Policie vám při útoku nepomůže

Pokud jste někdy byli na internetu, jako jste právě teď, nejspíš jste skončili v komentářích pod článkem o masové střelbě nebo o něčem podobném, kde desítky idiotů tvrdí: "Kámo, kdybych tam byl, zastavil bych ho. Umím kung-fu, vyrazil bych mu zbraň z ruky a zlomil mu vaz kopem z otočky. Konečně by mě měla mamka ráda." Jsem Joe Lozito a jednoho rána v roce 2011 byla moje cesta do práce narušena šílencem, který během 28 hodin pobodal několik různých lidí.

Šílence se mi podařilo zastavit a zjistil jsem, že... HRDINSKÝ DEN MŮŽE BÝT NA HOVNO! Útočník Maksim Gelman byl ve městě už hledaný. Já o tom nevěděl, protože jsem si nestihl koupit noviny. Takže když do vozu vešla zcela očividně zdrogovaná osoba, bylo to jen normální ráno v New Yorku. Ten šílenec byl Gelman, jak se později ukázalo, a začal mlátit na dveře ke strojvedoucímu.

Pusť mě dovnitř! Já u nich seděl. Od strojvedoucího mě dělila jen zeď. Ukázalo se, že na druhé straně byli dva policisté. Hlídali, jestli Gelman nepojede tímto vlakem. Později jsem zjistil, že ho poznali, ale nezastavili ho. Místo toho se ho na něco v klidu zeptali. "Kdo jste?" "Já jsem policie." "Nejste policie."

Člověk by čekal, že dva ozbrojení policisté proti šílenému vrahovi na útěku zakročí. Hlavně když ve vlaku byli kvůli němu. Ale neudělali nic. Gelman přišel ke mně, vytáhl 20centimetrový nůž a řekl: "Teď chcípneš!" Potom mě bodl. Byl jsem v situaci, kterou si každý muž aspoň dvakrát denně představuje. V nebezpečné situaci, která po mně vyžadovala, abych byl tvrďák.

Bohužel jsem neměl tvrďácký výcvik. Ale sledoval jsem zápasy MMA, takže když se napřáhl k dalšímu bodnutí, rozhodl jsem se, že ho chytím za nohu a povalím. Mělo to vypadat takto. Ale ve skutečnosti jsem ho chytil moc vysoko za pas místo za nohu. Opakovaně mě bodal do hlavy.

Dobrou zprávou je, že i pokud nejste tvrďák, a vůbec netušíte, co děláte, může vám pomoct štěstí a odvaha. Byl jsem těžší než on, takže jsem ho povalil, ačkoliv měl v ruce stále nůž. Leželi jsme na zemi, já byl nahoře a on měl nůž v ruce. Snažil jsem se levačkou uchopit jeho pravou ruku s nožem. Ale minul jsem a on mě seknul do palce. Ani podruhé se mi to nepovedlo a on mě sekl do paže.

Napotřetí se to povedlo, chytil jsem ho a rukou mu praštil o zem, až nůž pustil. Když už jsem pomalu umíral na ztrátu krve, policisté se rozhodli, že už je bezpečné ho zatknout. Dál si pamatuju, že na mě policista klepal a říkal: "Můžete vstát, máme ho." Asi si myslel, že mi pomáhá, ale já neměl sílu se hádat. Necítil jsem bolest, jen tu teplou krev pode mnou. Cítil jsem se jak ve sprše, kde vám teplá voda teče na hlavu a pak po krku dolů.

Člověk by čekal, že mi policisté pomohou, ale ne. Ani se mě nedotkli. Pomohl mi jiný pasažér, Alfred Douglas alias Kapesníkáč, protože mi zacpal krvácející rány kapesníky. Myslím, že mi zachránil život. Ale v té době jsem byl opravdu ošklivě pobodán a stěží jsem zůstával při vědomí. Pak jsem omdlel.

V nemocnici jsem si uvědomil, že žádná z prvních zpráv nezmiňovala mě ani Kapesníkáče. Policie přisoudila veškeré zásluhy dvěma policistům, kteří se mnou v tom metru jeli. Ani jeden z nich nevešel do vozu, dokud jsem dotyčného neodzbrojil. Během procesu jeden z policistů vypověděl: "Chtěl jsem vyjít a otevřel jsem dveře." "Ale přišlo mi, že má zbraň a proto jsem se zase vrátil." Chápu, že si ve stresující situaci můžete splést nůž s pistolí.

Ale to mě naštvalo ještě víc. Pokud si pan policista myslel, že tenhle vraždící zdrogovaný šílenec měl pistoli a jede směrem na Times Square, neměl by za každou cenu ho zastavit? Ano, rozhodl jsem se newyorskou policii žalovat. První žaloba se ani nedostala k soudu. Podruhé jsem se zastupoval sám a skutečně se dostal až před soudce. Soudkyně řekla: "Verze příběhu pana Lozita zní velmi věrohodně a jeho popis událostí se zdá být reálný."

Avšak stejně jsem prohrál. Ospravedlnila to přesně těmito slovy. "Panu Lozitovi nebyla přímo slíbena žádná ochrana, ani nebyly učiněny kroky k ochraně pana Lozita před útokem." "Proto policisté nemají žádnou zvláštní povinnost." Ukázalo se, že mi v cestě stojí precedens.

V roce 2005 soud rozhodl v případě Castle Rock vs, Gonzales. V tom případě žena žalovala místní policii, že nezakročila, když její bývalý manžel porušil ochranný příkaz a unesl jejich děti. Nakonec je zavraždil. Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch policie. Ukázalo se, že doslova není jejich prací chránit lidi. Takže všem internetovým drsňákům, kteří budou video komentovat, a budou tvrdit, že oni by ho srazili hned napoprvé, řeknu pár věcí.

Zaprvé, moje pojištění mi umožnilo zůstat v nemocnici dva dny. Neudělali mi žádné testy na AIDS nebo žloutenku, ačkoliv jsem byl pobodán nožem, kterým bodal i ostatní. Očividně to není nutné. Zadruhé, pokud budete stát tváří v tvář nějakému ozbrojenému šílenci, nečekejte, že vám policie pomůže, nečekejte žádné zásluhy a doufejte, že bude někde poblíž další Kapesníkáč, který vám pomůže.

Překlad: Mithril www.videacesky.cz