Polární průzkumník, který se zachránil nožem z vlastních výkalů

Peter Freuchen Průzkumník, který unikl z ledu pomocí nože, vyrobeného ze svých výkalů. Není pochyb o tom, že Lorenz Peter Elfred Freuchen, lépe známý jako Peter Freuchen, byl vpravdě mimořádnou osobností. Zdálo se, že neexistovalo nic nad síly toho úžasného Dána. Pocházel ze skromných poměrů, narodil se roku 1886 v Dánsku do úplně běžné rodiny.



Peter studoval medicínu na univerzitě v Kodani, ale když slyšel studenty vyprávět o polárních průzkumnících, ukončil studia, aby se sám stal průzkumníkem. V průběhu své dlouhé kariéry se dokázal stát výborným spisovatelem, uznávaným žurnalistou, oceňovaným hollywoodským scenáristou, pověstným antropologem a odvážným bojovníkem odboje v druhé světové válce. Také byl třikrát ženatý.



Měl dvě děti se svou první manželkou, inuitskou ženou jménem Navarana Mequpaluk. Ta bohužel zemřela roku 1921 v důsledku pandemie španělské chřipky. Protože nebyla členkou církve, místní kněz odmítl její pohřbení na oficiálním hřbitově. Takže se Peter jedné noci proplížil dovnitř a svou ženu pohřbil tajně. V roce 1924 si vzal dánskou milionářku, která byla dědičkou velkého jmění.



Magdalene Vang Lauridsen. Toto manželství trvalo 20 let, navzdory neustálému cestování po různých expedicích. Toto manželství bylo anulováno. Poté se konečně usadil se svou třetí ženou. Vzal si vdovu jménem Dagmar Cohn. Šlo o dánsko-židovskou módní ilustrátorku, jejíž práce se objevovala na obálkách slavných časopisů Vogue a Harper's Bazaar. Vzali se roku 1945 ve Spojených státech.



Po jejich svatbě si změnila jméno na Dagmar Freuchen-Gale. Peter Freuchen našel své duchovní štěstí v Grónsku. Naučil se eskymácký dialekt a brzy z něj byl vyhledávaný „angakkuq“. Šaman ve spojení se svatými duchy. Tento průzkumník v kompletním inuitském oděvu popsal Inuity jako: „Nejšťastnější na světě“. Lidé v Grónsku mu říkal Peter Suak, tedy Peter Veliký. Dánská vláda ho roku 1913 jmenovala guvernérem celé kolonie.



Tento post zastával 7 let. Byl blízkým přítelem legendárního průzkumníka Knuda Rasmussena, který pocházel z Grónska a často byl označován za otce eskymologie. Freuchen se od Rasmussena a Inuitů naučil mnoha schopnostem přežití. Dokázal lovit a jíst tuleně, oblékat se do zvířecích kožešin a obstát proti predátorům, kteří ho pokusí zabít. Společně byli na mnoha expedicích, ale Rasmussen zemřel po snědení nakažené arktické kachny, která fermentovala tradičním způsobem Inuitů uvnitř kůže zabitého tuleně po dobu několika měsíců.



Frouchen se během své průzkumnické kariéry mnohokrát ocitl blízko smrti. Jednou přežil lavinu, při další příležitosti přežil propad do ledovcové trhliny. Dále se skrz tenký led probořil do mrazivě chladného moře, musel se sám vytáhnout provazem, upevněným na jeho psí spřežení.



Jednou byl venku na lovu a sám sebe vážně zranil na stehně harpunou, když slézal po provaze z ledovce. Ale nebyl v bezpečí ani ve svém vlastním táboře. Během zvláště mlžného dne ho kolega omylem téměř zastřelil, spletl si ho s medvědem. Což nebylo nijak překvapivé, protože Freuchen měřil dva metry, měl divoké, neudržované vousy a byl oblečený v tlusté kožešině.



Ale jeho nejslavnější příběh o přežití se stal, když byl pohřben zaživa ve sněhu během divokého blizardu. Freuchen byl roku 1926 na expedici do zamrzlých grónských pustin. Neočekávaně byl osamocen a musel se ukrýt, zahrabat se do sněhu mezi kameny a saně, zatímco se odnikud zjevila sněhová bouře. Následně usnul ve svém přístřeší a po probuzení zjistil, že je uvězněný sněhovou závějí.



Podle jedné verze mělo jít o důsledek laviny. Ať už šlo o cokoli, sníh nad ním se utěsnil tak moc, že se sotva zvládl pohnout ve spacáku a vážně mu hrozilo, že zde uvízne a pomalu umrzne k smrti. Aby bylo ještě hůř, zapomněl svůj sněžný nůž v saních, ke kterým se teď nedokázal dostat. Při prvním pokusu o únik se mu podařilo utrhnout kus medvědí kůže ze svého kabátu. Ten poté naostřil žvýkáním a pliváním a trpělivě čekal, až sliny zamrznou a ztuhnou.



