Matthew McConaughey u Grahama Nortona

Je pozoruhodné,
že na papíře by sis nemyslel, že tě Bez kalhot
postaví na začátek cesty, která povede k nominaci na Oscara. Neznělo to jako takový typ filmu.
Ono to tak ale bylo. Byl jsi v něm úžasný. Je pravda, že jsi s tím striptýzem
na konci přišel sám? Nikdo ti ho nenařídil.
Samozřejmě ti ho dovolili. On na něm trval.
Kdybych tak vypadal já, udělal bych to taky. "Není náhodou potřeba,
abych šel do naha?"

Pamatuju si, jak mi Steven
Soderbergh ohledně té role volal. Už jsem se tomu světu smál. Řekl: "Ještě to není ve scénáři, ale myslíme, že by Dallas na konci
měl mít vlastní tanec. Byl by to podle nás dobrej nápad." Do tohohle ucha mi hlava
našeptávala: "Ne, ne, ne." A do tohohle:
"To myslíš vážně? Musíš do toho jít. Když to neuděláš,
budeš toho litovat."

Jakmile jsem našel tu správnou písničku,
která se jmenovala Calling Dr. Love, a schválili mi ji,
šel jsem se bavit. Je pravda,
žes šel testovat pózovací kapsu? Pózovací kapsu? - Ono se to tak nejmenuje?
- Pózovací kapsa. - V tomu tak Americe neříkají.
- Nevím, co to je. Ta věc, kam si to schováš,
a zavážeš to vzadu šňůrkou. - A je to pózovací kapsa.


- Sebemenší pohyb a všechno je venku. Prý ses v ní procházel po place,
aby ses ujistil, že nic nevyklouzne. Ne, dělalo to hodně z nás. Když si ji nasadíš, začneš se tak trochu choulit.
Musel jsem se uvolnit, protože moje postava tím žila
a musela se cítit uvolněně. Nedělal jsem to jen já. Říkal jsem si,
že musím zajít za štábem a trochu si s nimi pokecat.


"Jak se vede? Cos měl k obědu?
Viděls ten víkendovej zápas?" Snažil jsem s nimi
v těch tangách vykecávat, aniž bych se u toho cukal.
Bylo to dost tvrdý. Tak jsem to nemyslel. Už jsi to řekl. Ano. Za to vám děkuju.

Vzpomínám si...
Myslím, že to bylo v roce 1996. Byl jsi na obálce Vanity Fair. - Jo.
- Bylo to těsně před filmem Čas zabíjet. Fotil tě Herb Ritts. Bylo to vůbec poprvé, kdy byl na obálce někdo,
kdo nebyl velká hvězda? - Někdo mi to říkal. Já nevím.
- Jako čtenář jsem si říkal: "Kdo to sakra je?"


Vždycky jsi totiž věděl, kdo to je. V nějakých filmech už jsem byl, jeden z nich jsi zmínil.
Bylo to ale poprvé, co se mi během jednoho
víkendu rychle změnil život. Vzpomínám si,
že jsem šel do supermarketu. Šel jsem si v pátek nakoupit jídlo. Podíval jsem se dolů a říkám si:
"Čau, jak se vede, McConaughey?" Říkal jsem si:
"Je to divný, ale vezmu si dva." Dal jsem je na pás a řekl jsem:
"Podívejte se na obálku.

Poznáváte ho? Jsem to já." Protože to bylo tak náhlé, - tvojí mámě chvíli trvalo,
než si zvykla. - Jo. - Ty máš asi podobný historky.
- Mámy už jsou takový. "Myslíš to sice dobře,
ale prostě to nechápeš, mami." Lidi se začali zajímat o můj život a o moji minulost. Máma se najednou začala
objevovat v různých novinách.

Řekl jsem jí:
"Mami, tyhle věci jsou jen mezi náma." "Dobře." "Věř mi. Lidi za tebou
budou chodit a budou vyzvídat. Osobní věci si ale nech pro sebe."
"Dobře." Když jsem si příští čtvrtek pustil
Hard Copy, jeden americkej pořad, viděl jsem, jak je máma
provází po mým pokoji. "Tady jsme ho poprvé přistihli,
jak spí s tamtou..." Řekla mi na to:
"Nevěděla jsem, že to uvidíš."

