Bill Bailey – V Británii chápeme štěstí jinak

Britské štěstí se liší od štěstí ve světě. Zpracováváme ho jinak. Mí známí Američané nebo Australané jsou mnohem spontánnější. Hele, někdo takový tu je. Jupí! Jsou mnohem pozitivnější, radostnější. Zeptám se Australana: „Jak se máš?“ Odpoví: „Skvěle!“ A myslí to vážně, neironicky. „Jak se máš?“ „Skvěle!“ „Co včera?“ „Skvělé!“ „Co děláš zítra?“ „Nevím, sbírám v dešti kameny. Bude to skvělé!“ To my neironicky neřekneme.



V Británii je nejpozitivnější odpověď… Naše štěstí se zakládá na předpokladu, že by mohlo být mnohem hůř, nic lepšího z Britů nedostanete. Proto je u nás běžná odpověď: „Jak to jde?“ „Není to tak zlý.“ Lepší to v mé otčině nebude. „Není to tak zlý.“ Očividně je to zlý, ale ne tak zlý, jak jsme čekali. Svá očekávání jsme snížili na přijatelnou úroveň zklamanosti. Dolujeme ze sebe očekávání ve stále nižších dávkách omezené radosti. Situace není tak zlá.



Tady je propast. V té nejsme, jsme na parkovišti vedle ní. Není to tak zlý. Je to mem, předává se to z generace na generaci. Můj otec nedávno našel dopisy od svého otce, které napsal v zákopech na severu Francie roku 1918. Napsal své rodině nadějný dopis, zatímco ho ostřelovaly minomety a kulomety. Je v něm: „Máme svíčku a zdravotník má příjemný hlas.



Není to tak zlé.“ Není to tak zlé?! První světová válka, největší jatka, jaká svět kdy viděl! Není to tak zlé. To je ten naprosto absurdní optimismus britské duše. Britové vlastní v přepočtu na obyvatele nejvíce kabrioletů v Evropě. To je znak neskutečného optimismu. Představte si pár v kabrioletu, jak jim v červenci optimismus křiví tvář, zároveň jim krupobití provrtává rohovky, ale říkají si: „Vyjasňuje se!“ Není to tak zlé…



To je běžný pozdrav. „Jak ses měl včera?“ „Nebylo to tak zlé.“ „Co ta párty?“ „Nebyla tak zlá.“ Ale pokud jste se nějakou dobu neviděli, přidá se k tomu bonus. „Dlouho jsme se neviděli, jak se vede?“ „Není to tak zlé, když to všechno uvážím.“ Když mi někdo tohle řekne, tak bych se nejradši zeptal: „Tys uvážil všechno?



Uluru? Deltu řeky Okavango, kolébku všeho života? Alpy? Genialitu Mozarta? Průzračný minimalismus Arva Pärta? Nehratelnou hudbu Franze Liszta, jehož ruce obrovské jak ploutve kapustňáka zajistí, že to nemůžete hrát, pokud nejste yetti nebo cirkusová zrůda? Tektonické desky, co se plouží po Zemi a smějí se našemu krátkému životu? Jogurty s ovocem v rohu? Veškerou uměleckou snahu lidstva? Vše, co kdy existovalo na úrovni molekul? Shození někoho do rybníka, když to nejméně čeká?



Sezení doma v trenýrkách a jedení lepku jen pro srandu? Války? Náboženství? Ideologii? Růži? Otevírání nové dózy rozpustné kávy druhým koncem lžičky? Ten pocit! Záhadnou dlouhověkost LinkedInu? Toho, kdo stojí o půlnoci na mostu Rialto, pokrytý pomazánkou, nahý, hází po turistech bonbóny a řve: ‚Odpouštím vám!‘? Nespočet hvězd? Bezbřehý vesmír, za jehož hranicí nás fantazie objevila na dalekém břehu, kde si troufneme dotknout lemu nekonečna?



Zvážil jsi duhový třpyt slzy, která se sbírá v oku pastýře, když žasne nad úchvatnou krásou dalšího východu slunce v Patagonii? To jsi zvážil?“ „Jo.“ „A jak se máš?“ „Není to tak zlý.“ Překlad: jesterka www.videacesky.cz