Stephen Fry o bipolární poruše

Proslul jste tím,
že jste v roce 1995 odešel z jeviště, utekl jste do Belgie, uvažoval jste o sebevraždě
a diagnostikovali vám... bipolární chorobu
neboli maniodepresivní psychózu. Natočil jste o tom dokument. Spolu s dalšími jste mluvil o tom,
že i když jste se chtěl uzdravit, i když vás to jistým
způsobem ochromovalo, na tvořivosti té poruchy něco je.

Ano. Ten film jsem pojmenoval
Tajný život maniodepresivní psychózy. Je třeba to říct narovinu. Maniodepresivní
psychóza je velmi morbidní stav. Lékaři by vám jako první řekli, že ji nelze brát na lehkou váhu.
Je ji třeba diagnostikovat. Způsobuje... Když říkám morbidní, myslím to
v lékařském slova smyslu.

Způsobuje smrt. Způsobuje nesmírně
nezdravý životní styl a hluboké
neštěstí těch, kdo jí trpí, i jejich rodin
a těch, kteří je milují. Protože jsem ten film natočil, lidi, kteří pociťují
příšerné návaly smutku, nebo ti, kteří někoho
takového milují, se mě ptají, jak se s tím vyrovnat.
Kdybych tak znal odpověď, byl bych nejšťastnější na světě.


To nejlepší, co mám, je, že nálada je vaše osobní počasí. Hodně se podobá počasí.
Když vyjdete ven a ono prší, není to vaše vina. Prší a je to skutečné.
Nemůžete si ten déšť odmyslet. Nemůžete si říct:
"Prostě to rozchodím a zas vyjde slunce." Počasí má svou vlastní hlavu. První chybou je popírat,
že prší, i když zcela jasně prší. Prší.


Přiznejme si to. Druhou chybou je si říct,
že váš život skončil. Prší. Slunce už nikdy nevyjde.
Je po všem. Všichni o počasí víme,
že i když déšť může být hrozná otrava, slunce zas vysvitne.
To samé platí, když jste maniodepresivní. Máte manickou fázi, pak depresivní...
Když máte depresi, neumíte si představit
žádnou budoucnost. Život je tak bezútěšný,
že si zítřek ani neumíte představit. Všechno je příšerné.


Vaše energie se vleče a v životě nejde nic dokázat.
Je to příšerné. Doslova to bolí. Je to hrozné.
Pro některé je to tak hrozné, že mají pocit,
že musí skoncovat se životem. Faktem ale je,
že slunce zas vyjde. V případě bipolární osoby nebude
svítit normálně. Bude vysoce nad průměrem. Bude oslnivě zářit. Místo pocitu,
že vás žádná budoucnost nečeká, budete plánovat stovky budoucností. Možnosti toho, co svou tvořivostí
a nápady můžete dokázat, vás naplňují neskutečným nadšením.


Vaše velkolepost nezná mezí. Je to úžasný pocit.
Pro vaše okolí je to příšerné. Každého,
s kým jsem mluvil, jsem se zeptal: "Kdyby existoval knoflík, po jehož stisknutí
byste přestali být maniodepresivní a zbavili se bipolární
choroby, stiskli byste ho?" Pouze dva odpověděli ano. Manická fáze je totiž něco,
čeho si člověk občas může cenit.

- Platí to i pro vás?
- Ano. Já mám velké štěstí. Mám takzvanou cyklotymii. V Americe
se tomu říká "maniodeprese light". Je to zvládnutelnější verze. Má i své horší chvilky.
Mluvil jsem ale s lidmi, kteří si mozkem
prohnali vrtačku, aby se zabili. Mluvil jsem s jedním úžasným mužem.
Jmenuje se Rod Harvey. Byl velitelem
v královském námořnictvu. Zastával dokonce pozici
na královské jachtě Britannia, kterou používala
královna s královskou rodinou.

Byl to okouzlující
vynikající nadějný důstojník. Objevila se u něj tato porucha.
Musel odejít z námořnictva. Pak si nedokázal udržet práci.
V jednu chvíli se ocitl v nemocnici. Jeho deprese
byla tak tíživá, že vstal... Měla tam být ochranka.
On ji ale obešel a skočil pod náklaďák,
který mu rozdrtil obě nohy. On vám jako první řekne:
"Jak jsem to mohl tomu řidiči udělat?"

Je to něco příšerného.
Ukázal mi svoje nohy. Může pomalu chodit. Několikrát mu je museli
znovu zlomit. Drží je pohromadě kov. Řekl jsem:
"To musí být agónie. Obě vaše nohy." Odpověděl: "Ano, ale víte co? Nedá se to srovnat s bolestí,
která mě dohnala před ten náklaďák." Přesně to je třeba pochopit. S takovou depresí
nemůžete prostě říct: "Vzpamatuj se.

Všechno zas bude dobré.
Dívej se na to z té lepší stránky." Je to nemoc. Je to skutečný fyzický projev něčeho
příšerného, co zasahuje lidskou mysl. Když někomu řeknete,
že máte astma nebo cukrovku, neřeknou na to: "Aha. Panebože." Když ale řeknete,
že jste bipolární, probleskne jim v očích takový pohled. Je to ošemetné.


V Hollywoodu to samozřejmě neplatí. Dělal jsem rozhovor
se svou dobrou kamarádkou Carrie Fisher, kterou si možná pamatujete
jako princeznu Leiu. Je to dcera
Debbie Reynolds. Je úžasná. Popisuje se jako klasický
příklad bipolární poruchy. Měla velmi těžký
a pozoruhodný život, což víte, pokud jste viděli
nebo četli Pohlednice z Hollywoodu. Řekla mi: "Stevene, máš neskutečné štěstí."
Já na to: "Jak to myslíš?" A ona: "Gay, žid a bipolární.


Jak bys mohl neprorazit v Hollywoodu?" - Gratuluju.
- Děkuju.