Umíš se skvěle opírat
v romantických komediích. - Ano. Umím se opírat.
- Vážně. - To s tou...
- Ne, na plakátech. - Aha. - Tohle je klasika.
- Tam to myslím začalo. - Tam to začalo?
- Jo, sleduj, kam to půjde dál. Tady se opíráte hezky. Pak tu máme
jednu variaci s Jennifer Garner, která s tebou
hrála v Klubu poslední naděje.

Všimněte si,
jak jsme pokročili od toho prvního. Protože to vydělalo
125 milionů dolarů, lidi si začali říkat:
"Ta póza na plakátě... To je ono." Když ses opřel posledně,
vydělali jsme tolik. Takže po Bejvalkách
jsem se opřel pořádně. Nejsem sice vystudovaný herec,
ale myslím, žes to s tím opíráním přehnal. - To je dobrý.
- Jo. To opírání mi začalo stoupat do hlavy.

- Měl jsi štěstí, že tam byla.
- Já vím. - Mohl sis ublížit. I s váhou, na které jsi byl
v Klubu poslední naděje, bys ji rozmáčkl.

Hrozně se mluvilo o tom,
kolik jsi shodil. Shodil jsi asi tři a půl kamene,
jak se říká v Anglii. - 21 kilo.
- Tři a půl kamene. Tři a půl kamene.
Tři a půl kamene. - To je hodně. - Jo, tři a půl kamene
zní těžce. Zato kila... Tři a půl kamene. Frustrovalo tě trochu,
kolik to na sebe strhlo pozornosti? - Říkal sis: "Já tady hraju."


- Ne, chápal jsem to. Než měl ten film premiéru,
byl to náš hlavní titulek. Ta moje fotka z letiště byla... - Přiměješ tak lidi,
aby ti klikli na stránku. - Jo. Jsem rád,
že když na ten film všichni šli, sice viděli, že jsem hodně zhubl,
ale taky viděli, kdo ten muž vlastně byl. Rychle to přestal být jen film, kvůli kterýmu Matthew McConaughey
nejedl. Když se na ten film díváš, během 30 vteřin ti dojde,
že o to v tom filmu nejde.

- Ne, ale bylo to potřeba.
- Jo, nebyla to jen nějaká póza. Ne že bych si excentricky řekl:
"Bylo by fakt super, kdybych hodně zhubl." V takové chvíli si řekneš: "Je mojí zodpovědností,
abych to udělal a abych ho co nejlíp ztvárnil. Když to neudělám, budu se za sebe
stydět a ten film nebude uvěřitelnej." Rodina a přátelé
se o tebe museli bát. Lidi, co mě znají,
mě znají dobře. Někteří se o mě trochu báli,
ale řekl jsem jim, že je všechno pod kontrolou.

S odborníkem na výživu
jsme to udělali co nejzdravěji. Bylo to tak pozvolný,
že si toho rodina ani nevšimla. Dcera mi jednoho dne řekla: "Tati, proč máš krk jako žirafa?"
Ale jinak... Cos vůbec jedl? Dvakrát denně
140 gramů ryb s trochou zeleniny. Ráno trochu pudinku
a večer červený víno, co hrdlo ráčilo.

Šlo to ale po troškách.
Vyhradil jsem si na to čtyři měsíce. Hubl jsem 1,5 kila týdně.
Šlo to jako hodinky. Julianne,
ty jsi měla opačný problém. Pokaždé, když jsi byla těhotná,
jsi hrála ve filmu. Jo, každým dnem
jsem byla větší. Přesně tak. Zkus si to schovat. To je taky děs.
Byla jsem těhotná v Big Lebowskim. Nikomu jsem to neřekla
a musela jsem tam nahá poletovat, stříkat barvu a pak přistát.


