Rami Malek vypomohl svému bráchovi při zkouškáchThe Graham Norton Show

- Chodil jsi do školy s bráchou. - Je to tak. - A on je tvoje dvojče. - Ano, je. - Jste identická dvojčata? - No, narodili jsme se stejní, ale někdy kolem 18 let jsme se začali trochu odlišovat. A kolik vám je tady? - No teda! - Jsme si podobní jako Young Bucks. - Myslím, že mi bylo možná 22. - Vypadáte tam dost identicky. - Ne, nevypadáme úplně stejně.

- No, pro tebe ne. - To je pravda. - Zato pro nezkušené oko... Zní to, že vy dva... Spoustě lidí to vadí a tak, - ale ty a tvůj bratr, jak se jmenuje? - Sami. - Ty a tvůj bratr jste toho vážně využili. - Ano, to je pravda. - Co to znamená? - No, hrozně moc jsme zlobili. - Slyšel jsem v publiku svoji mámu. - Tuhle historku jsem nemyslel. Prostě jsme si v určitých situacích pomáhali. Jednou...

- Povídej, povídej. - To je špatně. Dobře... Měl problémy ve škole, byl na UCLA... - Takže jsi za něj napsal zkoušku? - Tak nějak. Poslouchejte, byl na UCLA, jeden jeho obor byla řečtina a měl problém projít, málem to nedodělal. A ty jsi to nestudoval a stejně jsi za něj tu zkoušku udělal? - Přesně tak.

Odcházím, krásný večer. - Moment. Ale vždyť šlo o herectví. Já jsem přijel ze školy herectví a on mi povídá: "Hele, moje učitelka mi nabídla body, které potřebuju, abych to udělal, jenom musím předvést řecký monolog z nějaké řecké tragédie. Nemáš náhodou nějakou nazkoušenou?" A já: "Vlastně jsem teď jednu dělal. Tak já to zkusím." A on: "Dobře, přijď zítra ve 12, černou košili, džíny, černé boty..." Namaloval mi jednoduchý plánek, kam mám jít.

"Projdeš kolem finančního poradce, potkáš Eduarda, jeho děti se jmenují Luise a Melinda." Prostě to všechno. A potom: "Vejdeš do učebny 401, někam si sedni, je to malá místnost, najdi si nějaké místo." Tak jdu do toho, následuju plánek, pozdravím Eduarda, pozdravím děti, dojdu k místnosti 401, otevřu dveře s očekáváním malé učebny a tam posluchárna takovýchto rozměrů. Tak si prostě najdu místo k sezení, čekám a potom mě ta učitelka vyvolá: "Sami Malek."

Obvykle se podívám doleva, tentokrát jsem vstal, sešel jsem dolů a pustil se do toho monologu. Začal jsem pomalu, dost mi tlouklo srdce, ale řekl jsem si, že mám konečně publikum, že si tu chvíli aspoň užiju. Carpe diem a tak. Pomalu jsem si to začal fakt užívat a fungovalo to. Na konci mi všichni nadšeně tleskali. Ale pak jsem si říkal, jestli jsem nepřestřelil. A očividně ano, ta profesorka se na mě koukla a říká: "Pojďte sem."

Měla v obličeji dost pochybovačný výraz. Otevřela dveře, vzala mě na chodbu a povídá: "Kdypak jste se tohle naučil?" A já: "Víte, to je jen koníček." A ona: "Jenom koníček, aha. Nemohl byste zůstat a udělat to i před mou druhou třídou?" A já: "Dostal jsem ty body?" A ona: "Ano, to rozhodně ano." A já: "Víte, parkuju nešikovně, budu muset jít teď hned."

- A on pak dostudoval? - Jo. Pak jsme to oslavili. Klikař jeden! - Teď mi něco dluží. - Teď mu odeberou titul.