Knihovna vzácných pigmentů

Pracuju s počítači
a s digitálními médii, takže o barvě přemýšlím
v kontextu světla, v množství červené, zelené a modré. Kdo pracuje s tiskárnou,
přemýšlí spíš nad kombinací inkoustů, cyan, magenta, žlutá a černá. Fyzik si možná představí
světelné frekvence a vlnové délky. Ale dá se uvažovat i jinak. Ve smyslu chemického složení pigmentů.

Uvnitř této budovy, uměleckého muzea
na Harvardu, je Forbesova sbírka pigmentů. Sbírku pigmentů poskládal Edward Forbes,
druhý ředitel tohoto muzea. Nakupoval umělecká díla
a při tom procesu zjistil, že italští prodejci měli dojem,
že americké sběratele jde snadno ošidit. Došel k závěru, že když pochopíte,
z čeho se umělecké dílo skládá, jaké materiály umělec využíval, je možné odlišit originál
od zrestaurovaného díla nebo podvrhu. A tak začal nakupovat pigmenty,
které slouží jako standardy pro analýzu uměleckých děl.

Vzhledem k tomu,
že to bylo přístupné pro veřejnost, musel jsem si ujasnit,
co všechno ve sbírce máme, takže jsem si vzal k ruce
barevné spektrum, žlutá slouží jako střed, na jedné straně
jdeme k modré, na druhé k červené a na obou koncích je fialová.
Takže nahoře máme unikátní barvy, pod tím jejich chemické kopie,
ne vyloženě barevné kopie, a potom dole jsou materiály,
ze kterých se ty barvy skládají.

Máme tedy pohromadě materiály,
ze kterých se barvy vyrábí, a dole v galerii návštěvník vidí,
co umělci s těmi surovinami svedou. Když si vezmeme třeba oxid železa, je to hematit, ale při vzniku toho oxidu
se v hornině přidávají různé příměsi, takže může vypadat různě,
máme tedy 60 vzorků hematitu a každý má trochu jiný odstín. Ty pigmenty nepoužíváme pro restaurování, fungují jenom jako standardy
pro analýzu uměleckých děl.

Když zanalyzujete materiály,
můžete pochopit myšlení umělce, a pokud už nežije, tohle je
svým způsobem jako rozhovor s ním. Také se to hodí do výuky.
Ukazujeme studentům, jak se pigmenty mění, nejen že blednou,
některé naopak ztmavnou. Tohle je jako 80 let stará vazelína.
Nevydrží to věčně. Rumělka, sulfid rtuťnatý,
při vystavení světlu černá. Tohle je původní barva. Jiné pigmenty, třeba eosin,
který hojně užíval van Gogh, zase časem blednou
a vytváří pak úplně jiný dojem oproti své původní podobě.

V zájmu bezpečnosti
sem veřejnost nepouštíme, některé pigmenty jsou jedovaté,
nechceme, aby se jich lidé dotýkali. Některé jsou ze rtuti,
z kadmia, z arsenu a tak dále, nejstarší bílá je olovnatá běloba, vyrábí se tak, že dáte kov
s obsahem olova do nádoby s octem a nádobu zahrabete
do kravského lejna.

Z hnoje tedy získáváme
ten nejčistší bílý pigment. Používá se stovky let.
Dříve sloužil jako líčidlo, ale je to jedovaté,
protože olovo je jedovaté. Máme tu i mumiovou hněď,
ta se používala od 17. století a sestává z egyptských mumií
nadrcených na barvivo. Indická žlutá je zajímavá.
Vytvoříme ji tak, že krávy nakrmíme pouze mangovými listy
a poté nasbíráme a usušíme jejich moč. Co vidíte na obrazovce, je omezené
na barvy, které může monitor zobrazit.

Takže natáčení
nebo jiný způsob digitalizace nemůže ty barvy věrně ukázat.
Způsoby zobrazení barev se inovují. Třeba Mas Subramanian vytvořil barvu
s názvem YInMn modř, objevil ji náhodou
a je velmi stabilní. Je to první anorganický modrý pigment,
co kdo objevil po celých staletích. Na trhu se také objevila
nová černá, vantablack, zkratka pro
Vertically Arranged NanoTube Arrays. Je to jako les maličkatých trubiček, když na ně dopadne světlo,
odráží se o stěny trubic a je vyzářeno ve formě tepla.

Vypadá to úplně sametově,
vůbec to neodráží světlo. Chemici každý rok
vytváří nové a nové pigmenty, myslím, že časem uvidíme barvy,
jaké jsme netušili, že můžou existovat. Dennodenně sem chodí lidé, vyberou pigment
a využijí ho pro referenci. Když jsem to tu chystal,
krásně jsem to srovnal. Trvalo mi to čtyři měsíce.

Teď je to trošku rozházené,
takže vidíte, že se to využívá. Není to historický artefakt,
je to nástroj využívaný v naší práci. Děkuji všem
z uměleckého muzea na Harvardu, v popisku najdete další informace
o muzeu a jeho sbírce pigmentů. Překlad: jesterka
www.videacesky.cz