Paul Rudd navštívil tzv. Criterion Closet, v překladu zhruba „komůrku Criterionu“. Jde o malou místnost plnou světového filmového dědictví, kterou má na svědomí newyorská distribuční společnost The Criterion Collection. A do této komůrky jsou pravidelně zváni filmoví režiséři, herci a další osobnosti ze světa pohyblivého obrazu a jejich návštěvy si můžeme užívat na criterionském youtubovém kanále. Každá celebrita pojímá návštěvu po svém, ale většina mluví o svých oblíbených filmech, filmech, které je inspirují v jejich tvorbě, které jim změnily život nebo je jakkoli jinak poznamenaly. Dejte nám vědět v komentářích, jestli jsou pro vás tato videa zajímavá a kterou osobnost byste u Criterionu chtěli vidět příště.
Ahoj, já jsem Paul Rudd a jsem tady v komůrce. Moc se těším a jsem hrozně nervózní. Možná vypadám unaveně, protože jsem vstával ve tři ráno. Vzbudil jsem se a zvolal: Děti ráje! PAUL RUDD NA NÁVŠTĚVĚ U CRITERIONU Nastavím si hranice a budu vybírat filmy, které jsem viděl ve specifickém období a změnily mi život. A Withnail a já je na úplném vrcholu toho seznamu. Bylo mi asi dvaadvacet a můj kamarád si myslel, že by se mi tenhle film mohl líbit. Zhlédl jsem ho, pak jsem přetočil kazetu a zhlédl ho znovu. To jsem nikdy předtím neudělal. Je to důkaz, že můžete udělat jeden z nejvtipnějších filmů vůbec, který bude zároveň tragický, smutný a zdrcující. A všichni v něm hrají výborně. Chlapectví. Richard Linklater je podle mě velký americký režisér. Máme jich mnoho, ale myslím, že ostatní nejsou tak ambiciózní jako Richard Linklater. Taky si myslím, že možná to nejlepší, co kdy bylo natočeno, je seriál Up Michaela Apteda. A Chlapectví je jako ten seriál, akorát v narativní formě jako fikční film. Viděl jsem ho na festivalu v Sundance a byl jsem z něj zničený, protože se zaměřuje na tu pojivovou tkáň mezi zásadními okamžiky lidských životů a vy sledujete, jak se to odvíjí v průběhu mnoha let. Je to nádhera a já jsem obrovský fanoušek. Vím, že tenhle už si lidé vybrali, ale Chraň si svůj život. Brooks natočil čtyři filmy po sobě. Nejdřív Real Life, který byl neuvěřitelně prorocký, potom Moderní romanci, Ztraceni v Americe a nakonec Chraň si svůj život. Je to přehlídka talentu, jako sled od Meet the Beatles! po Sgt. Pepper. Ale vybral jsem si Chraň si svůj život, protože je to komedie s tou možná nejatraktivnější premisou. Úžasné herecké výkony. Rip Torn je tu skvělý, Meryl Streep je neskutečná, ale i všichni menší herci, kteří se objeví třeba jen v jedné scéně, od chlápka v sushi restauraci po komika na scéně. Albert Brooks má svou hereckou stáj a všichni jsou dokonalí. Dokáže už tak legrační vtip udělat ještě vtipnějším. Vidět Shirley MacLaine v Pavilónu minulých životů je úžasné. Ale pak se z pozadí ozve to „ó můj bože“. Koho napadne něco takového? Alberta Brookse. Proto je to génius. Tajnosti a lži. Mika Leighe miluju. Miluju jeho filmy. Ale v tomhle je jedna scéna s Timothym Spallem, kde má takový emocionální výlev, protože podle mě většinu filmu spoustu emocí potlačuje, a když jsem to viděl, propukl jsem v pláč a pomyslel si, že nevím o jiném výkonu, kde je herec nejdřív tak zdrženlivý a pak prostě vybuchne. O té scéně a síle zdrženlivosti přemýšlím už roky. Tohle je koncertní film. Rjúiči Sakamoto: Opus. Musím přiznat, že jsem Opus neviděl. Chci se na něj podívat, ale rozhodl jsem se tenhle film zmínit, protože Rjúiči Sakamoto je společný zájem mě a mého syna, který je jeho velký fanda a vlastně člověk, který mě na něj upozornil. Můj syn uslyšel hudbu v Posledním císaři a řekl: „Počkat chvilku.“ A to byl ještě malý. Malé dítě. A to ho vyslalo určitým směrem. A díky němu a díky tomuhle jsem se nechal unést Sakamotem, kapelou YMO a vším dalším, co dělal, včetně jeho hraní a hudby ve filmu Veselé Vánoce, pane Lawrenci. Je to výjimečný umělec. Měl by ho znát každý. Věčná škoda, že jsme o něj nedávno přišli. Važme si ale toho, že si ho můžeme připomínat filmy Opus, CODA a všemi dalšími skvosty, které stvořil. Tenhle jsem viděl nedávno. Zlaté časy na Ridgemont High. Myslím, že poprvé jsem ho viděl v šesté nebo sedmé třídě. Amy Heckerling, moje oblíbenkyně, která režírovala film Bezmocná, natočila také toto. Nenapadá mě nikdo jiný, kdo má takový přehled o tom, co mládež aktuálně prožívá a jak mluví. Je vlastně až snadné nepostřehnout, jak velký má Amy talent a jak geniální je tento film. Lidé často rozlišují komedie a dramata, ale život je obojí. Tady máte scénu, ve které si Sean Penn objedná do třídy pizzu, což je legrační. Ale taky tam máte středoškolačku, která jde na potrat. Obě scény figurují v tom stejném filmu. A je k tomu přistoupeno s péčí, obratností a grácií, kterých je Amy Heckerling schopná. Měla by si dělat, co chce. Tohle mě strašně bavilo. Dneska večer nebudu spát. Ne proto, že se budu dívat na všechny tyhle filmy, ale proto, že mě bude štvát, že jsem nezmínil Děti se na nás dívají. To zkouknu dneska. Překlad: ElTigre www.videacesky.cz
ElTigrePublikováno: Dnes
