Michael B. Jordan a jeho zkušenosti s boxemThe Graham Norton Show

Jsi herec, trénuješ, máš skvělou kondici, říkáš si, jak se budeš vydávat za boxera, a pak tě postaví proti skutečným boxerům. - Ano. - To je trochu kruté. Není to kruté, díky tomu je to uvěřitelné, potřebujeme tam ty skutečné boxery, ti to prodají, vážně. Florian je skvělý, je to profesionální boxer z Rumunska. Sylvester ho našel na internetu, kde dělal šílený montáže z tréninků, zvedal tam pitbuly místo činek a takový šílenosti.

Má skoro dva metry, váží přes sto kilo, je to obří člověk. A to funguje, protože Dolph byl taky mnohem vyšší než Sylvester, tak jsme chtěli zopakovat tenhle pocit Davida a Goliáše. Patřilo to tam, díky tomu to dává smysl. Jasně, ale... V tom prvním filmu to byl taky skutečný boxer. - Ano, Tony. - A ten slavný klip, který se do toho filmu nedostal...

Vysvětli nám to. - Byla to vina Sylvestra Stallona? - No, jeho baví nějak mě trestat, je hrozně zlomyslný. Ale ve filmech s Rockym je to vyznamenání dostat opravdovou ránu. A když jsou tam zpomalené záběry, nemůžete to zfalšovat. Ve zpomaleném záběru by bylo vidět, že tam je mezera, že ta rána nedopadla. To by prostě nefungovalo. Takže to musí být opravdová rána. A Sylvester byl takový nervózní, pořád říkal, že to nebude fungovat, nakonec ke mně přišel a řekl: "Miku, musíš dostat skutečnou ránu."

A já: "No, dobře. Tys to taky zvládl?" "Jo, párkrát." A já: "Dobře, když jsi to zvládl ty, jdu do toho." Nakonec jsme nastavili kamery a já dostal opravdovou ránu. Toto je Michael B. Jordan, když dostal opravdovou ránu v tom prvním filmu. Proboha! Prostě jen bum a bum. - Omráčil tě? - To bylo to šílený... Ne, byl v pohodě.

Vlastně jsem omráčený nebyl, ale ten záběr... Trefil mě, já spadl a ta kamera se na mě zaměřila, celé to bylo ve zpomaleném záběru, ale napoprvé byla v cestě Tonyho rukavice, takže tam nebylo nic vidět, tak jsme to museli udělat znovu. Udělali jsme to podruhé, dostal jsem tu ránu a cítil jsem tu energii všech těch lidí ve studiu, asi to muselo vypadat dobře, všichni byli zticha, slyšel bych spadnout špendlík. A já jen doufal, že nepřiběhli producenti a neustřihli to, protože si mysleli, že jsem byl vážně zraněný.

Já teda viděl hvězdičky, rozhodně jsem nebyl úplně při sobě, čuchnul jsem si k plachtě, to nikdy nezapomenu, byla cítit po pilinách, šílený... Ale jo, dostal jsem opravdovou ránu, další dva dny jsem si připadal jak po autonehodě. Tony říkal, že to bylo jen na 40 %, mně to přišlo jako 85. Bylo to těžký. - Steve, tebe už někdy omráčili, ne? - Ano. - Ale ne při zápasu.

- Ne, hrál jsem hokej, byl jsem brankář a trefil mě puk, což mě omráčilo. To jsme hráli v Kanadě proti kanadskému týmu. Když jste na cestách, někdy přespáváte u jiných lidí doma, já byl tenkrát u toho druhého brankáře. Takže jeho rodina se rozběhla na led, aby zkontrolovali, jestli jsem v pořádku. Jeden z nich se ptal: "Steve, jak se jmenuju?" A já netušil, jak se jmenuje. Řekl jsem: "Nevím."

A oni: "Proboha!"