Washington D.C. nechává své jednotky na holičkáchDruhá světová válka

Takže to nestihnou včas? To je na houby. A co vám na to řekli, když jste to oznámili? Oni to neví? Vy jim to neřeknete? A proč ne? Achjo. Je 9. ledna 1942. Co uděláte po napadení vaší země, po milionových ztrátách, po obsazení velké části území a prohrané většině bitev, když se nemůžete soupeři rovnat?

No? Pokud jste Josef Stalin, vrátíte úder. Drtivě. Překlad: hAnko www.videacesky.cz Já jsem Indy Neidell a toto je druhá světová válka. Minulý týden Spojenci proti Ose deklarovali Spojené národy. Jejich jednotky se však stahovaly v Malajsku a na Filipínách, stejně jako Osa v severní Africe. Boje pokračují v Sovětském svazu a budou ještě urputnější. Navečer pátého Stavka svolává důležitou poradu: rozsáhlý Sovětský protiútok je na spadnutí.

Jsou tam i Georgij Malenkov a Laurentij Beria ze Státního obranného výboru, vrchní armádní velitel Boris Šapošnikov, a dokonce vicepremiér Nikolaj Vožněsenskij, který měl na starost vojensko-ekonomický program. „V lednu 1942 byl sovětský vůdce velmi ambiciózní a optimistický. Kontrast mezi listopadovým zoufalstvím a prosincovým úspěchem ho tak navnadil, že se pokusil rozšířit moskevský protiútok na generální a obklíčit skupinu Střed spolu s většinou skupiny Sever.

Stalin je přesvědčen, že Němci melou z posledního a pustil se do vykořisťování bez centralizace sil a vyřazení obklíčených německých jednotek.“ Sedmého tedy začíná sovětská ofenziva po celé délce fronty, především proti skupině Střed, ale i zbytku Němců od Leningradu po Krym. Lidé kolem generála Žukova namítají, že to příliš rozptýlí jejich síly a že prozatímní útoky fungovaly díky místní koncentraci sil, jako jsou tanky a kavalérie a lyžařské prapory, ty jsou však nyní oslabené.

Z moskevské fronty má Kalininský a Západní front napadnout Vjazmu ze severu, východu a jihu a obklíčit německé jednotky. Koněvův Kalininský front má do Vjazmy postoupit přes Ržev a Syčovku a levé křídlo Žukovova Západního frontu zaútočí na Klugeho 4. armádu u Juchnova, do Vjazmy pak dorazí z jihozápadu a spojí se s frontem Kalininským. Kavalérie Pavla Bělova, posílená o tankové brigády, má prolomit německý týl a setkat se u Vjazmy s ostatními.

Žukovův plán je zničit německou 9. a 4. armádu a 3. a 4. tankovou armádu. „Pro Němce to byla reálná hrozba, protože v jejich obranné linii jižně od Kalugy zela obrovská díra. Pár dní po začátku ofenzivy Bělov touto prolukou vpadl u Vjazmy Němcům do zad.“ Ve stejné době na severu SZ front Pavla Kuročkina napadne německou 16.

armádu jižně od Leningradu. Na jihu Čerevičenkův Brjanský front útočí směrem na Orel a Brjansk na jižní křídlo skupiny Střed, aby odřízl 2. tankovou armádu. U mnoha z těchto útoků přijdou problémy s terénem. Jihozápadně od Moskvy jsou pouze dvě dlážděné dálnice: jedna z Minsku do Smolenska a Vjazmy a druhá z Roslavli přes Malojaroslavec do Moskvy. Jednotky pohybující se poblíž těchto cest vždy ostatní předběhnou. Tento týden také Stalin začíná do boje zapojovat vzdušné síly, i když minulý týden už měly premiéru v Kerči.

