitel Volchovského frontu Kiril Meretskov oddělí kus 54. a divokými útoky během příštího týdne dokáže zachránit Vlasovovu armádu před totálním zničením a ke konci měsíce komunikaci obnoví. Tento německý protiútok začíná už 15. 3. Den předtím zpravodajský výbor britského válečného kabinetu zjistí z německé radiokomunikace a z výstavby letišť u Charkova, že další velký protiútok začne jižně od východní fronty.



Rozluštěné zprávy z Enigmy potvrzují datum 15. května. Britský premiér Winston Churchill ví, že anglo-americké vylodění v Evropě není možné, slibuje nálet bombardérů na německé průmyslové cíle. Sověti taky získají pomoc od partyzánů za nepřátelskou linií. 16. 3. si ministr propagandy Josef Goebbels píše do deníku: „Partyzánská aktivita se v minulých týdnech rozrostla. Zahájili dobře organizovanou guerillovou válku.“ 14.



3. je v Babrujsku připravena speciální letka na bombardování partyzánských táborů. Také zahájí další partyzánskou čistku od 19. 3. v okolí Jelně. U Babrjusku je během operace Bamberg vypáleno několik ruských vesnic a zemře 3 500 obyvatel. Je to však jen represivní operace a docílí jen toho, že okupovaní více nenávidí své okupanty. Také 19. 3. vydává německá armáda rozkaz jednotkám v Srbsku a Chorvatsku, že jakákoliv jugoslávská partyzánská aktivita bude trestána vypálením domů a vesnic.



Britové si taky 20. 3. začnou něco za nepřátelskou linií: operaci Outward. Byla v procesu plánování už drahnou dobu a je to kampaň s vodíkovými balóny. Balóny jsou celkem levné a budou vyslány nad Německo. Některé za sebou táhnou dlouhé dráty, kterými zkratují elektrické vedení, jiné mají zařízení na zapálení lesních požárů a tak podobně. Británie o možnostech sabotáže vedení věděla od začátku války, protože si jejich vlastní elektrárny stěžovaly na omylem uvolněné bombardovací balóny, které jim přetrhaly dráty, a tak už roku 1940 přišel nápad na vyslání balónů s výbušninami do Německa z Francie.



Obsazení Francie sice plán zhatilo, ale v září stejného roku bouře uvolnila několik balónů a odnesla je přes Severní moře. Dostaly se až do Finska, Švédska a Dánska, kde ničily vedení, a dokonce shodily anténu švédského mezinárodního rádia. Tyto balóny jsou bez posádky, fungují jako papíroví draci a chrání pozemní cíle před vzdušným útokem nesením ocelových kabelů s výbušninami, které jsou pro letadla nebezpečím.



Po této nehodě Winston Churchill požádal, aby se vymyslelo využití balónů coby útočné zbraně proti Němcům. Kompetenci převzalo námořnictvo, protože letectvo pochybovalo o efektivitě. Prozkoumali meteorologické hledisko a zjistili, že ve výšce nad 4 900 metrů vanou větry většinou ze západu na východ, takže Němci jim stejný útok neoplatí, čehož se samozřejmě obávali. Po testech, o kterých byste si určitě měli něco přečíst, dali v září velitelé štábu operaci zelenou a první balóny vzlétají dnes u Felixstowe v Suffolku.



Když mrkneme opět do budoucna, o pár dní později přijdou zprávy o lesních požárech u Berlína a ve východním Prusku a také zprávy o pilotech luftwaffe střílejících na balóny. Zničené vedení a požáry způsobené balóny se dostanou do novin v okupovaném Dánsku a Francii a budou Němce stát peníze, čas a zdroje.



A se začátkem této operace končí náš týden. Týden velitelských změn v Barmě a na Filipínách, ohrožení útočné armády v SSSR, balónů létajících nad Německem a totální japonské nadvlády. Protože přesně to ze styčné konference vzešlo. Pro nás neexistují omezení, můžeme si dělat, co chceme. Ale to by mohla být dobrá věc, ne? Mohli by… zmodernizovat infastrukturu ve Východní Indii, zavést telefonní linky na všechny ostrovy v jižních mořích, vystavět kvalitní síť silnic napříč Barmou, v Indočíně nebo Malajsku a tak vůbec…



A také získat prostředky, které chtějí, spoluprací s místními obyvateli. Můžou přece všechno… Doufejme, že jim to nestoupne do hlavy.