Zpět na seznamTaskmaster4.3 (40 hodnocení)
ElTigrePublikováno: 3 let
Načítám přehrávač...
Posaďte se na červenou židli v tajné věži
12:17
6.1K zhlédnutí
ElTigreZábavnáTaskmasterGreg DaviesAlex HorneVictoria Coren MitchellMorgana RobinsonAlan DaviesDesiree BurchGuz Khan
Další složitý úkol tentokrát čeká na Alana Daviese, Desiree Burch, Guze Khana, Morganu Robinson a Victorii Coren Mitchell. Někdo to ale dává s naprostým klidem, někomu to naopak pořádně zavaří mozkové závity.
- Ahoj. Přináším s sebou tuhle energii. - Můžeš prosím zavřít? - Ahoj, Morgano. - Ahoj. - Jak se cítíš? - Výborně, velmi klidně. Zbožňuju, když se takhle potutelně směješ. „Nic zajímavého tu není.“ Tady ale je. „Posaďte se na červenou židli.“ ČERVENÁ ŽIDLE „Posaďte se na červenou židli v tajné věži.“ Tajná věž. Super. TAJNÁ VĚŽ „Po cestě můžete stoupat pouze na kruhy.“ KRUHY „Na každý kruh můžete stoupnout pouze jednou, pokud není černý.“ „Na černý kruh si můžete stoupnout dvakrát, ale nikdy dvakrát po sobě.“ Pravidel by už bylo dost.
„A také…“ Ale no tak! „A také toto zadání musíte do minuty skartovat.“ SKARTOVAČKA „Pokud uděláte jakoukoliv chybu, Alex zapíská, vrátí vše na původní místo a musíte začít znovu.“ - Kámo, to je krutý.
- Krůtí? - Krutý. K-R-U-T-Ý. - Aha. Píše se tam „tajná věž“? „Nejrychlejší vyhrává.“ Čas začne běžet, až Alex řekne moje jméno. Já to nechápu. Nebyla jediná, ale byla ta hlavní. Každý si vybudoval svůj specifický způsob, jak na většinu úkolů reagovat.
Guz je vždycky naprosto v klidu, i když se mu obvykle vůbec nedaří. Tváří se jako: „Jó, to půjde, brnkačka.“ Mně by dělalo problém zapamatovat si všechna ta různá pravidla. Bylo to složité naschvál, protože zadání pak museli skartovat. Aby si ho nemohli znovu přečíst. To bylo velmi chytré, ty šikulo. Chceš vidět Desiree a Victorii? - To víš že jo.
- Tak tady to je. - Ať se ti ve velké síni líbí, Victorie. - Díky. Řekls moje jméno! - Bav se, Desiree. - Díky za odstartování. Cením si toho. Proč jsem to dala tak daleko? Do minuty? Sakra, to na to nemám moc času. Můžeš dvakrát na černou, ale ne na tu samou? Pokyny jsou v zadání. To je stresující.
- Vrať se prosím na začátek. - Co se stalo? - Ke skartovačce ses dostala pozdě. - Kurňadrát. Ale kde je ta židle? Psalo se tam o červené židli v tajné věži. Tady ale žádná židle není. Popojedem. No teda. Ale tady žádná červená židle není. No paráda.
Fajn. - Zastavil jsem stopky. - Díky za ten bonbón. - Jo, ten si dej. Nebo je v balónku? Tohle je bonbón. V bonbónu židle přece být nemůže. Mám si ji snad vyrobit? Nebo… Nebo ji sem musím donést? Podle mě ano.
Ale tady žádná červená židle není. Nikde tu žádná červená židle není. Ale pokud na něčem někdo sedí, je to pak židle? Takže podle mě je v tajné věži červená židle, pokud si na ni sednu, což právě dělám. - Mám zastavit stopky?
- Jo. - Zastavil jsem je. - Díky. Tak fajn. Desiree je zklamáním, protože byla úplně v klidu. Úkol jí naprosto sedl. Jednou jsi řekla „kurňadrát“ a já si řekl super, pohár přetekl, ale nakonec jsi to zvládla. Výborně. A teď… Victoria. Pokud existuje věta, která dokazuje, že bychom lidi neměli soudit podle původního dojmu o jejich intelektu, bude to věta: „V bonbónu židle přece být nemůže.“ Když si pár takovými úkoly projdete, už vám nezbývá žádná důvěra.
