Můj život po 44 letech ve vězení

Na oknech? Nic takového
jsem v životě neviděl. Dívej se.
Na oknech? Neviděli jsme nic na oknech,
ale viděli jsme lidi. Jak procházejí. Žádné video. Říkám ti.
Stál jsem tu dlouho a sledoval ten blázinec.

Dobře. Jmenuji se Otis Johnson. Šel jsem do vězení,
když mi bylo 25 let. A když jsem se dostal ven,
bylo mi 69 let. Zavřeli mě za pokus o vraždu policisty. Útok na policistu. Vězení mě hodně ovlivnilo. A moje znovuzačlenění
bylo nejdřív hodně těžký, protože věci se změnily.

Vystoupil jsem na Times Square a sledoval jsem tu atmosféru. Ty nový věci,
co se děly. A já viděl, že všichni... nebo alespoň většina lidí, si mluví pro sebe. Pak jsem se líp podíval a oni vypadali,
jako by měli věci v uších.

Já nevím...s těmi věcmi. S tou telefonní věcí? Říkaj jim iPhony
nebo nějak tak. A já si pomyslel: "To se stali všichni agenty CIA nebo něco takovýho? Protože to je jediný,
co mě napadá, když jde někdo po ulici
s dráty v uších.

To měli, když jsem byl venku
během 60. a 70. let. Některý lidi ani nekoukaj kam jdou. Takže se snažím
přijít na to, jak to dělaj. Jak zvládaj jít,... když telefonujou
a ani nekoukaj, kam jdou. To pro mě bylo úžasný. Tohle si pamatuju,
když jsem se poprvý dostal ven. Chtěl jsem si zavolat.

Pak jsem viděl,
že za to chtěj dolar. Předtím to bylo 25 centů? Zjistil jsem, když jsem se dostal ven, že tyhle nepoužívaj. Jak jsem řekl.
Jsem zvyklý být sám. Ale většinu času trávím rád v autobusech, protože vidíte různý věci...

a taky komunikujete s... míň lidmi. Vrážet do lidí, když jedeš vlakem a tak, protože vlak je přeplněnej. Ale autobus není tak nacpanej. A i když je,...

tak máš pořád prostor na to... s někým si promluvit nebo poslouchat, co se děje u ostatních v autobuse. Být ve společnosti
je dobrý pocit. Hodně dobrý pocit. Jiný pocit, než být ve vězení. Ven můžeš jít jen v určitý čas.

Proto mám rád, když jsem na slunci. A taky když pozoruju lidi. Je to fajn. Je fajn být volný. Myslím, že v roce 1998,
nebo nějak tak, jsem ztratil kontakt s rodinou. Takže když jsem se dostal ven,
byl jsem většinu času sám. Jak jsem říkal,
nemám rodný list.

Nic takovýho. Neměl jsem rodinu. Neměl jsem přítelkyni. Žádná sestra ani bratr. Nikdo s kým bych mohl komunikovat,
koho jsem měl před lety. To mě hodně trápí. Protože mi fakt chybí rodina. Pamatuju si, že jsem měl dvě neteře.

Byly to dvojčata. A vždycky, když jsem k nim přišel,
rozběhly se. Běžely ke mně a... jedna z nich se za mě schovávala. A ta druhá ji hledala. Takže někdy jsem prostě... víš co...nahnul se do strany, tak aby ji mohla vidět.

A ona řekla: "Tys mě podfouk!" Tohle si pořád pamatuju. Miloval jsem děti. A to je jedna z mých dobrých vzpomínek. Jím teď různý věci, protože se koukám na tyhle
bláznivý věci, co tu maj. Tak to zkouším. Jednou za čas.

Vtipné večeře. Různě barevný pití. Jak tomu říkáte? Aligátoří drinky. Růžové. Modré. Všechny ty různý barvy. Takže jsem začal pít tohle
jednou za čas. Jen proto, že to vypadá vtipně.

Je tu tolik věcí,
co můžete jíst. Takže je hodně těžký
vybrat si to, co chceš Například burákový máslo. Mělo v sobě želé. Nic takovýho jsem v životě neviděl. A už určitě to nebylo ve vězení. Burákový máslo a želé
na jednom místě, ve sklenici? To bylo divný.

Pořád tu je. Skippy z 60. let.
Pořád tady. Když nemám co dělat, třeba okolo šestý večer, víš co, prostě... protože je venku hezky, jdu ven do parku. Kde prostě medituju.

Musíš vypustit věci z hlavy, protože... když se budeš držet vzteku,... budeš stagnovat... ve tvým růstu a rozvoji. Hodně lidí říká:... "Společnost mi dluží za to, co jsem si odseděl. I přesto,
že jsem spáchal tenhle zločin." Já takhle nemyslím.

Nemám pocit,
že by mi společnost něco dlužila. Věřím, že všechno má svůj důvod. Takže to prostě nechám bejt... a vypořádám se s budoucností,
místo toho, abych se díval na minulost. Snažím se necouvat. Snažím se jít vpřed. Takhle přežívám ve společnosti. Překlad: drah0j
www.videacesky.cz