Guderianovy Vánoce a pád HongkonguDruhá světová válka

No jo, změnili jsme plán obrany… Zpátky na ten původní, no… Takže potřebujeme zásoby poslat tam, kde měly původně být. Že jsou na plážích? Uf, tak to není dobrý… Je 26. prosince 1941. Byl jednou z nejvýraznějších postav celé války v západní i východní Evropě a jeho myšlenky jsou dodnes základem boje s tanky.

Ale tyto Vánoce Heinz Guderian dostane dárek, který nečekal. Přijde totiž o práci. Překlad: hAnko www.videacesky.cz Já jsem Indy Neidell a toto je druhá světová válka. Minulý týden pokračovala japonská ofenziva po celé JV Asii, Sověti zatlačovali Němce ve středu východní fronty, Erwin Rommel v severní Africe nařídil ústup z Kyrenaiky a Spojenci tak nějak všude poztráceli lodě.

Tento týden proběhne přelomová konference Arcadia. Začne 22. prosince a je prvním oficiálním setkáním britských a amerických vůdců od chvíle, co jsou Státy ve válce. Založí společný anglo-americký generální štáb pro koordinaci boje s Japonci a případnou invazi do Evropy. První den se dohodnou na leteckém zásobovacím koridoru do Číny.

Jenže setkání britského premiéra Winstona Churchilla s americkým prezidentem Rooseveltem 24. prosince docela vyděsí americké vrchní velení. Protože… Na Boží hod ráno dorazí britský zápis z mítinku na válečné oddělení. Zdá se, že Roosevelt souhlasil, že posily na Filipíny se odkloní k Singapuru, pokud neprorazí obranou. Americký ministr války Henry Stimson zuří, že prezident vydal takové zásadní rozhodnutí bez porady s jeho velením.

A hlavně, jaká bude reakce lidu, když si budou myslet, že prezident Filipíny odepsal kvůli udržení části britského impéria. Roosevelt a Churchill samozřejmě popírají, ačkoliv Churchill stejný den posílá zprávu Austrálii, že Roosevelt ten slib učinil. Roosevelt tvrdí, že kolující dokumenty jsou nesmysl, ale Stimson dobře ví, že opak je pravdou. Ovšem Singapur bude brzy potřebovat pomoc, ačkoliv třiadvacátého 11.

indická divize přestala před Japonci ustupovat za řekou Perak. A David Murry-Lyon byl Arthurem Percivalem zbaven velení. Nahradil ho Archibald Paris. Během následujících dnů tu budou problémy s obranou a strategií. Japonsko ovládá moře a může přistát kdekoliv v Malajsku, je tedy zbytečné bránit sever Johoru, jedině snad ke zbrzdění jejich postupu, a tak jej Churchill bránit chce, spolu se singapurským ostrovem.

To ale znamená vzdát se Singapuru jako námořní základny, protože japonská nadvláda vzdušného prostoru její provoz stejně nedovolí. Ale pro Percivala je ubránění základny hlavním předsevzetím, takže boje na malajském poloostrově pokračují. Na Boží hod také britští náčelníci štábu mění priority a staví obranu Singapuru hned za obranu Británie. Ale moment, co Barma?

Japonci táhnou i na Barmu. A čistě ze strategického hlediska by pro Brity měla být důležitější než Malajsko a Singapur. Je to brána do Indie. Je důležitá také pro Američany, protože jejich jediné spojení s Čankajškem a Čínskou národní armádou je skrz Rangún a železnici napojující se k západní barmské cestě. Ale pro Australany je hlavní Singapur. Proto božíhodová zpráva australského vyslance v Singapuru Viviana Bowdena zní, že situace je kritická.

Žádá o masivní vzdušnou podporu ze Středního východu a stejně jako všichni Australané očekává, že Churchill vyplní svůj slib a Singapur bude prioritou. Japonci také postupují v britské části Hongkongu. Postup na ostrově v tomto týdnu je takový, že japonské síly ve větších počtech a především s kvalitnějšími schopnostmi přemáhají místní obranné roty.