Byla jsem úplně zblblá. Řekla jsem si, že jste v tom bonbónu udělali díru a schovali tam nápovědu, že je židle třeba za oknem. Byl to další úkol, na který si zapomněla vzít brýle. - To byl ten hlavní problém.
- Trochu nad tím přimhouříme oko. Právě ve veřejnoprávní televizi řekla: „V bonbónu židle přece být nemůže.“ To v éteru zůstane už nadosmrti. Už navždycky. Povolím ti tedy tvou definici židle. Necháme to tak. - Jak laskavé. - Kdo je další? - Alan a Guz. Připraven, Alane? Můžu stoupat jen na červené kruhy… - Řekl jsi mé jméno?
- Ano. - Dvakrát, ale ne po sobě. - Hodně štěstí, Guzi. Řekl jsi mé jméno? To ne. Teď jsem si něco uvědomil. To se mi stává. Měl jsem si to ještě jednou přečíst. Už nevím, co se po mně chce. Jak prosté. To snad ne. - Co se stalo?
- Nemám s sebou tu židli. Přitom mi to tak šlo. Dostal jsem se až sem. Měl jsem se pomocí těch kruhů dostat k červené židli, teď jsem tady a nevím, co se do prdele děje. Udělám chybu. Dva černé po sobě. Stoupl jsi na něj třikrát, Guzi, musíš začít z prvního kruhu. Snědl jsem dvě čokoládky, úplně se mi do toho nechce. - Je tu bonbón, můžu si ho dát? - Ano, zastavím stopky. - Sedíš na červené židli v tajné věži?
- Ano. - Zastavuju stopky. Vrať mi prosím balónky. Jaký balónky? Vidíte to taky? Guzovo počáteční sebevědomí. Následoval bych ho do bitvy. A jakmile tam dorazíme, řekne: „Ne, tudy jsme chodit neměli.“ Zmasakrovali by nás. Z Guze à la „Jo, jasný, vím, co dělat“ se stal muž, který stojí uprostřed místnosti s kartonovými kruhy a musí hádat, co dál.
- Zaujal mě tvůj čokoládkový systém. - Ano, před každým úkolem Alan… Děje se to v určitou denní dobu? Alan si musí dát dvě čokoládky? To si nepamatuju, ale pamatuju si, že jsem posbíral všechny kruhy, co jsem tam našel, protože jsem myslel, že až otevřu dveře s nápisem „tajná věž“, bude mě čekat další velká místnost, přitom to byla taková pidi místnůstka. - Zbytečné úsilí. - Čokoládky ti daly energii, ale na židli jsi zapomněl. Zbývá už jen poslední soutěžící, a to jediná Morgana, která tu kdy bude.
Užijme si proto její jméno a pohleďme. Přichází Morgana. Stoupej pouze na kruhy, Morgano. - To je ta skartovačka? - Ano. - Asi už vím. - Řekl jsem tvé jméno. Sakra! Mám to skartovat? Začni znovu, prosím.
- Proč? To bylo jednou. - Ale pak sis stoupla sem. - Nechci se hádat. - Na start. „Posaďte se na červenou židli v tajné věži!“ - Na tuhle část jsem úplně zapomněla. - Ano. Ale kde je ta tajná věž? Cože? To nedává smysl. To není tajná věž. - To není tajná věž. - Ne? Musím ti dát další zadání, protože jsi ho neskartovala do minuty.
Tajná věž! Vezmu si je jen pro jistotu. Dobře. - Můžu si ten bonbón dát? - Zastavuju stopky a bonbón si dej. Díky. - Je to tu docela děsivý. - Bojíš se? Jo, nelíbí se mi to, zvláštně to tu smrdí. Výborně.
Tomuhle se od nynějška bude přezdívat „morganovský skluz“. A jako bonus jsme dostali Jacka Nicholsona v roli Jokera. Začala jsem se hihňat, protože to bylo tak směšné. Chceš znát jejich časy? Chceš to v minutách a vteřinách, nebo v rocích, kdy by se člověk dožíval jedné hodiny? Já bych to rád slyšel v minutách jako normální člověk, ale vím, že ty máš tyhle kraviny rád, takže to klidně přepočítej.
