Emily Blunt a John Krasinski

Johne, je super,
že Emily chtěla být v tom filmu, ale je pro tebe jako režiséra divné,
instruovat svou životní partnerku? Bylo to zvláštní.
Byl jsem hodně nervózní. Myslím, že my oba.
Před natáčením se ptala: "Jsi nervózní?"
A já: "Děsí mě to." A ona: "Super, mě taky." Lidé si možná myslí,
že když jsme ve stejné branži, že máme stejné zkušenosti,
ale já s ní na scéně nikdy nebyl.

Neviděl jsem, jak pracuje.
Slyšel jsem, že je primadona, že je těžké dostat ji z přívěsu a tak. Ale řekl bych...
Zní to jako klišé, ale je to pravda, řekl bych, že to byla
nejlepší spolupráce mé kariéry, Nikdy jsem ji neviděl pracovat. A když jste potom u toho
a ona dělá to, co dělá, úplně to změní atmosféru.
Vždycky všechny ohromí. Tohle jsem zjistila
na začátku našeho vztahu: Britové jsou hrozní
v přijímání komplimentů.

Souhlasíte? Ne, nemluvme o tom. Jo, dělala přesně tohle.
Povídám: "Zaprvé chci říct, že jsem obrovský fanoušek."
A ona: Ale ty jsi nebyl vyrovnaný,
žádné: "Vlastně vaši práci neznám." - Byl jsi velký fanda.
- Byl jsem úplný stalker. "Hele, nechceš jít se mnou na rande?" A je to pravda?


Kolikrát jsi viděl Ďábel nosí Pradu? - 75krát ne.
- Dejme tomu asi 72krát. To je totiž tak, my starší lidi
jsme tenkrát procházeli kanály, - to už dneska nikdo nedělá.
- O co jde? - Vždyť to říkám.
- Kruté. A to je jeden z těch filmů,
u kterých se člověk zastaví a kouká se. Viděl jste někdo ten film? Asi jo. - Všichni.
- Dobře, všichni. Je tam montáž, při které si Anne Hathaway
zkouší spoustu úžasného oblečení.

Jednou jsem přišla domů,
John se na to koukal, zrovna šla ta montáž a on povídá:
"A tenhle outfit se mi líbí nejvíc." Jsem fanoušek. - Je to ten s tou čepicí.
- No, Anne jsem nesbalil...

- Johne, strávil jsi tu nějaký čas.
- Samozřejmě, ano. Musíme se ti omluvit?
Vážně jsme nebyli tak vstřícní? - Ne!
- Ne, spousta lidí je vážně vstřícných. - Ale...
- Celníci tak úplně ne. Ale tak to je u každého, že?
Každý má lepší věci na práci. Ne? Vám se to líbí? Oni tu žijí,
to není tak těžký projít přes celnici. Já čekám v nekonečný frontě.

Když tady natáčela, já točil v Montréalu,
tak jsem přiletěl navštívit děti. A svou ženu. Procházel jsem celní kontrolou,
všechno v pohodě, ale jeden týden jsem neměl štěstí.
Byl tam týpek asi v mém věku, vypadal trochu naštvaně a povídá:
"Vy, pojďte sem. Vy jste herec?"
"Ano." "Odkud vás znám?" "Nevím, co byste znal...

Dělali jsme
americkou verzi vašeho Kanclu." První trefa. "Aha. Jo, ten seriál miluju. Anglickou verzi." "Chápu." "Koho chcete navštívit?" "Mou ženu."
"Je herečka?" "Jo." "Znám ji?" "Nevím."
"Jak se jmenuje?" "Emily Blunt." Něco si přitom zapisoval a najednou: "Vy?" "Vy."

"Jo."
"Zmizte odsud." Dal mi to razítko přímo zuřivě. Také jsem Johnovi říkala,
že by všichni byli vstřícnější, kdyby nenosil kšiltovku,
protože to vypadá tak americky. - Nikdo nenosí kšiltovky.
- A to stačí? Vypadáš americky, - sundej si kšiltovku.
- Chci, abys zapadnul. Tomu se říká předsudky. Koupil si tvídovou čepici. - Vypadal skvěle!


- Fakt? Bylo to dobrý? Jako z filmu Guye Ritchieho,
slušelo ti to. Šel po ulici a bylo to,
jako by vyšlo slunce. Někdo se k němu otočil a povídá: "Dobrej." Ale co to říká o vaší zemi?
Sundej kšiltovku, kup si jinou čepici. Že máš nosit tvíd. Pokud je to tak jednoduché... - A teď tu tráví čas i vaše děti.
- Ano. - Jsou to americké děti?


- To znělo opovržlivě. Je to tu pořád divnější. Nemám odejít? Vem si čepici a budeš v pohodě. Vypadalo to, že se ti zvedá kufr.
"Jsou am.. americké?" - To jsi porodila...
- ...kšiltovka... Je to horší než v tom filmu.
Potom z ní vylezl Američan. Jsou tak trochu Američanky. Moje starší dcera
začala znít docela britsky během toho roku,
kdy jsem tu točila Mary Poppins.

Dokonce říkala vana a voda správně.
Teď už to je zase americké. Překlad: jesterka
www.videacesky.cz