24. 12. je 53 britských a kanadských vojáků společně svázáno a zastřeleno nebo ubodáno bajonety. Další den dojde v nemocnici St. Stephen’s College k zabití 50 zraněných vojáků i jejich doktorů a zdravotních sester. Vojáci umírají na postelích. Richard Frank události ve „Věži lebek“ popisuje takto: „Pokračující odpor rozlítí japonské vojáky natolik, že zmasakrují nejméně 157 britských a kanadských vězňů bajonety, setnutím a někdy i upálením zaživa.

Po vyvraždění raněných v nemocnici Japonci naházejí na mrtvoly matrace, na kterých postupně znásilní sedm sestřiček. Třem z nich pak setnou hlavy a jejich nahá těla pohodí venku. Zprávy o těchto zrůdnostech se brzy rozšíří daleko za hranice Hongkongu.“ 25. 12. se Hongkong vzdává a 11 000 vojáků je zajato. Fakt, že padl za pouhých 18 dnů, je pro Londýn velký šok. Hongkong nemůže očekávat žádnou pomoc od Čínské národní armády.

Minulý týden jsem zmínil, že 11. japonská armáda míří k Čchang-ša. Generál Korečika Anami má černý puntík za to, že město nedobyl před několika měsíci. Vydá se tedy na jih pod Chan-kchou až do Čchang-ša s 27 pěchotními a 10 dělostřeleckými prapory. Útoky na město začnou 24. 12. a do konce týdne pomalu ale jistě zatlačují obránce. Další zpráva z Číny: 20.

12. čínská AVG – americká dobrovolnická skupina – která se brzy proslaví jako Létající tygři, poprvé vzlétne k nebi. Přepadnou 10 japonských bombardérů směřujících do Kchun-mingu. Tři z nich jsou sestřeleny a 4. poškozen natolik, že se zřítí před dosažením hanojské základny. O Tygrech zatím víc povídat nebudu, protože mám tušení, že o nich později ještě uslyšíme. Útočí se také na americké majetky. Ostrov Wake se stal nepostradatelným v polovině 30.

let, když jej Pan Am začal využívat jako servisní středisko letadel. Pro armádu byl důležitou zastávkou pro B-17 cestou na Filipíny a jakýmsi zastrašovacím prostředkem. V plánu bylo jeho využití jako podpory při útoku na Marshallovy ostrovy a také jako návnady pro japonské námořnictvo. Po Pearl Harboru i na Wake padaly bomby několik dní a 11. 12. dorazily japonské útočné jednotky. Došlo k odražení útoku, ale Wake stále nebyl v bezpečí.

Letadlová loď Saratoga s podporou bojové jednotky 14 měla přivézt námořní stíhací letku k protiútoku a evakuaci civilistů. Velkým problémem této mise však bylo zpoždění. Palivová loď pro Saratogu byla velmi pomalá, limitem byla rychlost 12 uzlů, což cestu protáhlo o několik dní a kontradmirál Frank Jack Fletcher, velitel bojové jednotky, „…zjišťuje, že mírové odhady hluboce podcenily spotřebu paliva torpédoborců, a počasí spolu s nedostatečným cvičením dále ochromily postup.“ Fletcherův rozkaz zní dorazit na Wake večer 23.

12. Vše jde podle plánu až do 22. 12., kdy počasí způsobí další zpoždění. 23. 12. ráno je Saratoga stále 650 km od ostrova. Druhý japonský útok na Wake má nyní obrovskou podporu 4 těžkých křižníků a 94 letounů. 21. a 22. 12. tyto lodi, Hirjú a Sórjú, vyšlou vzdušné útoky, které zničí zbytek amerických letounů na ostrově. 23.