Nyní pomohou rudoarmějským jednotkám, které prolomily německý týl, sabotážemi logistiky a zásobování. První z nich mají pomoci 33. a 43. armádě. Třetího a čtvrtého ledna proběhne výsadek parašutistů západně od Medynu a o pár dní později se spojí s postupujícími jednotkami. Němci budou brzy čelit pěknému náporu Rusů. Také si užijí s Brity, a to v severní Africe.

Třetího ledna velitel Erwin Rommel nařizuje ústup a barikádu na pozici za Marsa al Bregou. Jeho jednotky se tam dostanou dvanáctého. Je to západní konec Kyrenaiky a vozidla zde projedou pouze 15 km širokým pásem mezi písečnými dunami a slanisky. Poušť se rozkládá 25 km od pobřeží a další silné body se nacházejí směrem dolů k oáze v Maradě. Celá linie má kolem 180 km. Samotná Kyrenaika má pohoří nevhodná pro tankové operace a také je zde riziko bočního útoku od otevřeného území na jihu.

„Proto Kyrenaika nemohla být nikdy bráněna, ale každá strana ji opustila ihned poté, co druhá získala v boji výhodu. Na druhou stranu ji nejde obejít, pokud míříte do údolí Nilu… V podstatě cesty na východ i na západ vedou přes Kyrenejský poloostrov a zjednodušené shrnutí války v severní Africe je neustálý boj o Kyrenaiku. Ani jedna ze stran se nedostane do nepřátelských pevností v Egyptě a Libyi, aniž by ji zajistila.“ Na západních a východních okrajích se slanisky a pouští je nemožné obejít ji z jihu, jak bylo na tomto bojišti běžné.

Američané se také obávají o obranu na Filipínách. 3. 1. se americký armádní velitel George Marshall dozví, že nemá dost jednotek na pomoc pro filipínské pod velením MacArthura. „Povinností Washingtonu vůči Američanům a loajálním Filipíncům bylo zajistit pomoc, a pokud by to nebylo možné, okamžitě to oznámit.

Washington první povinnost mírně zanedbal. Reakce na druhou pak byla ostudná.“ Ministerstvo války už během prosince vědělo, že posily na záchranu ostrovů nebudou moci poslat, nicméně odeslali řadu zpráv naznačujících, že tyto posily se k nim dostanou. Generál Dwight Eisenhower třetího podává zprávu: „Bude trvat dlouhou dobu, než se větší posily dostanou k Filipínám; delší, než jakou posádka vydrží.“ Ministr války Henry Stimson píše do deníku: „Všichni vědí, že šance na odeslání posil MacArthurovi je malá, ale je zbytečné to unáhleně oznámit.“ Poslední MacArthurovy jednotky dorazily na Bataanský poloostrov.

Jejich ústup byl úspěšný, ale nadále je trápí zásobovací problémy, o kterých jsem mluvil dříve.

Už pátého musela posádka snížit příděly o polovinu. Sedmého začíná japonský útok na poloostrov. Aktuálně jsou MacArthurovy jednotky rozděleny na 1. a 2. filipínský sbor – původně severní a jižní luzonské jednotky pod vedením Wainwrighta a Parkera, čítající 22 500 a 25 000 mužů. Budou bránit frontu Abucay na severu poloostrova, což je cca 30 km. Brání ovšem pouze její východní a západní konec, každý má 8 kilometrů.

Celý prostředek, polovina linie, je hora Natib, o které si myslí, že ji vojenské jednotky nepřekročí. I když o takovém terénu John Whitman říká: „Občas je to překážka v hlavě, nikoliv v přírodě.“ Japonský velitel Masaharu Homma vkročil do Manily 2. 1. a myslí si, že nepřátelé jsou demoralizováni a je jich méně než ve skutečnosti. Dobytím Bataanu pověřuje Akiru Naru a 65. brigádu. Bohužel jednotka nebyla sestavena jako útočná, ale spíše obranná a je tvořena převážně rekruty, kterým chybí výcvik.

