Historie kanibalismu

„Každý dává titul barbarství všemu, co se v jeho zemi nepoužívá.“ V 15. století Evropané věřili, že vynalezli zázračný lék: lék na epilepsii, krvácení, modřiny, nevolnost a téměř všechny další zdravotní potíže. Tento hnědý prášek šlo zamíchat do nápojů, přidat do mastí nebo ho rovnou sníst. Byl známý jako mumia a vyráběl se rozemletím mumifikovaného lidského těla. Slovo „kanibal“ pochází z období Kryštofa Kolumba a Kolumbus ho možná dokonce sám vymyslel.



Po vylodění na ostrově Guadeloupe posílal Kolumbus zprvu španělské královně zprávy, ve kterých domorodce popisoval jako přátelské a mírumilovné, i když zmínil zvěsti o skupině zvané karibové, kteří podnikali násilné nájezdy a pak vařili a jedli své zajatce. V reakci na to královna Isabela dala povolení zajmout a zotročit každého, kdo jedl lidské maso. Když se na ostrově nenašlo zlato, které tam Kolumbus hledal, začal všechny, kteří se jeho drancování a únosům bránili, označovat jako kariby.



Někde cestou se ze slova „karibové“ stali „kanibové“ a posléze „kanibalové“. Zprvu ho používali kolonizátoři k dehumanizaci domorodých obyvatel, ale časem se začalo používat pro každého, kdo jí lidské maso. Tento termín tedy nebyl původně podložen přesvědčivými důkazy, nicméně kanibalismus skutečně existuje a je to s ním mnohem složitější. Má různé podoby, někdy jako v případě mumie při něm ani nemusí jít o rozpoznatelné části lidského těla.



I důvody, které za kanibalismem stály, se lišily. Napříč kulturami i časem najdeme důkazy o kanibalismu za účelem přežití, kdy lidé zažívající hladomor, obléhání nebo zpackanou výpravu museli buď jíst těla mrtvých, nebo sami zemřít hlady. V některých kulturách ale bylo běžné, že za učitých okolností bylo pojídání lidského masa považováno za normální. Kvůli falešným svědectvím jako od Kolumba je těžké určit, jak běžný takový kanibalismus byl, ale i tak víme o případech akceptovaných kanibalistických praktik od kultur, které je praktikovaly.



Vezměme si třeba léčebný kanibalismus v Evropě za dob Kolumba. Od 15. století poptávka po nápoji mumia rostla. Zpočátku toto šílenství uspokojovaly kradené mumie z Egypta, ale brzy byla poptávka příliš velká a egyptské mumie už ji nestačily pokrývat, oportunisté tedy kradli těla z evropských hřbitovů a dělali mumiu z nich. Mumia byla používána ještě několik století.



V Merckově indexu, populární lékařské encyklopedii, byla uvedena až do 20. století. A rozemleté mumie nebyly ani zdaleka jediným lékem z lidského těla, který byl v Evropě běžný. Krev v tekuté nebo práškové formě se používala k léčbě epilepsie, lidská játra, žlučové kameny, olej destilovaný z lidských mozků a rozemletá srdce také sloužily jako oblíbené léčivé přípravky. V Číně se písemné záznamy o společností přijímaném kanibalismu datují až do doby před 2000 lety.



Jednou z jeho obzvlášť častých forem byl synovský kanibalismus, kdy dospělí synové a dcery nabízeli svým rodičům kus vlastního masa. Obvykle se nabízel jako poslední pokus o vyléčení nemocného rodiče a pro potomka nebyl smrtelný. Obvykle se jednalo o maso ze stehna, případně méně často o prst. Kanibalistické pohřební obřady jsou další příklad schvalovaného kanibalismu. Asi nejznámějším případem je kmen Fore z Papuy Nové Guineje.



V polovině 20. století dávali členové komunity, pokud to bylo možné, své pohřební preference na vědomí dopředu, přičemž někdy rodinu požádali, aby se po jejich smrti sešla a snědla je. Tragické je, že ačkoliv tyto rituály uctívaly zesnulé, šířily také smrtelnou nemoc zvanou kuru. Mezi všemi těmi smyšlenými příběhy, ověřitelnými praktikami a velkými mezerami, které v našich znalostech stále máme, neexistuje jedna historie kanibalismu.



Víme však, že lidé se navzájem pojídají, dobrovolně se nechávají sníst a obviňují ostatní z toho, že lidi jedí, už po tisíciletí. Překlad: marysol www.videacesky.cz