Před kamerou: Jennifer Lawrence

Můj první konkurz byl na... na video pro... vete... studenty vetenirářské... školy pro veteniráře. A tehdy mi umřel kůň. Ten na konkurzu, ne můj opravdový kůň. Jo, šlo to výborně.
Už se mi neozvali. To jim nezapomenu.

Co jsem měla na sobě?
Takové vysoké zelené pletené boty, pestrobarevnou šálu
a riflovou minisukni. Převlíkla jsem si vršek?
Nepamatuju si, jaké jsem měla tričko. Jen ty zelené pletené boty
a takovou jakoby kovbojskou minisukni. Jestli jsem se oblíkala jako šlapka?
Někdy, měla jsem omezený šatník. Jen někdy, ale vždycky
jsem k tomu měla ty zelené boty. Poker Face. Směju se, protože je to Poker House
ne Poker Face.

Ale připadám si jako Lady Gaga,
což není špatný. Natáčelo se to, když mi bylo šestnáct. Byl to můj první opravdový film,
první hlavní role. Scénáře mi posílala agentka.
Někdy je četli naši, jen tak zběžně. Kdyby četli tenhle, nedovolili by mi to. V jedné scéně mě znásilní.
To by se jim nelíbilo, ale už bylo pozdě. Asi úplně nechtěli, ale museli... koukat, jak jejich dceru
někdo "jako" znásilňuje.

Je to traumatizující prvních pár minut, ale od pátého záběru
už si člověk zvykne. Který film mě rozbrečí?
Cena za něžnost, samozřejmě. Jak umře a pak řekne: "Myslela jsem,
že se mi uleví. Jsem tak hloupá." Pokaždé doufám v jiný konec. Stejně tak u Kokosů na sněhu
pokaždé věřím, že tentokrát vyhrajou. Přitom vím, že nevyhrajou. Bála jsem se, že i když řekne
moje jméno, nebudu mu rozumět.

Takže jsem pozorně poslouchala. A pak... Byla to opravdu
šokující, ohromující chvíle. Upřímně si to moc nepamatuju. Pamatuju si, jak jsem si přišlápla šaty
a věděla jsem, že padám. A jak jsem padala,
hlavou mi zněly samé nadávky. Kop-krok...
Vlastně... jak jsem tam seděla, hlavou mi běželo
něco jako "dort-krok, dort-krok". A já si říkala,
co to má znamenat, dort-krok.

Ale jak jsem došla na schody
a šaty se mi zamotaly pod nohy, tak mi to došlo: kop-krok, kop-krok! Měla jsem ty šaty před sebou nakopávat,
ale hlavu jsem měla plnou dortů. První nepřístupný film,
který jsem tajně viděla? Proboha. Nejspíš něco strašidelného.
Vždycky jsem si tak ubližovala, i teď. Vždyť už jsem dospělá,
proč tohle dělám? Když se na tohle budu dívat, budu v noci ze záchodu
sprintovat zpátky do postele, protože budu mít pocit,
že mě něco pronásleduje.

Tak proč to pořád dělám? Zombie jsem se nebála
až do toho zdrogovaného kanibala. Psala jsem tehdy někomu:
"Zombie existujou. Zavolej." Mám hrůzu z duchů.
Duchů se bojím víc než zabijáků. Nedává to smysl, ale je to tak.
Hrozně se bojím duchů. Překlad: Veru
www.videacesky.cz