Helena Bonham Carter o roli princezny Margaret a lady Anne Glenconner o líbánkáchThe Graham Norton Show

Tys říkala, Olivie, že to s tou přípravou moc nezvládáš. - Mírně řečeno. Promiň. Mám tě ráda. - Já tebe taky. Ale tady sis přece něco zjišťovat musela! No, já... Jo. - Ale ptala ses jí... - Oblízla jsi známku. Všichni jsme měli k dispozici Polly, skvělou pohybovou trenérku, a ukázalo se, že já nedokážu ovlivnit, co dělá moje tělo. Takže pořád chodím jako já sama, což je prý docela buransky.

Jo, ale to jsem si všimnul, v jedné scéně jdeš s princem Filipem - po zahradě. - Je to točené zpoza mé hlavy? Ne. Vy dva jdete k Margaret a ty jdeš trochu... - Říkala jsi buransky? - Ale vlastně to bylo správně. - Královna máchá rukama? - Ano. Když se hodně soustředím, tak se mi to podaří. Dělala jsem i tohle? - Ano. - Dobře. Ale jinak mi to moc nejde. Heleno, ty naopak zkoumáš úplně všechno.

Jo, někdy zacházím dost daleko, možná to není nutné. - Ale baví mě to. - Miluješ to. - Ano, miluju to. - Jak to bylo s projektama ve škole? - Jo, byla jsem šprtka. - Já v tom vždycky stála za prd. A pak máš kamarádku... Nějaká tvoje kamarádka je médium? - Panebože. Ano. - Tohle je moje nejoblíbenější část. Je vtipný, jak se zveřejní jedna historka a naprosto zastíní všechno ostatní. - Nakonec to definuje...

- Ale upřímně, i jiní herci si říkají: - "Dobře..." - Ale rád si poslechnu víc. No, ano, setkala jsem se s médiem, je to moje kamarádka a dělá spoustu věcí, léčí a tak. Ale také má to nadání média. A když jsem u ní byla kvůli něčemu jinému, říkala, že je tam Margaret, jestli to něco znamená. Tak jsem odpověděla, že ano. - Říkala jsem si, že pokud ji mám hrát... - To bylo, než jsi měla tu roli? Dostala jsem tu nabídku.

V tu dobu jsem na to ještě nekývla. Tak jsem si říkala, když už jsem přímo u zdroje, tak bych tu příležitost neměla prováhat. Zeptala jsem se, jestli by jí vadilo, kdybych ji hrála. - A ona říkala, že by jí bylo milejší... - Hádejte, jaká byla odpověď. Ne, říkala, že si myslí, že bych byla lepší volba než ta druhá. - Kdo byla ta druhá? - To mi nikdy neřekli, - kdo jiný by ji hrál. Ale když... - Slyším v dálce jeden výstřel. - Ale to bylo pro Margaret typické.

- Ty ses s ní setkala. - Ano, setkala. - Opravdu? To jsem nevěděla. Nikdy ses nezeptala. A ona vám někdy složila kompliment a zároveň vás tím shodila. A že řekla: "Podle mě budeš lepší než ta druhá," člověk prostě nikdy nevěděl, na čem u ní je. A ještě měla jeden vzkaz, který byl užitečný. Buď měla ta kamarádka skvělou intuici, nebo tam ten duch Margaret fakt byl, ale vzkázala mi: "Nezkaz to kouření."

Takže jsem kouřila určitým způsobem a vždycky pamatovala na to, že cigaretová špička je zrovna tak nástroj vyjadřování jako cokoliv jiného. Takže to byl dobrý vzkaz. A ona byla vrozeně dramatická. Když je člověk z královské rodiny, nemůže moc mluvit, je chodící ikonou. A já si myslím, že si byla hodně vědomá svého vzhledu, co dělala se svým tělem, především s rukama. Takže tak. - Rozčiluju tě?

- Ne, miluju tě, jen si nemyslím... - Nevěříš na rozhovory s mrtvými? - Ne... - Ale královna je zatím naživu. - Ale je spousta věcí, kterým já nevěřím a jiní lidé jim věří. A naopak.