Victoria by cestou do věže strávila 11 let a 11 měsíců. Co to povídáš? Poddej se tomu. Zato Guzovi to trvalo 9 let a měsíc, což je pořád dost dlouho, 6:45 minut. Alan, 5:37 minut, 7 let a 6 měsíců. Morganě to trvalo skoro přesně 5 let, tedy 3:45 minut. Ale Desiree jen něco přes 4 roky, 3:05 minut.
- Byla rychlejší než skluz, pět bodů! - To je tak skvělý pocit. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz
„A také…“ Ale no tak! „A také toto zadání musíte do minuty skartovat.“ SKARTOVAČKA „Pokud uděláte jakoukoliv chybu, Alex zapíská, vrátí vše na původní místo a musíte začít znovu.“ - Kámo, to je krutý.
- Krůtí? - Krutý. K-R-U-T-Ý. - Aha. Píše se tam „tajná věž“? „Nejrychlejší vyhrává.“ Čas začne běžet, až Alex řekne moje jméno. Já to nechápu. Nebyla jediná, ale byla ta hlavní. Každý si vybudoval svůj specifický způsob, jak na většinu úkolů reagovat.
Guz je vždycky naprosto v klidu, i když se mu obvykle vůbec nedaří. Tváří se jako: „Jó, to půjde, brnkačka.“ Mně by dělalo problém zapamatovat si všechna ta různá pravidla. Bylo to složité naschvál, protože zadání pak museli skartovat. Aby si ho nemohli znovu přečíst. To bylo velmi chytré, ty šikulo. Chceš vidět Desiree a Victorii? - To víš že jo.
- Tak tady to je. - Ať se ti ve velké síni líbí, Victorie. - Díky. Řekls moje jméno! - Bav se, Desiree. - Díky za odstartování. Cením si toho. Proč jsem to dala tak daleko? Do minuty? Sakra, to na to nemám moc času. Můžeš dvakrát na černou, ale ne na tu samou? Pokyny jsou v zadání. To je stresující.
- Vrať se prosím na začátek. - Co se stalo? - Ke skartovačce ses dostala pozdě. - Kurňadrát. Ale kde je ta židle? Psalo se tam o červené židli v tajné věži. Tady ale žádná židle není. Popojedem. No teda. Ale tady žádná červená židle není. No paráda.
Fajn. - Zastavil jsem stopky. - Díky za ten bonbón. - Jo, ten si dej. Nebo je v balónku? Tohle je bonbón. V bonbónu židle přece být nemůže. Mám si ji snad vyrobit? Nebo… Nebo ji sem musím donést? Podle mě ano.
Ale tady žádná červená židle není. Nikde tu žádná červená židle není. Ale pokud na něčem někdo sedí, je to pak židle? Takže podle mě je v tajné věži červená židle, pokud si na ni sednu, což právě dělám. - Mám zastavit stopky?
- Jo. - Zastavil jsem je. - Díky. Tak fajn. Desiree je zklamáním, protože byla úplně v klidu. Úkol jí naprosto sedl. Jednou jsi řekla „kurňadrát“ a já si řekl super, pohár přetekl, ale nakonec jsi to zvládla. Výborně. A teď… Victoria. Pokud existuje věta, která dokazuje, že bychom lidi neměli soudit podle původního dojmu o jejich intelektu, bude to věta: „V bonbónu židle přece být nemůže.“ Když si pár takovými úkoly projdete, už vám nezbývá žádná důvěra.
Byla jsem úplně zblblá. Řekla jsem si, že jste v tom bonbónu udělali díru a schovali tam nápovědu, že je židle třeba za oknem. Byl to další úkol, na který si zapomněla vzít brýle. - To byl ten hlavní problém.
- Trochu nad tím přimhouříme oko. Právě ve veřejnoprávní televizi řekla: „V bonbónu židle přece být nemůže.“ To v éteru zůstane už nadosmrti. Už navždycky. Povolím ti tedy tvou definici židle. Necháme to tak. - Jak laskavé. - Kdo je další? - Alan a Guz. Připraven, Alane? Můžu stoupat jen na červené kruhy… - Řekl jsi mé jméno?
