Organizace spojených národůNeděle s Lubachem

Nedávno proběhlo v New Yorku Valné shromáždění OSN. To je jedna z nejvýznamnějších diplomatických akcí roku. To je pro mě dostačující vysvětlení, ale pro NOS ne. Ti píšou: "Je to jedna z nejvýznamnějších diplomatických akcí roku, něco jako jsou Oscary pro filmový průmysl." Co je to za vysvětlení? I čtyřleté děcko si pomyslí: "Nejsem mimino, ne?" Protože...

Špatné tlačítko. Fajn, takže Valné shromáždění OSN... Každý rok pošlou všechny státy delegaci do New Yorku, něco jako udílení filmových cen, no. Dělám to přístupné, dívají se i lidi z NOS. A tohle je naše delegace. Tamhle sedí Mark Rutte, toho poznávám. Teď koukám, co má ta paní za Ruttem na uších... Běžte na pokladnu, než půjdete ven. A ten třetí muž, ten holohlavý, není to Stef Blok?

Jo, ten vedle něj usnul, takže to je Stef Blok. Naše delegace byla teda připravená. Nejdřív mluvil brazilský prezident. Proč Brazílie? To tam nejsou země na A? Ale jsou, jenže Brazílie jde vždycky první. To proto, že na prvních Valných shromážděních nikdo nechtěl jít první, až Brazilci řekli: "Tak my půjdem." A od té doby chodí vždy první.

A to je fakt pravda! Co to je za zvyk? To je jako kdybych řekl: "Jejda, kousek dortu spadl na zem, no tak já to sním." A pak vždycky: "Kluci, dort! A pro Arjena, plác, dobrou chuť!" Po Brazílii šla Amerika a tam jsem si všiml něčeho zvláštního. Tady přichází Trump, a než může pronést svou řeč, musí si na chvíli sednout na tu velkou divnou židli. Pak ho uvedou: "Vážení, dalším komikem je Donald Trump."

Pak musí hned vstát a jít mluvit. To je divný, ne? A je to tak u všech. Přijdou, sednou si na židli, sedí asi deset vteřin, pak jdou mluvit, takže vstanou. Jdou řečnit, a když pak domluví, znovu si na chvíli sednou na židli a až potom můžou pryč. Chudák židle, protože bude mluvit ještě 194 zemí. A jaký divný země. Třeba tahle. Premiér státu Saint Vincent and the Grenadines.

Saint Vincent and the Grenadines? To není země, ale skupina. Dámy a pánové, potlesk pro Saint Vincent and the Grenadines. Jsem fanda. A tohle je prezident Kiribati. Ten má jméno své země napsané na kravatě. Kiribati je tak neznámá země, že i jejich prezident musí mít tahák. Tam stojí takhle: "Jsem prezident...

...Itabirik. Pardon, Kiribati." Náš premiér Rutte řečnil druhý den, jako poslední. Jaké to bylo? Hej, kde je ta židle? My chcem taky na židli! Každý mohl na židli, pak přijde Mark a židle je pryč. Ta židle si asi řekla: "Stojím celej den, jdu si taky sednout."

- Není tady lavička? - Ne, šla si lehnout. Ne, zjistili jsme, že na židli může jen hlava státu. A to je u nás král, a ne Rutte. Smůla, žádná židle, Marku. Takže Rutte zůstal bez židle a mluvil až na konci dne. A celý den to tam probíhalo takhle. Mír. Rovnost.

Prosperita. Mimozemšťané. To je ta nevýhoda, když musíte mluvit jako poslední. Je riziko, že už bylo vše řečeno. Musíte přijít s něčím originálním. Rutte se podívá na svůj papír a pomyslí si: Mír místo konfliktu. Prosperita místo chudoby.

Rovnost místo nerovnosti. Je to prostě těžký... Měl to udělat jako minulý rok. Jak vykřikl, že tím probral celý sál. Cože to bylo? Tsjakka, hatsekidee nebo tak něco. Flats! Přesně! Flats!

Zkuste to s tou vaší kravatou trumfnout, Kiribati! Flats! Tím musí pokaždé končit. Musí říct: "Já jsem Mark Rutte, Stefe, vzbuď toho chlapa vedle sebe a dejte mi tu zasranou židli. Flats!" Líbilo se vám to? Mně taky, jinak bych to nedělal. Pro další videa klikněte někam sem. Překlad: Líza www.videacesky.cz