Smrt přímo na jevišti

Ethane, když ses rozhodl stát hercem,
tvůj první velký film byla Společnost mrtvých básníků. Byl jsi v tom úžasný.
Tenhle film viděly tvoje děti? Ano. Moje máma je k tomu přinutila.
A asi ve třech čtvrtinách se můj syn ptal: "A kdy tam budeš ty, tati?"
"Už tam jsem hodinu a půl." "Kterej seš?" Trochu vám to zlomí srdce. "Jo, ty křivý zuby, jasně!" Je to zvláštní,
když si vaše děti poprvé uvědomí, že jste v televizi.


Pamatuju si svoji dceru, byly jí asi tři a běžela ke mně:
"Mami, jsi v televizi!" To mi přišlo roztomilý,
přišla jsem tam, běželi Teletubbies. Tinky Winky. A pracoval jsi s Robinem Williamsem.
Každý ho má rád. Ty jsi s ním také dělala a byl i tady, všichni ho milují.
Ale znělo to, že vy jste byli rozhádaní. On byl neuvěřitelně vtipný.
Byl hodně uvolněný a vynalézavý. Hrál toho učitele a pořád improvizoval.


A čím víc se ostatní smáli, tím spíš. A já jsem fakt chtěl být vážný herec. Četl jsem Stanislavského,
nosil po kapsách věci mé postavy, fakt jsem se snažil do toho dostat.
A prostě jsem se nechtěl smát. Takže čím déle jsem se nesmál,
tím šílenější věci dělal. Dělal si ze mě legraci.
"Tak on se nechce smát." A mě to hrozně dožíralo.
On to nechápal. Snažil jsem se odvést dobrou práci,
chtěl jsem být Montgomery Clift a on tady dělá Zera Mostela.

Myslel jsem si, že mě nesnáší,
protože do mě pořád šil. Sotva začalo natáčení,
už se do mě pouštěl: "Tady Todd..." Tak se jmenovala moje postava. A když byl ten film hotový,
musel jsem zpátky do školy a volal mi velký agent z Hollywoodu. "Jsem agent Robina Williamse
a ten říká, že z vás něco bude, že vás mám vzít." Díky němu mám svého prvního agenta,
který pro mě tu práci ještě pořád dělá.

To je skvělá historka. Je to krásné.

Ethane, ty jsi měl neuvěřitelný zážitek
z práce s jedním starším kolegou. - Říkal jsem si, že to vytáhneš.
- Bylo to na Broadwayi? Ano, jednou jsem byl na Broadwayi
a v jedné scéně... - Je to neuvěřitelné.
- V jedné scéně jsem byl s úžasným Richardem Eastonem,
kanadským hercem, který byl 25 let v RSC. V té scéně hraje mého otce,
já ho prosím o peníze, on se hrozně naštve a řve na mě, pořád řve. Jeden den jsme to hráli
a on se opravdu naštval, pořádně se rozjel a dostal infarkt
a spadl přímo uprostřed jeviště.

Divákům, na rozdíl od vás,
to přišlo úplně k popukání. Fakt se tam prostě složil. Já byl naprosto vyděšený,
hrál jsem to s ním často a věděl jsem, že je něco strašlivě špatně. Ukázalo se, že zemřel. - Ano, ale...
- Vydržte. To mu jenom tak ujelo.

Ne, byl tam rekvizitář,
který uměl dobře resuscitovat, přišel, pustil se do toho,
začal ho oživovat, sháněli jsme doktora, někdo přišel, zastavili jsme představení, zavolali sanitku a ti záchranáři
mu to srdce zase nastartovali. - O 11 minut později.
- Cože? 11 minut? - Uprostřed jeviště na Broadwayi.
- Opustili diváci sál? - Ne, nikdo neodešel.
- Kdo by si to taky nechal ujít. - To je hrozně intenzivní.


- Jo, to rozhodně bylo. Všichni jsme byli v zákulisí,
modlili jsme se, bylo to děsivé. - Vrátil se do té hry?
- Je úžasné, že ano. - Ne ten večer.
- Už jsem si říkala... Omlouvám se. Odvezli ho do nemocnice,
to představení nepokračovalo, zastavili jsme to.
Po několika dnech mi volal, byli jsme kamarádi a on chtěl,
abych přišel, a když jsem dorazil, opakoval si se mnou repliky.


Chtěl, abych všem v týmu řekl, že nedošlo k poškození mozku
a všechny repliky si pamatuje. Ať se záskok hezky uklidní,
protože on se vrací. Bylo to nádherný. A když se vrátil,
zažil jsem svá nejlepší představení. - To je úžasné.
- Ale muselo to být stresující, - vždycky když jste došli k té scéně.
- Neuvěřitelně. Vždycky jsem ho varoval,
ať se tolik nerozčiluje. Překlad: jesterka
www.videacesky.cz