To nejlepší z červeného křesla ve 25. sérii – 2. část

- Zdravím. - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Celine. - Dobrý den, Celine. - Dobrý den, Jacku. - Co pro nás máte? - No, dnes jsem v červeném křesle vlastně už podruhé. Byla jsem tu před 8 lety. A vyprávěla jsem podle mě moc dobrou historku o mém životě ve Francii, kde se stalo něco s mou dcerou. Ale jednomu z hostů ten večer se moje historka fakt nelíbila a byl docela hrubý.



Říkal: "To je její nejlepší historka? Kdo si jako myslí, že je?" Ale vtipné je, že má dcera toho hosta nedávno potkala v nočním klubu... Proboha, to jsem byl já! - Ano, Jacku, byl jste to vy. - Poslal jsem vám zprávu, že? Ano. - Ale děkuju moc, omluvil jste se.



- Já vím, moc mě to mrzí. To bylo tak trapný. - Zdravím. - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Jess. - To je hezké. A co děláte, Jess? - Jsem osobní asistentka. A u koho? Dělá ve financích. Dobře. A až půjdete v úterý do práce, mohli by vás po té historce vyhodit? - Možné to je, ano.



- Tak jdeme na to. Povídejte. Dříve jsem bydlela se svou nejlepší kamarádkou, jeden večer jsme měly filmovou noc a vlezly jsme si do postele ve stejných pyžamech. Zrovna jsme koukaly na Ladíme. - Zdravím, Rebel. - Zdravím, jak je? Prostě jsem koukaly na film a pily víno, které nám asi v půlce došlo, tak jsem se natáhla, abych ten film zastavila. Moje kamarádka ovšem nevěděla, že pod tím pyžamem nenosím spodní prádlo, prostě mám jen to.



A ani jedna z nás nevěděla, že v rozkroku mého pyžama je díra, takže když jsem se natáhla, abych ten film zastavila, moje kamarádka, která moc nedávala pozor, mě chtěla šťouchnout do zadku. A hříčkou osudu se její prst, ta díra v mém pyžamu a část mého těla, které by se neměla dotýkat, přesně seřadily. V tu chvíli jsem se na ni otočila, uviděla její obličej a prostě jsme tam strnuly a asi měsíc jsme spolu potom nemluvily.



- Nemohly jsme se na sebe podívat. - Podle mě může jít taky. Můžete jít. Omlouvám se, Davide, rozptýlilo nás to. - Povídejte. - Když jsem začínal na univerzitě, potkal jsem úžasnou holku a strávil s ní skvělý večer, ale ráno mě vzbudila a vyhodila mě. Napůl jsem spal, navíc jsem byl polonahý. Týden potom jsem přišel do posluchárny, poznal jsem tam nový lidi a jeden vyprávěl, že má nový tenisky od toho chlápka, co spal s jeho holkou.



V té posluchárně jsem toho pána vídal čtyři roky a pořád ještě má moje boty. To je dobrá historka. - Kdo má jeho boty? - Můžete jít, Davide. - Vyspal se s přítelkyní toho chlapa... - A ona mu ukradla boty. - On vyběhl a svoje boty tam nechal. - A ten chlap měl jeho boty? - Ano.



- No teda. - Zdravím. - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Sarah. - A co děláte, Sarah? - Jsem porodní asistentka. - Porodní asistentka! - Dáte mi na sebe číslo? David Tennant by chtěl věrnostní kartičku. Ta se dává od šestého dítěte. Myslím, že to bude dobrá historka. Povídejte, porodní asistentko. Bohužel se to netýká porodů, týká se to mého přítele.



Můj přítel žije ve Skotsku, já jsem ho přijela navštívit a při té příležitosti jsem podruhé viděla jeho rodinu. Jeli jsme na skotský venkov a byli jsme se trochu projít. Cestou jsme našli hřiště, tak se Sam rozběhl k houpačce a já si sedla na druhou stranu. On je mnohem větší než já, takže když vyskočil a já se zhoupla nahoru, trošku jsem vylétla do vzduchu a zase se přitáhla dolů a zasmála jsem se.



A kvůli tomu to napodruhé udělal víc, vymrštil mě do vzduchu, jakože asi 3,5 metru do vzduchu, a já spadla zubama přímo na kovovou tyčku. Před zraky jeho rodiny jsem si vyrazila tři zuby. Potom jsem říkala, že jsem v pohodě, všechny zuby mám zpřeházený, ale jsem v pohodě, ačkoliv jsem rozhodně v pohodě nebyla. Tak jsem se u jeho rodiny skvěle zapsala. Můžu se zeptat, vy s tím blbcem ještě pořád jste?



Bohuž... Žádný bohužel, ano rozhodně jsem. Je ohromně milý. A navíc mám na něj úplně skvělou páku. To se ještě bude hodit. - A vaše nové zuby jsou krásné. - Dva z nich necítím a ještě mám ve rtu uvízlé úštěpky zubu. Rozhodně si zasloužíte odejít po svých. - Vítejte. - Zdravím. - Jste z Austrálie nebo Nového Zélandu? - Z Austrálie. - Znáte tu paní...



Sarah se jmenovala? - Ano, znám ji. - Dobře, jste nějak příbuzné? - Ano, je to moje dvojče. A obě jsou to taky moje sestry. Je nás v Austrálii asi 6. - Ahoj, holky. - Teď je Austrálie prázdná, - všechny světla zhasnutý. - Všichni odešli. - A vy jste s ní na cestách? Jak to je? - Ne, já žiju v Londýně, - ona je tu na návštěvě. - Jasný. A co vaše zuby? - Ty jsou v pohodě.



- Vypadají moc dobře. Jo, dobrej zubař. - Tak povídejte. - Je to historka o mém bratranci. Byla jsem je navštívit v Adelaide, a když jsme odlétali, byli s námi na letišti a mému bratranci byly asi čtyři. Když sledoval, jak odlétá naše letadlo, dal si ruce v bok, podíval se k nebi a řekl: "Už se těším, až budu dost starý, abych mohl letět s Virgin." - Zdravím. - Zdravím. - Jak se jmenujete?



- Stephanie. - A co děláte, Stephanie? - Marketing. - Aha. A kde... Vy nejste odsud, že? - Jsem z Chicaga. - Ale teď žijete tady? - Ano, žiju v Londýně. - Dobrá. Tak povídejte. - Takže, moje historka je o Stormzym. - Nedávno jsem... - Dýchej. Jsem připravený, stačí pohled, Stormzy, kdykoliv. - Tak povídejte. - Nedávno jsem se se snoubencem stěhovala do Londýna a vstali jsme hrozně brzy, abychom se vyhnuli zácpám, ale cestou jsme se samozřejmě zasekli.



Já jsem říkala snoubenci, ať se drží těch aut před námi, protože jinak nestihneme vyzvednout ten gauč. Konečně jsme se z té zácpy dostávali, když jsem koutkem oka zahlédla jedno auto, které se pomaloučku snažilo nás předjet. Můj snoubenec najednou dupnul na brzdu, já se ohlédla a uviděla jsem Stromzyho, jak se vyklání okénkem spolujezdce a drze nám mává. Můj snoubenec byl tak nadšený, že je nechal projet.



A nakonec jsme ten gauč vyzvednout nestihli. - Nechat jít, nebo vysypat? - Vysyp ji. Překlad: jesterka www.videacesky.cz