Plán útoku je takový, že 141. pěchota půjde po cestě, 122. po západním pobřeží, 142. zůstane v záloze a 9. pěchotní pluk překročí horu a napadne levé křídlo 2. sboru. Útoky začínají 9. 1., na konci týdne. Tento souboj začíná, ale jiný se chýlí ke konci. 4. 1. v Čchang-ša v Číně Japonci obsadili důležité body ve městě, ale hrozí jim obklíčení čínským protiútokem.

Proto toho rána japonská 11. armáda nařídí ústup. Což dává smysl, protože jim dochází jídlo i střelivo. Ale při ústupu jsou napadeni 20 čínskými divizemi, které kompletně zničí některé japonské jednotky. Celá operace skončí příští týden s japonskými ztrátami 1 670 životů a celkem 5 000 raněnými. Čínská čísla jsou poněkud odlišná. Především říkají, že japonský ústup nebyl dobrovolný a stál je 33 941 životů a přes 23 000 raněných.

Ačkoliv pochybuji, že čísla jsou až tak vysoká, ukazuje nám to problém s válkou v Číně – rozdíly a nepřesnosti v číslech a jednotkách a také narativech. Čínské ztráty jsou určitě vyšší než japonské, většinou jsou, ale tato ofenziva byla naplánovaná špatně a ve spěchu a Japonci velice podcenili počty a dovednosti obránců. „I kdyby bitva nebyla takovým úspěchem, za jaký ji Čína prohlašuje, rozhodně ukázala schopnost Číňanů způsobit japonským jednotkám vážné ztráty…

Navíc Číňané udrželi bojiště do poslední chvíle.“ V současné chvíli jako jediní ze Spojenců se Japoncům dokáží takto bránit. Tyto čínské armády jsou zásobovány přes barmskou cestu. O Barmě budu ještě hodně mluvit, ale Japonsko ji má v merku, stejně tak pro ostatní je důležitým strategickým bodem. Pro Američany a Číňany je cestou k Národní armádě Čankajška, pro Brity je vstupem do Indie, pro Japonce vlastně obojí.

Je to zvláštní země, pouze na jihu otevřená k moři, s pohořími a velkými řekami na zbývajících třech stranách. Všechny řeky, železnice a cesty navíc spojují jen sever a jih, z východu na západ téměř žádné komunikace nevedou. Barma je součástí britského impéria, ale jako Indie má omezenou samosprávu. A ke kolonizátorům nikdo velkou lásku nechová. Premiér U Saw dokonce otevřeně mluvil o samostatnosti. A jak se ukázalo, měl i japonské kontakty.

Právě se vracel z Londýna, když slíbil japonskému vyslanci, že se vzbouří, pokud Japonci zaútočí. Tato zpráva mířila do Japonska, ale Britové ji dešifrovali, U Saw byl zatčen a uvězněn v Ugandě. V následujících týdnech se ukázalo, že sabotoval provoz na barmské cestě uvalováním vysokých daní i na zboží, které posílali Američané jako zápůjčku. Britové očekávali interní vzpouru, ale určitě ne externí útok, takže je k dispozici pouze 1.

barmská divize, která nemá moc dělostřelectva ani ženijního vojska, vybavení a výcviku. A s velením je to složité. 8. 12. byla Barma svěřena pod velení Archieho Wavella jako velitele Indie, ale ten je nyní v čele ABDA – americko-britsko-holandského bojiště – do kterého spadá vojenské velení Barmy, ale nikoliv administrativa. Ta zůstává Indii. Přesně tak. Wavell chápe důležitost Barmy pro Indii a Čínu a důležitost Rangúnu pro Barmu. Stejně jako Čankajšek, který už hodnou chvíli Spojence prosil o její zajištění.

