Michael DouglasPřed kamerou

Pamatuju si, jak jsme šli s bratrem na Žízeň po životě. Kirk tam hrál van Gogha. Doslova jsme zapomněli, že jde o našeho otce. Když přišla scéna, kdy se podívá do zrcadla, uřízne si ucho a krev se rozstříkne na zrcadlo, můj bratr Joel začal křičet a utíkal z kina pryč. Popravdě jsem mu byl v patách. Vždycky, když si na to vzpomenu, říkám si, že to byl úžasný výkon.

Věděli jsme, že je to náš otec, ale tehdy jsme na to úplně zapomněli. Jeho herecký výkon nás zcela pohltil. Do herectví jsem se dvakrát nehrnul. Spíš jsem nevěděl, co jiného dělat. Byl jsem typické dítě 60. let. Šel jsem na vysokou do Santa Barbary v Kalifornii. Pořád bych tam byl, kdybych si vybral jiný obor. Zavolali si mě…

ke studijnímu poradci, tuším v prváku. Říkali, že si musím zvolit hlavní obor. Tak povídám: "Aha, dobře no. Tak asi… třeba divadlo." Herectví mě… děsilo. Na divadle jsem měl v zákulisí nachystaný kýbl. Před vystoupením mi bývalo hrozně špatně. Ale připadalo mi to jako nejjednodušší cesta pro hipíka.

Natočil jsem dva nebo tři snímky, které nedopadly moc dobře. A pak jsem dostal příležitost v seriálu V ulicích San Francisca. Všechna ta tréma z dřívějška mi pomohla zvyknout si na kameru. Byl to zlom. Když jsem ze seriálu odešel k produkci Přeletu nad kukaččím hnízdem, překvapilo mě, kolik jsem se toho už o produkci věděl. Tu knížku jsem miloval.

Ten projekt vznikl u mého otce, který na knihu získal práva a udělal z ní divadelní adaptaci. Řekl jsem mu, ať mě nechá udělat film. Že zkusím získat smlouvu na film a on by mohl hrát hlavní roli. Byl natolik otevřený a velkorysý, že souhlasil. Pracoval jsem na tom přes pět let. Naneštěstí mezitím… se kariéra mého otce posunula.

Trochu zestárl. Miloš Forman si nemyslel, že by se na tu roli hodil. To byl pravděpodobně ten nejtěžší okamžik… v mém vztahu k otci. Rozumím tomu teď lépe než kdy dřív, protože v životě zas tolik dobrých rolí nedostanete. Prostě to tak je. A já mám veliké štěstí, že jsem hrál Gordona Gekka ve filmu Wall Street. Dodnes pořádně nechápu…

Nechápu… tenhle trend zjevného a jednoznačného padoucha. Jestli ke mně ještě někdy přijde opilej chlápek z Wall Street a řekne mi: "Jseš můj člověk," tak… Líbí se mi, když má někdo odvahu tenhle stereotyp překonat a snaží se, aby diváci podlehli ne zrovna sympatické postavě. Když jsem dočetl scénář k Muži v pokušení, říkal jsem si, jak je to… skvostné, skvěle napsané.

Kdyby se mi to podařilo zahrát, zachovat ten rytmus… Toho prodavače aut, toho chlápka, co kdysi býval jednička, a i když přišel o všechno, snaží se působit kurážně. Lidi si říkali: "Proč už dvě hodiny koukám na toho ksindla?" V téhle etapě života… je snadné sedět doma, být spokojeně ženatý s Catherine, užívat si dětí a chodit pracovat v podstatě zadarmo.

Jdete do toho celým srdcem. Důvěřujete svým instinktům, na nic jiného není čas. Když děláte nezávislý film, jako je Muž v pokušení, děláte to hlavně pro sebe. Je to jako hrát v malém divadle. Překlad: Veru www.videacesky.cz