Celou tu dobu mi bylo na zvracení. Když jsem otěhotněla zase,
hrála jsem stařenku v Hodinách. Byla jsem 80letá těhule. Bylo to dost nepraktický.
Vážně nepraktický. Takže jsem na sobě celou dobu
měla kabát a hrbila jsem se. - Věděli to v kostymérně?
- Tou dobou už to samozřejmě věděli. Jen si to představte. Jsem nalíčená,
abych vypadala staře, mám na sobě paruku a když se podíváte dolů,
vidíte, že jsem v sedmým měsíci. "Co se té babičce stalo?"

Alane, nemáš ty taky
nějakou divnou historku s váhou? Jo, pozvali si mě na konkurz. Když jsem tam přišel, narazil jsem
ve vstupní místnosti na jednoho známýho, kterej byl obrovskej.
Vážně to byl kus herce. Pozdravili jsme se a pak tam vešel
další známej, kterej byl taky obrovskej. Rozhlídl jsem se kolem
a obrovští byli všichni. V té místnosti bylo dost nacpáno. Bylo tam i občerstvení,
ale to dlouho nevydrželo.

Zeptal jsem se: "O jakou roli se ucházíte?"
Byl to nějakej Roger. Já na to:
"Já se taky ucházím o Rogera." Vevnitř pak byli tři lidi.
Podívali se na mě, pak dolů, pak zas na mě a zeptali se: "Vy jste zhubl?" "Ne, takhle jsem vypadal vždycky." "Tak jo. Když už jste tady,
tak nám to přečtěte." Já na to: "Vážně? Mám to přečíst, nebo to mám sníst?
Nemám to prostě sníst?"

Než půjdeme dál,
musíme zmínit Vlka z Wall Street, - ve kterém jsi byl geniální.
- Hrozně se mi to líbilo. Ten film vidělo hodně lidí.
Měl tady velký úspěch. Spousta věcí
ohledně té postavy ale nebyla ve scénáři. Přišel jsi s nimi ty. Terence Winter,
náš scenárista... Když scenárista píše scénu a vytváří
pro postavu dialog, začíná to takhle: "Jsou v pětihvězdičkové restauraci.


Vytáhne lajnu kokainu, šňupne si a pak objednává
jedno martini za druhým. Pak řekne: "Mladíku,
kolikrát týdně si ho vyhoníš? Super. Něco ti řeknu. Tajemstvím
tohohle byznysu jsou děvky a kokain." Úplně mě to smetlo.
Říkám si: "Co je to za chlapa?" Ta hantýrka...
Upustili jsme uzdu představivosti. - Co je ta věc s bušením a broukáním?
- Jo, co je to? Je to nějaká meditační technika? Je to něco, co dělám před...

Od té doby to dělám pořád. - Hned vypadáš úspěšněji.
- Jo. Je to něco, co dělám před scénou, abych se uvolnil
a aby mi klesl hlas. Dělám to už nějakou dobu,
abych se uvolnil a myslel na něco jinýho. Dělal jsem to před scénou. Po pěti záběrech jsme byli spokojení
a chystali jsme se jít na další scénu. Leonardo ale zvedl ruku a zeptal se:
"Počkat, cos to dělal před scénou?"

Odpověděl jsem mu a on na to:
"Co kdybys to v té scéně použil?" A já na to: "Dobře. Super."
V další scéně jsem s tím začal. Pak jsem mu představil svůj špíl.
Nevěděl jsem ale, jestli se vrátí. Napadlo mě: "Musím ho dostat
do stejnýho rytmu, protože si už rozumíme, předat mu štafetu." A tak to začalo. Dělal jsi to,
než jsi šel sem? Ne. Když jsem šel po chodbě,
broukal jsem si a vydával jsem různý zvuky.

Do hrudi jsem se sice nebušil,
ale rozhodně jsem hledal rytmus. Budeš to dělat
v limuzíně cestou na Oscary? - Asi jo.
- To doufám. - Vždycky je to jiný.
- Sledujte ho. Je tím posedlej. A teď kokain.