Helena Bonham Carter i Michelle Williams mají zkušenosti se ztvárněním skutečných osob na filmovém plátně, jak se může člověk na něco takového připravit? Ve druhém videu přijde řeč na nezvyklou celebritu, malpu hnědou jménem Crystal, která už hrála v celé řadě filmů. A v posledním videu se rozebírá postavení žen v zábavním průmyslu a především velmi rozdílné platové podmínky pro muže a ženy, s čímž měla Michelle Williams v roce 2018 poměrně výraznou osobní zkušenost. Vedle obou hereček sedí na pohovce ještě scenárista Russel T. Davies a tanečnice Oti Mabuse.
Heleno, tys za ty roky hrála spoustu skutečných osob. Hrála jsi princeznu Margaret nebo Elizabeth Taylorovou… Díváš se na videa s nimi, nebo jak se s nimi sžiješ? To záleží. Dělám všechno. Čtu o nich… Vážně se snažím koukat na co nejvíc videí, čtu si, mluvím o nich s lidmi. Když hrajete velmi známou osobnost, je důležité mluvit s přáteli, kteří toho člověka opravdu znali. Chcete znát jejich perspektivu.
Jinak se může stát, že tu osobu hrajete tak, jak ji všichni znají. Ale chcete se dostat hlouběji. Takže se snažím získat jakoukoli informaci. Přeháním to. A potom jsem zmatená. Úplně mě to zahltí a potom vůbec netuším, co mám hrát. Ale postupně… Tady byla výhoda, že on to napsal. Ideální situace, stačí zavolat jemu, on už ji má celou v hlavě.
V té své geniální hlavě. Takže jsem volala jemu. Obecně jsme mluvili se spisovateli. Když píšeš scénář, Russelle, dáš hercům jen ten, nebo i nějaký tahák, kde jsou další informace? Většinou všechno bývá přímo ve scénáři, ale samozřejmě o tom mluvíme. Zajímavé je, že člověk si dělá rešerše, hledá videa, ale zároveň si to i nějak představuje, nakonec je potřeba to pustit a rozhodnout se, jak tu postavu ztvárníte v příběhu.
Takže je tam toho víc. Ale u Heleny ty postavy zůstávají. Pokaždé se ukáže jiná. Má v sobě Elizabeth Taylorovou, je tam Nolly. Dokonce i ta opice. Když ji naštvete, bude jako Nolly a tak. Prostě se tak objevují. To je pravda, mám spoustu „nájemníků“. Mám vícero osobností. Michelle, jaké to je, hrát takovou ikonu, jako je Marilyn? Ten tlak musí být obrovský.
Ale já to vidím úplně stejně jako Helena. Pořád ve mně všichni jsou. A vylezou, když vyprávím dětem pohádky. - A těm se to nelíbí, co? - Ani trochu! - „Nedělej ten hlas, mami.“ - Přesně. Ale zato mají rádi Největšího showmana. Vida, tady tě máme. Hlavně se jim líbí ty písničky. - Ty chtějí slyšet pořád.
- Je to skvělé. - Zazpíváš mi dneska před spaním? - Moc ráda! - Nějakou ukolébavku. - To je nádhera.
Heleno, tys za ty roky hrála spoustu skutečných osob. Hrála jsi princeznu Margaret nebo Elizabeth Taylorovou… Díváš se na videa s nimi, nebo jak se s nimi sžiješ? To záleží. Dělám všechno. Čtu o nich… Vážně se snažím koukat na co nejvíc videí, čtu si, mluvím o nich s lidmi. Když hrajete velmi známou osobnost, je důležité mluvit s přáteli, kteří toho člověka opravdu znali. Chcete znát jejich perspektivu.
Jinak se může stát, že tu osobu hrajete tak, jak ji všichni znají. Ale chcete se dostat hlouběji. Takže se snažím získat jakoukoli informaci. Přeháním to. A potom jsem zmatená. Úplně mě to zahltí a potom vůbec netuším, co mám hrát. Ale postupně… Tady byla výhoda, že on to napsal. Ideální situace, stačí zavolat jemu, on už ji má celou v hlavě.