Nabídl Wavellovi své nejlepší oddíly a jediné motorizované jednotky pod britské velení, stejně tak Chennaultovy AVG alias Létající tygry, kteří jsou nejlepší jednotkou, co má. Wavell však jeho nabídku nepřijímá. Oprávněně se obává, že stejně jako v minulosti budou čínské jednotky využívat území na úkor místních barmských obyvatel. A také se obává o připadnutí regionu pod čínskou nadvládu. Umíte si představit Čankajškovo nadšení.

Japonci do Barmy posílají 15. armádu, která má z pobřeží zajistit Rangún. 55. divize zahajuje pochod k barmsko-thajské hranici 2. 1. Cesta by měla trvat pár týdnů. Ale Japonci zároveň útočí na jihu v Malajsku. Pátého na důstojnické konferenci britský velitel Arthur Percival předkládá svůj plán na evakuaci Kuala Lumpur a vystavění obranné linie na severní hranici státu Johor. Řekne Lewisi Heathovi, veliteli 3.

indického sboru, aby Japoncům bránil získat letiště v Kuala Lumpur alespoň do 14. 1., než dorazí konvoj s posilami. Takže 12. a 28. indická brigáda z 11. indické divize vyráží k řece Slim. Je tam dobrý terén k obraně. 12. pokryje cestu a železnici, ale mají pouze jednu dělostřeleckou baterii a žádnou protitankovou obranu. Sedmého ve 3:30 Japonci útočí se 30 tanky s podporou pěchoty za barikádou z minometů. 12.

je rozdrcena. Útočníci pokračují dál a v 8:40 obsazují most přes řeku Slim o 30 km dále. Slovy Richarda Franka: „Porážka u řeky Slim byla katastrofální pro 11. indickou divizi a celkovou obranu Malajska.“ Divize přišla o několik obrněných vozů, část děl, protitankové střely, ale především při sčítání 8. 1. zbývá 12. jen 423 mužů a 28. pouhých 750. Můžete vést vinu na několik faktorů, ale přiznejme si – 11.

indická divize byla naprosto vyčerpána po měsíci neustálých bojů. Wavell, který dorazil do Singapuru, má pochyby o Heathovi i Percivalovi, ale nevymění je. Ovšem osmého zamítne Percivalův návrh, aby byl australský generál Bennett velitelem východního Johoru, a místo toho mu svěřuje velení SZ Malajské fronty, zatímco Heathovi hoši velí východnímu a JZ pobřeží. Stejně jako pro mnohé z vás je těžké slyšet jméno Gordon Bennet bez připomínky TV seriálu Jen hlupáci a koně. Ale byl skutečnou osobou a součástí tohoto konfliktu.

A nyní poznámky k závěru týdne. Sedmého prezident Roosevelt přednáší v Kongresu nový rozpočet a čísla jsou větší, než jsem říkal minulý týden. Produkce roku 1942: 60 000 letounů, 45 000 tanků a lodě o výtlaku 8 milionů tun. Produkce pro 1943: 125 000 letounů, 75 000 tanků a lodě o výtlaku 11 milionů tun. Pátého z hradu Colditz v Německu utíkají dva vězni. Angličan Airey Neave a Holanďan Tony Luteyn, oba důstojníci.

Brzy jsou v bezpečí na švýcarské půdě. A tím končí další týden války. Týden obav Spojenců v JV Asii a jednoho úspěchu v Číně; týden začátku nevídané sovětské ofenzivy. Ačkoliv se Spojenci před dvěma týdny dohodli na společném velení bojišť, jednotliví velitelé jsou trošinku nespolehliví nebo sobečtí. Wavell nechce Čankajškovy nejlepší lidi? Taková urážka! Číňané Japoncům čelí skvěle!

A Marshall ví, že neuleví Filipínám, ale neřekne to místním posádkám? To jako proč? Stimson to ví taky, ale neřekne to nahlas? Mají tam potíže! Stejně jako Britové v Barmě. A je tedy důležitější Barma, nebo Singapur? Tohle spojenectví by se mohlo trochu líp spojit, jinak se věci ještě víc zašmodrchají.