V dramatu Síla psa hrál Benedict Cumberbatch majitele ranče a režisérka Jane Campion si přála, aby se na roli důkladně připravil. Mimo jiné to znamenalo, že výrazně omezil hygienu… Ve druhém videu vzpomíná, jak na konkurzu potkal Madonnu. Do show zavítali kromě Benedicta také RuPaul a Daisy Edgar-Jones.
Jane Campion ti dovolila, abys nevystupoval z role, a dokonce tě podporovala, abys žil podobným způsobem, jak asi žil on. To rozhodně. Já jsem se vydal… Ona si byla jistá ve věcech, které mě znejišťovaly. Řekla, ať udělám všechno, co mi pomůže přivlastnit si ten úplně jiný prožitek, ať si řeknu, co potřebuji. Tak jsem řekl: „Bendžo, ježdění na koni, třísky, hvízdání, preparování zvířat…“ Ten člověk je úžasný řemeslník, žije v brutálním mužském světě, ale je velmi citlivý a je umělec, to je také vodítko k pochopení jeho vnitřního rozporu.
Ale abych to zažil, cítil, strávil jsem pár měsíců v Montaně, abych zjistil, co to znamená, žít na ranči, dělat to, co je v tom filmu. A nemyl ses na ranči, nebo na place? Ne, to bylo během prvních zkoušek na Novém Zélandu.
Tahle postava s velkou pýchou nosí stopy své práce na těle, bláto, špínu, pot a krev. A podle té knihy se nemyl třeba tři nebo čtyři měsíce v kuse. - Tyjo. - Ale většinu času tráví venku, možná tu nečistotu odnese vítr. Ale ve 21. století jste to asi nezažili, všichni býváme velmi čistí. A točili jsme těsně před pandemií, ve které jsme si museli pořád mýt ruce a aspoň 20 vteřin.
Bylo zvláštní hrát někoho, kdo se mýt odmítá. Ale i to byla důležitá část mé snahy o autentičnost při hraní té postavy, abych se do něj opravdu vcítil. A pak mě Jane fakt podrazila, pozvala mě na sushi! Na zkouškách jsem to zvládal, ale teď mě zvala mezi lidi, i když se můj odér rovnal chemické zbrani… Vážně jsem páchl čímsi hodně podivným. A na světě existují lidé, kteří chtějí vědět, jak jsem cítit, což mě pořád ještě hodně vykolejuje.
- Daisy, to je taková věc… - To pochopíš časem. Proto byl lockdown pozitivní. Ano, takže jsem jedl sushi a byl opravdu velmi rozpačitý. A ten číšník… Přesně, nechtěli nás obsloužit.
Jane Campion ti dovolila, abys nevystupoval z role, a dokonce tě podporovala, abys žil podobným způsobem, jak asi žil on. To rozhodně. Já jsem se vydal… Ona si byla jistá ve věcech, které mě znejišťovaly. Řekla, ať udělám všechno, co mi pomůže přivlastnit si ten úplně jiný prožitek, ať si řeknu, co potřebuji. Tak jsem řekl: „Bendžo, ježdění na koni, třísky, hvízdání, preparování zvířat…“ Ten člověk je úžasný řemeslník, žije v brutálním mužském světě, ale je velmi citlivý a je umělec, to je také vodítko k pochopení jeho vnitřního rozporu.
Ale abych to zažil, cítil, strávil jsem pár měsíců v Montaně, abych zjistil, co to znamená, žít na ranči, dělat to, co je v tom filmu. A nemyl ses na ranči, nebo na place? Ne, to bylo během prvních zkoušek na Novém Zélandu.
Tahle postava s velkou pýchou nosí stopy své práce na těle, bláto, špínu, pot a krev. A podle té knihy se nemyl třeba tři nebo čtyři měsíce v kuse. - Tyjo. - Ale většinu času tráví venku, možná tu nečistotu odnese vítr. Ale ve 21. století jste to asi nezažili, všichni býváme velmi čistí. A točili jsme těsně před pandemií, ve které jsme si museli pořád mýt ruce a aspoň 20 vteřin.
Bylo zvláštní hrát někoho, kdo se mýt odmítá. Ale i to byla důležitá část mé snahy o autentičnost při hraní té postavy, abych se do něj opravdu vcítil. A pak mě Jane fakt podrazila, pozvala mě na sushi! Na zkouškách jsem to zvládal, ale teď mě zvala mezi lidi, i když se můj odér rovnal chemické zbrani… Vážně jsem páchl čímsi hodně podivným. A na světě existují lidé, kteří chtějí vědět, jak jsem cítit, což mě pořád ještě hodně vykolejuje.
- Daisy, to je taková věc… - To pochopíš časem. Proto byl lockdown pozitivní. Ano, takže jsem jedl sushi a byl opravdu velmi rozpačitý. A ten číšník… Přesně, nechtěli nás obsloužit.
jesterkaPublikováno: 4 let
95%13:38
94%8:05
93%9:13
92%5:00
91%2:51
90%8:41