- Ano. - Dvakrát, ale ne po sobě. - Hodně štěstí, Guzi. Řekl jsi mé jméno? To ne. Teď jsem si něco uvědomil. To se mi stává. Měl jsem si to ještě jednou přečíst. Už nevím, co se po mně chce. Jak prosté. To snad ne. - Co se stalo?
- Nemám s sebou tu židli. Přitom mi to tak šlo. Dostal jsem se až sem. Měl jsem se pomocí těch kruhů dostat k červené židli, teď jsem tady a nevím, co se do prdele děje. Udělám chybu. Dva černé po sobě. Stoupl jsi na něj třikrát, Guzi, musíš začít z prvního kruhu. Snědl jsem dvě čokoládky, úplně se mi do toho nechce. - Je tu bonbón, můžu si ho dát? - Ano, zastavím stopky. - Sedíš na červené židli v tajné věži?
- Ano. - Zastavuju stopky. Vrať mi prosím balónky. Jaký balónky? Vidíte to taky? Guzovo počáteční sebevědomí. Následoval bych ho do bitvy. A jakmile tam dorazíme, řekne: „Ne, tudy jsme chodit neměli.“ Zmasakrovali by nás. Z Guze à la „Jo, jasný, vím, co dělat“ se stal muž, který stojí uprostřed místnosti s kartonovými kruhy a musí hádat, co dál.
- Zaujal mě tvůj čokoládkový systém. - Ano, před každým úkolem Alan… Děje se to v určitou denní dobu? Alan si musí dát dvě čokoládky? To si nepamatuju, ale pamatuju si, že jsem posbíral všechny kruhy, co jsem tam našel, protože jsem myslel, že až otevřu dveře s nápisem „tajná věž“, bude mě čekat další velká místnost, přitom to byla taková pidi místnůstka. - Zbytečné úsilí. - Čokoládky ti daly energii, ale na židli jsi zapomněl. Zbývá už jen poslední soutěžící, a to jediná Morgana, která tu kdy bude.
Užijme si proto její jméno a pohleďme. Přichází Morgana. Stoupej pouze na kruhy, Morgano. - To je ta skartovačka? - Ano. - Asi už vím. - Řekl jsem tvé jméno. Sakra! Mám to skartovat? Začni znovu, prosím.
- Proč? To bylo jednou. - Ale pak sis stoupla sem. - Nechci se hádat. - Na start. „Posaďte se na červenou židli v tajné věži!“ - Na tuhle část jsem úplně zapomněla. - Ano. Ale kde je ta tajná věž? Cože? To nedává smysl. To není tajná věž. - To není tajná věž. - Ne? Musím ti dát další zadání, protože jsi ho neskartovala do minuty.
Tajná věž! Vezmu si je jen pro jistotu. Dobře. - Můžu si ten bonbón dát? - Zastavuju stopky a bonbón si dej. Díky. - Je to tu docela děsivý. - Bojíš se? Jo, nelíbí se mi to, zvláštně to tu smrdí. Výborně.
Tomuhle se od nynějška bude přezdívat „morganovský skluz“. A jako bonus jsme dostali Jacka Nicholsona v roli Jokera. Začala jsem se hihňat, protože to bylo tak směšné. Chceš znát jejich časy? Chceš to v minutách a vteřinách, nebo v rocích, kdy by se člověk dožíval jedné hodiny? Já bych to rád slyšel v minutách jako normální člověk, ale vím, že ty máš tyhle kraviny rád, takže to klidně přepočítej.
Victoria by cestou do věže strávila 11 let a 11 měsíců. Co to povídáš? Poddej se tomu. Zato Guzovi to trvalo 9 let a měsíc, což je pořád dost dlouho, 6:45 minut. Alan, 5:37 minut, 7 let a 6 měsíců. Morganě to trvalo skoro přesně 5 let, tedy 3:45 minut. Ale Desiree jen něco přes 4 roky, 3:05 minut.
- Byla rychlejší než skluz, pět bodů! - To je tak skvělý pocit. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz
Související videa
Komentáře
Žádné komentářeBuďte první, kdo napíše komentář