12. ve 3:20 dojde k vylodění na břehu ostrova Wilkes. Okupanti během následujících hodin utrpí těžké ztráty. Je to však jen zástěrka, stejně jako útok na jižním břehu Wakeu. Japonci zaútočí na sever a východ letiště a brzy je jejich. Jak se blíží k americkému velení, posádka obdrží zprávu, že pomoc není nablízku. Také si myslí, že Wilkes padl a Američané na jihu Wakeu jsou mrtví. Což není pravda, ale raději se vzdají, aby zabránili dalším ztrátám na životech. Japonsko získává Wake za cenu 2 torpédoborců, ponorky a 500 mrtvých. Americké ztráty jsou v počtu 124 osob, z toho pouze 49 vojenský personál.

23. 12. se 1 593 Američanů stává japonskými válečnými zajatci. Admirál William Pye, dočasně ve velení pacifické flotily, nařizuje Fletcherovi stáhnout jednotku a nevyhledávat boje. Fletchera to viditelně rozzuří, když řekne: „Saratoga by musela čelit spojeným vzdušným a námořním silám Japonska 3 200 km od Pearl Harboru a v případě poškození by byla ztracena, než by stihly dorazit posily.“ Japonci dále útočí na americké Filipíny.

Už 20. prosince se přistávalo v Davau na ostrově Mindanao, kde žijí dvě třetiny z celkových 30 000 obyvatel japonské národnosti. Okupanti obsazují letiště. Jednotky pak pokračují dále a po přistání na Vánoce zabírají Jolo. 22. 12. dále na severu 85 japonských transportů s většinou 14. armády, 88 tanky a dělostřelectvem vplouvají do lingayenského zálivu. Mají také silný námořní doprovod a vylodí tři regimenty.

Části severní luzonské jednotky Jonathana Wainwrighta jim v některých místech přistání pár dní vzdorují, ale nakonec marně. Až na některé výjimky se filipínští obránci nemohou Japoncům rovnat a jsou snadno přemoženi. 24. 12. 7 000 mužů japonské 16. divize přistává v zálivu Lamon v JV Luzonu. Jižní luzonská jednotka George Parkera se soustředí na obranu západních pláží, které jsou vstupem do Manily, takže přistání jdou hladce. Japonci pak snadno přejdou Tayabaské hory, aby se dostali do Manily, a přitom rychle obsadí cesty s obrněnými vozy.

Na večer 23. 12. velitel filipínských sil Douglas MacArthur nařizuje stažení jednotek na bataanský poloostrov. Druhý den vyhlašuje hlavní město Manilu za otevřené. Toho večera se jeho velitelství, prezident Manuel Quezon a vysoký komisař Francis Sayre, stěhují do Corregidoru. Ústup na Bataan zcela mění podstatu kampaně. Wainwrightovy jednotky mají během ústupu bojovat a získávat čas během návratu na hlavní silnici do Bataanu.

Tu pak mají udržet, aby to jižní luzonská jednotka do Bataanu stihla. Více se rozpovídám v příštím týdnu, ale musím zmínit zásobovací problém. Podle plánu Orange těsně po vypuknutí války začaly zásoby proudit do Bataanu, dokud jich nebylo dost pro 43 000 mužů na 6 měsíců. MacArthurův plán vyměnil pevnostní obranu manilského zálivu za aktivní obranu celých filipínských ostrovů, doufaje, že to jednotky zvládnou.

Podle toho plánu se tedy řídili, dokud nezjistili, že na to nemají. Jenže po zrušení plánu Orange se zásoby z Bataanu přesunuly na pláže. Do evakuace Manily 1. ledna zbývají pouhé dny, které mohou na přesun zásob využít, a není šance, aby převezli vše, co bylo k obraně pláží nastřádáno. Navíc z 43 000 mužů jich najednou mají 80 000. MacArthur také sdílí obavu filipínské vlády o místní obyvatele, a proto provianťák Charles Drake nesmí sáhnout na 4,5 milionu kg rýže, která by jeho posádce stačila na celý rok, takže oddíly brzy čekají problémy s jídlem.

