Muž byl obviněn z vraždy na základě kousnutí

3. listopadu 1984 v 6:45
přišel muž na policejní stanici v Milwaukee, aby oznámil,
že pravděpodobně našel mrtvé tělo na pozemku vedle svého domu. Tam policisté našli 63letou
Ione Cychosz, která na sobě měla jenom bílé ponožky a levou botu.
Své modré tričko a podprsenku měla za hlavou,
která byla zakrvácená a napuchlá. Byla ubita k smrti
a možná znásilněna. Sousedi popisovali oběť
jako milou ženu, vědělo se, že sbírá plechovky a v pátek večer
hraje bingo v ukrajinském kostele.

To dělala i ten večer, kdy byla zabita. Její přátelé, kteří ji obvykle doprovázeli,
se s ní rozloučili a viděli, jak odchází ke svému domu.
Ti lidé ji jako poslední viděli živou. Tento případ byl obtížný i proto,
že nebyli očití svědci, přiznání, motiv. To bylo před DNA profilováním,
před bezpečnostními kamerami v domácnostech,
na noži, který se našel poblíž, nebyly otisky prstů,
ale vrah zanechal jedno vodítko.

KOUSNUTÍ Kousl ji. OTISKY ZUBŮ JSOU STOPOU VE VRAŽDĚ Vyšetřovatelé zhotovili 60 fotek
početných kousnutí. Tyto otisky analyzuje
forenzní zubní specialista. Dr. L. Thomas Johnson,
zubař a profesor na Marquette university, prozkoumal kousance na oběti
ještě ten den, kdy byla nalezena, a dal policistům vodítko.

Řekl detektivům, že hledají muže
s abnormalitou mezi horními zuby. Policisté začali obcházet domy. Tři dny po vraždě zaklepali policisté u Roberta Lee Stinsona,
tichého 20letého mladíka, který měl v rejstříku trestů
pouze pokutu za krádež z dřívějška. Žil se svou matkou a sourozenci
v domě přímo vedle místa činu. Stinson řekl policii, že v den vraždy
přišel domů z večírku kolem půl 12, šel si lehnout a spal až do rána.


Policisty ale zaujalo, že Stinsonovi chyběl jeden zub v horní čelisti.
Tento chybějící zub přesvědčil jednoho detektiva,
že našli vraha. Jeho kolega později řekl tisku,
že se vrátili dovnitř a vyprávěli Stinsonovi vtipy,
aby ho rozesmáli a mohli potvrdit, že ten zub chybí. Stinson byl tedy pozván na tajné slyšení
před soudcem, nazvané John Doe, kde si měl Johnson, ten zubař,
prohlédnout jeho zuby. Tam jsem poprvé potkal pana Stinsona.


Viděl jsem toho kluka, který byl velmi vřelý, vlídný,
spolupracoval. Všechny mé instinkty, moje zkušenost za šest let
v branži vyšetřování takových zločinů, všechno ve mně říkalo: "V žádném případě.
Tenhle člověk to neudělal." Myslel si, že Stinsona
vyřadí z podezřelých, ale to se nestalo. Johnson si 20 sekund
prohlížel Stinsonova ústa, tak dlouho, jak potrvá přečíst toto: "Mohl bys trochu otevřít ústa?"
Stinson to udělá "Dobře.

Můžu se podívat?
Dobrá, to je v pořádku." "Jime, odvedeš Roberta?
Děkuji, Roberte." Robert L. Stinson opustí místnost. A potom Johnson prohlásil,
že Stinsonovy zuby odpovídaly nákresu, který zhotovil s policejním kreslířem.
Nákres, jak by vypadaly zuby podezřelého na základě těch kousnutí. K tomu slyšení ten nákres nikdo nepřinesl,
ale Johnson prohlásil: "Je to podobné tomu, co jsem viděl tady.
Stinsonova ústa určitě odpovídají tomu, co jsem nakreslil.

Je to pozoruhodné." To stačilo, aby soud nařídil
úplnou zubní prohlídku. Ale kdyby měli ten nákres u sebe,
viděli by, že podle něj podezřelému má chybět postranní řezák. Stinsonovi chyběl střední řezák,
jeho pravý přední zub. Ale na záznamu zubař tvrdil,
že se to shoduje. Analýza kousnutí
patří mezi metody porovnávání vzorů na poli forenzní vědy.
Nejznámější z toho jsou otisky prstů, ale patří tam i otisky bot a pneumatik,
rukopis a nábojnice.

Mluvíme o forenzních vědách,
ale rozvinuly se nezávisle na tom, čemu říkáme vědecký svět.
Univerzity, výzkumné nemocnice, odborně posouzená periodika, granty.
Z takových výzkumných institucí sice vzešly některé forenzní metody,
ale mnoho dalších tyto základy nemá. Když budete na místní univerzitě
hledat katedru otisků prstů nebo oddělení otisků bot,
nenajdete je. Tyto metody se totiž vyvinuly
především na základě míst činu a povinnosti studovat
jakoukoli informaci, která se tam najde.