V té své geniální hlavě. Takže jsem volala jemu. Obecně jsme mluvili se spisovateli. Když píšeš scénář, Russelle, dáš hercům jen ten, nebo i nějaký tahák, kde jsou další informace? Většinou všechno bývá přímo ve scénáři, ale samozřejmě o tom mluvíme. Zajímavé je, že člověk si dělá rešerše, hledá videa, ale zároveň si to i nějak představuje, nakonec je potřeba to pustit a rozhodnout se, jak tu postavu ztvárníte v příběhu.
Takže je tam toho víc. Ale u Heleny ty postavy zůstávají. Pokaždé se ukáže jiná. Má v sobě Elizabeth Taylorovou, je tam Nolly. Dokonce i ta opice. Když ji naštvete, bude jako Nolly a tak. Prostě se tak objevují. To je pravda, mám spoustu „nájemníků“. Mám vícero osobností. Michelle, jaké to je, hrát takovou ikonu, jako je Marilyn? Ten tlak musí být obrovský.
Ale já to vidím úplně stejně jako Helena. Pořád ve mně všichni jsou. A vylezou, když vyprávím dětem pohádky. - A těm se to nelíbí, co? - Ani trochu! - „Nedělej ten hlas, mami.“ - Přesně. Ale zato mají rádi Největšího showmana. Vida, tady tě máme. Hlavně se jim líbí ty písničky. - Ty chtějí slyšet pořád.
- Je to skvělé. - Zazpíváš mi dneska před spaním? - Moc ráda! - Nějakou ukolébavku. - To je nádhera.
Heleno, tys za ty roky hrála spoustu skutečných osob. Hrála jsi princeznu Margaret nebo Elizabeth Taylorovou… Díváš se na videa s nimi, nebo jak se s nimi sžiješ? To záleží. Dělám všechno. Čtu o nich… Vážně se snažím koukat na co nejvíc videí, čtu si, mluvím o nich s lidmi. Když hrajete velmi známou osobnost, je důležité mluvit s přáteli, kteří toho člověka opravdu znali. Chcete znát jejich perspektivu.
Jinak se může stát, že tu osobu hrajete tak, jak ji všichni znají. Ale chcete se dostat hlouběji. Takže se snažím získat jakoukoli informaci. Přeháním to. A potom jsem zmatená. Úplně mě to zahltí a potom vůbec netuším, co mám hrát. Ale postupně… Tady byla výhoda, že on to napsal. Ideální situace, stačí zavolat jemu, on už ji má celou v hlavě.
V té své geniální hlavě. Takže jsem volala jemu. Obecně jsme mluvili se spisovateli. Když píšeš scénář, Russelle, dáš hercům jen ten, nebo i nějaký tahák, kde jsou další informace? Většinou všechno bývá přímo ve scénáři, ale samozřejmě o tom mluvíme. Zajímavé je, že člověk si dělá rešerše, hledá videa, ale zároveň si to i nějak představuje, nakonec je potřeba to pustit a rozhodnout se, jak tu postavu ztvárníte v příběhu.
Takže je tam toho víc. Ale u Heleny ty postavy zůstávají. Pokaždé se ukáže jiná. Má v sobě Elizabeth Taylorovou, je tam Nolly. Dokonce i ta opice. Když ji naštvete, bude jako Nolly a tak. Prostě se tak objevují. To je pravda, mám spoustu „nájemníků“. Mám vícero osobností. Michelle, jaké to je, hrát takovou ikonu, jako je Marilyn? Ten tlak musí být obrovský.
Ale já to vidím úplně stejně jako Helena. Pořád ve mně všichni jsou. A vylezou, když vyprávím dětem pohádky. - A těm se to nelíbí, co? - Ani trochu! - „Nedělej ten hlas, mami.“ - Přesně. Ale zato mají rádi Největšího showmana. Vida, tady tě máme. Hlavně se jim líbí ty písničky. - Ty chtějí slyšet pořád.
- Je to skvělé. - Zazpíváš mi dneska před spaním? - Moc ráda! - Nějakou ukolébavku. - To je nádhera.
Související videa
74%
2:55
Hugh Laurie o americkém přízvuku a Olivia Colman o Koruně
jesterkaPublikováno: 3 let