Další japonské útoky tohoto týdne probíhají 23. 12. letecky nad Rangúnem v Barmě a vyžádají si 1 000 životů. V útocích o dva dny později je to již 5 000. Ale Japonci nejsou v ofenzivě sami. 20.

12. Rudá armáda obsazuje Volokolamsk a velitel Západního frontu Georgij Žukov oznamuje novou postupovou linii ze Zubcova do Gžatsku nejpozději 27. 12. Soustředí se však především na Kalugu. Její obsazení otevírá cestu do Vjazmy, která vede ke smolensko-moskevské dálnici, po níž se dostanou do zad 4. armády Gunthera von Klugeho. Úkol je svěřen 50. armádě Ivana Bolodina, který posílá Vasilije Popova s mobilní jednotkou pokrýt 70 km cesty do Kalugy.

Kolem 20. 12. se mu to téměř podaří, ale další tvrdé boje plán zhatí. Další boje se rozběhnou s novou 39. armádou Ivana Maslenikova, která ke konci týdne vyráží do Rževa. Posledních pár týdnů jsem mluvil o změnách v německém vrchním velení a tento týden není výjimkou. Velitel tankové armády Heinz Guderian padl této krizi ve velení za oběť. Walther von Brauchitsch minulý týden před koncem svého velení odevzdal 2.

armádu jako podřízenou Guderianově 2. tankové armádě a dal mu svolení k nutnému ústupu, pokud při něm neztratí Orel. Ale když vejde v platnost rozkaz neustupovat, Guderian 20. 12. letí do Rastenburgu, aby svou situaci osvětlil Hitlerovi. Na nutnosti ústupu trvá. Totéž 25. 12. opakuje novému veliteli armádních skupin Klugemu. Ale místo prosazení svého se naopak dočká odvolání. Tak, Guderian je ze hry. Ale ohledně volání po ústupu napříč všemi veleními Glantz a House píší ve své knize „Souboj titánů“: „Stejně jako Stalinův chladný přístup k obraně Moskvy v listopadu se i Hitlerův rozkaz zpětně ukazuje jako správná volba, ačkoliv byl vydán z tvrdohlavosti, nikoliv racionálního rozhodnutí.

Němcům chyběly zdroje a možnosti přepravy k ústupu a budování nové obranné linie. I přes taktické těžkosti bránění aktuálních pozic okupantům dovolilo udržet alespoň nějaké úkryty, bez kterých by zimu nepřežili.

Pro tentokrát se vojenští odborníci mýlili a „bavorský desátník“ měl pravdu. Bohužel pro německou armádu úspěch tohoto rozkazu podpořil Hitlera ve lpění na každé pídi země. Což se posléze stalo jeho první reakcí na jakoukoliv defenzivní situaci bez ohledu na okolnosti…“ Na jihu celý týden pokračují německé útoky na Sevastopol a 23. 12. získávají vnější opevnění města, ale Sověti po moři přivezou 14 000 mužů se zásobami a jejich pozice sílí.

Ke konci týdne, 26. 12., spojené síly sovětské černomořské flotily a dvou armád Transkavkazského frontu rozjíždí operaci na poloostrově Kerč. Plán je ulevit Sevastopolu. A tím končíme tento týden, další týden japonského postupu napříč JV Asií a Pacifikem a postupu Rudé armády v Sovětském svazu. A Guderian je fuč. Tato velká tanková hvězda, muž, který napsal knihu o tankové válce „Achtung – Panzer!“.

A Bock je taky pryč. A Brauchitsch. A Rundstedt… Hlavní postavy německého vrchního velení, jež byly odvolány, nebo „rezignovaly“. Což je zajímavé, protože dokud Německo postupovalo, velení wehrmachtu byla neochvějná. Ukázalo se, že Hitler, stejně jako Stalin během léta, má ve zvyku odměňovat pochyby o jeho plánech výpovědí. No, třeba má v záloze spoustu kvalitních náhradníků. Počkáme a uvidíme.