Vyšetřovatelé si důkladně prohlédnou
vzorky a subjektivně posoudí, nakolik si jsou podobné. Je to vtipné, když se lidé koukají
na detektivky, představí si forenzní vědu a myslí, že máme špičkovou techniku,
všechno se blýská a je to automatizované. Ve skutečnosti ty metody takhle nefungují. Ne, že by to kvůli subjektivitě
nebylo legitimní nebo nutně špatně, ale měli bychom vědět,
nakolik je to přesné. Měli bychom vědět,
nakolik je to přesné.

Pro trestní soudnictví
je toto stále nová myšlenka, takže u Stinsonova případu nikdo nevěděl,
jak přesná analýza kousnutí je. Muž, který Stinsonovy zuby prohlížel,
L. T. Johnson, je forenzní stomatolog. A důkazy na základě kousnutí
je jenom částí jejich práce. Když dojde k tragédiím,
pádům letadla a podobným událostem, někdy se nalezené zuby
používají k identifikaci lidských ostatků. To je důležitý nástroj
a myslím, že i docela přesný. Záchranáři dorazili rychle,
ale brzo zjistili, že už není koho zachraňovat.

Ve stejném roce vedl Johnson tým,
který identifikoval oběti letecké havárie s 31 mrtvými. Dále pomohl identifikovat
11 rozkládajících se obětí nalezených v bytě
sériového vraha Jefferyho Dahmera. Forenzní stomatologie patřila
mezi zavedené metody už desítky let, ale až v 70. letech se rozhodli
přejít od identifikování obětí podle zubů k identifikování podezřelých
podle otisků zubů na obětech.

Začalo to v roce 1975 případem
lidé vs. Marx v Kalifornii. Edgar Marx byl obviněn
z vraždy své bytné, na jejímž nose zanechal kousnutí. Důkaz na základě kousnutí
byl připuštěn, ačkoliv odvolací soud uznal, že se nejedná
o zavedenou vědeckou disciplínu. To se stalo tím zárodečným případem,
všechny další precedenty z vysokých soudů citovaly tento případ.
O pár let později je u soudu Ted Bundy, v jeho případě se našla kousnutí,
díky tomu se několik forenzních zubařů proslavilo
a tenhle typ důkazů se rozšířil.

Toto pravidlo precedentu,
odkazování na minulé případy, existuje z určitého důvodu,
ale je to přesný opak toho, jak funguje věda.
Precedent je v soudnictví velmi důležitý, chceme neměnnost, předvídatelnost
a platí pravidlo, že podobné případy by měly být rozhodnuty stejně. Věda se naproti tomu nevyhnutelně
neustále rozvíjí, roste, mění se s tím, jak výzkumem
objevujeme nové poznatky.

Tím opravujeme minulá nepochopení.
Právní systém není navržen tak, aby se tomuto přizpůsoboval. Takže soudní tichá pošta
přesvědčila soudy, že analýza kousnutí
je akceptovatelná vědecká disciplína, ačkoliv ve skutečnosti
nikdy nebyla testována. Žádný výzkum to neprokazuje,
je to docela udivující, to mě na tom dost rozčiluje,
že to prostě není vědecky podloženo. Měsíc poté, co Johnson
získal fotografie a modely Stinsonových zubů, přinesl svůj závěr.


"Zuby Roberta L. Stinsona by s největší pravděpodobností
způsobily takové stopy kousnutí, jaké jsem prozkoumal a zaznamenal
v této vyčerpávající analýze." Řekl, že důkazy byly nezvratné. Nákres, o kterém Johnson
mluvil na začátku, už nikdy nebyl zmíněn. Ukazoval, že když přes sebe položíte
obrázky jeho chrupu a těch kousanců na těle paní Cychoszové,
je vidět, že se překrývají, to samé ukazoval na modelu,
ale já si nebyl jistý, že dokážu přesvědčit porotu
na základě práce Dr.

Johnsona, že pan Stinson spáchal ten zločin. Řekl jsem,
že potřebujeme druhý posudek. Johnson doporučil Reymonda Rawsona,
který byl čelním představitelem v oboru. Vyšetřovatelé odletěli do Las Vegas,
aby mu přivezli důkazy a oznámili, že Rawson
Johnsonův nález ústně potvrdil, ale nestrávil tím moc času.
Podle zápisníku jednoho z detektivů, který byl později zveřejněn,
se s Rawsonem setkali v hotelovém pokoji, on se podíval na rentgen a model
a prohlásil, že to podle něj stačí.

O pět dní později
byl Robert Lee Stinson zatčen u něj doma. U takového brutálního činu
jsme nyní měli dva svědky, kteří říkají, že to byl on. A proti nim bylo co? Moje intuice? Tak jsme vydali obžalobu. KOUSNUTÍ VEDE K OBŽALOBĚ Překlad: jesterka
www.videacesky.cz Výpověď Dr.

Johnsona mi dávala smysl
a pan Stinson lhal o svém alibi. Nakonec se teoreticky předpokládá,
že pravda se ukáže, jak mohla porota rozhodnout,
že nemá pravdu? Je to tak absurdní.