Graham sáhl hluboko do svého archivu, tak vám přinášíme rozhovor z roku 2008. Britská herečka a scenáristka Dawn French a legendární Jackie Chan vypráví o svých setkáních s britskou královnou Alžbětou II.
Proč jste nedělali častějc něco společně? - Jsme dobrý pár. - Opravdu. Úplně nebeská dvojka. - Jackie Chane? - Ano. - Jackie Chane? - Ano. Co? Tohle jsem neudělal ani jednou. Sedím si na rukou, jenom říkám tvé jméno. Negestikuluju. Je pravda, že to dělají všichni? - Jo, fakt to nesnáším. - Já se vážně snažím. Ať jsem v Evropě, v Americe, tak hlavně otcové s dětmi na mě ukazují: „Hele, Jackie Chan!“ Proč nikdo neříká: „Robert De Niro!“ Proč?
Říkají: „Hele, Robert De Niro.“ „Dustin Hoffman.“ A potom: „Jackie Chan.“ Jednou snad řeknou: „Hele, to je Jackie Chan.“ Ano, támhle jde Jackie Chan. Vážně se snažím to ovládnout. Ty ses zrovna vrátil z festivalu v Cannes.
- Ano, z Cannes. - Baví tě takové věci? Je to zábava? Je to prostě byznys. Ale všechny tyhle velké události, hlavně třeba v Cannes, červený koberec a tak, baví to tebe, Dawn? Ne, nic takového nesnesu, vážně ne. - Ale já tě tam viděl. - Mě? Na červeném koberci? To asi ne. - Vážně? - Jo, na pár akcích jsem tě viděl. - To moc nedělám.
- Ale takové ty nóbl věci, mícháš se mezi šlechtu, dokonce jsi se setkala s královnou, ne? Ano, to je pravda. Myslím, že na nějakém banketu pro umělce. - Tys tam měl být taky. - Asi jsem tam nebyl. - Možná tě přehlédli. - Ano. Opět. Možná tě tam jenom nechtěli, s tvou nevymáchanou pusou. Několik věcí mě překvapilo, například je královna velmi malá. A když to říkám já, už to něco znamená. A pohybuje se, jako by byla na kolečkových bruslích.
Tak nějak tam pluje. Vypadá to, že vůbec nechodí. Netuším, jak ty její nohy vypadají, klidně by mohla být na kolečkách. Když k vám přistoupí, tedy k té vaší skupince, musíte se nejdřív vypořádat s otázkou, zda se pokloníte, nebo ne. Já se předem rozhodla, že tam žádné pukrle dělat nebudu, že se nepotřebuju někomu klanět. Ale pak se okamžitě pokloníte a ještě mnohem hloub, než byste museli. Je to fakt odporný.
Myslím ode mě. A potom královna řekla… Byli jsme kolem ní asi čtyři, ona řekla něco obyčejného, asi: „Jak si užíváte večer?“ A všichni začali: Všichni dělají tohle. Asi jsou lidé nervózní nebo ji chtějí potěšit, aby je náhodou nepopravila, tak něco. Takže královna si asi myslí, že je skvělá komička nebo tak. Potkává jenom lidi, kteří se lámou smíchy nad čímkoli, co řekne.
Já to taky dělala. Proč proboha? Nevím, je to zvláštní. - Jackie, setkal jsi se s královnou? - Ano, setkal. Ano, byl jsem v Hong Kongu. Bylo to před dlouhou dobou, tehdy jsem vážně neuměl anglicky. Pamatuju si, jak nám říkali, kdy podat ruku, jak se chovat a tak dále. - Jak je to, Vaše královská výsosti?
- Ano, přesně tak. Tak jsem si to opakoval. Něco jsme tam hráli, najednou, že prý jde královna. Zapomněl jsem, co to mám říkat, ale viděl jsem, jak prochází hodně rychle, tak jsem si říkal, že dobrý. Když přišla ke mně, něco jsem zamumlal. A stejně jako ty jsem se okamžitě poklonil. - Příliš hluboko. - A ona tam stála dál. Ti lidé mě představili… A ona na mě pořád mluvila.
Měl jsem úplně prázdnou hlavu. Nevěděl jsem, o čem to mluví. Ale vážně, říkal jsem si, ať už jde, ať mě nechá na pokoji. Vážně, samozřejmě jsem byl moc rád, že jsem ji mohl potkat na pár minut, ale říkal jsem si, ať už odejde, ať už na mě nemluví. Nevěděl jsem, jak jí odpovědět. Ještě se musím zeptat, udělala: „Jackie Chan!“ Ne, byla velmi zdvořilá.
jesterkaPublikováno: 5 let