Následně ho použil k pomalému odsekávání sněhu a ledu, který ho uvěznil hluboko pod povrchem. Po mnoha hodinách hrabání a střídavém upadání do bezvědomí se konečně přiblížil k povrchu a zjistil, že uvízl pod vlastními saněmi. Kvůli dechu a slintání mu navlhl jeho plnovous. Tvář se mu pokryla krví, když si úplně odtrhl kus vousů i s kůží, protože přimrzl ke spodku saní.



Po opakovaných zoufalých pokusech o útěk uběhly celé hodiny. Pak se dostavil okamžik inspirace. Vzpomněl si, že psí výkaly často zůstávají ve stopě po sáních a mrazem ztvrdnou na kámen. Freuchen se rozhodl z vlastních výkalů vyrobit dláto, kterým se dostane ven. Musel počkat na své další vyprázdnění a vytvarovat výkaly do tvaru dláta, protože ve sněhu rychle chladly.



Nakonec ztvrdly na kámen. Kdyby se jeho nástroj rozbil, zemřel by. Nějakou chvíli čekal, pak sekal. A sekal. Až se konečně osvobodil ze svého ledového téměř hrobu. Freuchenovy nohy omrzly. Plazil se téměř tři hodiny v mrazivých teplotách do expedičního tábora.



Když se do něj dostal, zjistilo se, že mu prsty na levé noze omrzly tak zle, až se v nich vytvořila gangréna. Byl odveden do osady na jednom dánském ostrově. Tamní sestra použila teplé kůže čerstvě ulovených lumíků k vyčištění infekce. Na hnijící prsty přiložila drobné kožešiny lumíků krvavou stranou a o pár hodin později je opatrně odloupla. Při takovém postupu se odlouplo i rozkládající maso z Freuchenových prstů, přichytilo se k vnitřní straně kožešiny.



Tento proces se opakoval, dokud se rána zcela nevyčistila od hnijícího masa. Bohužel pak zůstaly jen zbytky kostí tam, kde byly dříve prsty jeho levé nohy. Sestra mu poté nabídla, že znetvořené prsty ukousne, ale on její milou nabídku odmítl. Ve stavu deliria se místo toho rozhodl k drastickému kroku a vlastnoruční amputaci, protože v osadě nebyl žádný lékař.



Odstranil si prsty mohutnými kleštěmi, dlátem a kladivem. To vše musel udělat bez jakýchkoli anestetik, protože v tak izolované osadě žádné nebyly. K otupení bolesti nemohl použít ani alkohol, protože byl zarytý abstinent. Freuchen se zjevně nepoučil a o dva roky později přišel o celou nohu kvůli gangréně, když se účastnil další expedice.



Místo ní měl dřevěnou protézu. V roce 1933 napsal Peter scénář pro německý film Eskimo, který byl založený na jeho vlastních zkušenostech – sám v něm hrál kapitána. Natáčel se na Aljašce a mnoho scén bylo skutečných, včetně lovu a útoků vlků. Film vyhrál ocenění Akademie za nejlepší střih a byl prvním hraným filmem, natočeným v jazyce původních Američanů.



Peter dále v roce 1938 založil slavný dánský Klub dobrodruhů. Když druhá světová válka přivedla do Dánska německou okupaci, Peter neváhal a připojil se k tamnímu hnutí odporu, navzdory velkému osobnímu riziku, jelikož byl žid. Freuchen byl při svém dopadení a zatčení odsouzen Němci k smrti, ale i přes dřevěnou nohu dokázal utéct přelezením přes ostnatý drát bez jakékoli ochrany. Utekl do Švédska a po válce se přestěhoval do USA.



Když začal Freuchen žít v New Yorku, vstoupil do tamního průzkumnického klubu. Za dobu svého života získal řadu ocenění, poct a literárních cen. Včetně prestižní medaile Hans Egede od dánského královského sdružení geografů. Také se usadil a vzal si Dagmar Cohn. Získali si mnoho přátel v Hollywoodu, kde byl Freuchen populární pro svou práci. Často byl vídán při zvedání a roztáčení celebrit nad svou hlavou.



Freuchen vyhrál nejvyšší cenu v americkém televizním kvízu Otázka za 64 000 dolarů v roce 1956. Tato cena by dnes měla hodnotu přes půl milionu dolarů, ale bohužel si ji mohl užívat jen krátce. Freuchen zemřel ve věku 71 let, tři dny po dokončení svého posledního psaného díla, Knihy sedmi moří. Příčinou byl infarkt během výstupu schodů k letadlu v Anchorage na Aljašce.



Jeho popel byl rozptýlen v grónském Thule. Překlad: L1ght www.videacesky.cz