Obří model, který zabránil hrozivému plánuTom Scott
5
Tom ukazuje, jak fungovalo testování odvážných plánů v době před nástupem počítačových simulací. A to konkrétně na příkladu plánu přehradit Sanfranciský záliv, kvůli kterému vznikl obří model celé oblasti.
Přepis titulků
Když chcete dneska simulovat něco z reálného světa, použijete počítač. Ale co kdybyste nemohli? Co kdyby byla 50. léta a vy chtěli zjistit, jestli odvážný, ale pochybný plán přehradit Sanfranciský záliv je dobrý nápad. Odpovědí bylo tohle. Model zálivu od ženistů americké armády. Model zálivu má plochu přes 1,5 akru.
Teď se díváte na naše dřívější vědecké testovací hydrodynamické zařízení. A tohle byl ten nástroj, který využívali, aby zjistili, jaké nepředvídatelné následky by měl plán Johna Rebera. Ve 40. a 50. letech vyvinul muž jménem John Reber plán naprosto změnit Sanfranciský záliv. Obří hráze by vytvořily sladkovodní jezera, na získané půdě by mohl vyrůst průmysl a vojenské základny.
Reber tvrdil, že by se záliv změnil ve vojenské opevnění, které lze bránit. Lidé by se bezpečně přesunuli do vnitrozemí a zahrazené řeky by poskytly pitnou vodu. Reber nebyl profesí inženýr, byl to divadelní producent, který si věc jen načetl, ale protože pracoval v šoubyznysu, věděl, jak svou věc propagovat. A podle většiny zdrojů to byl přátelský, upřímný, přesvědčivý člověk.
Takže na rozdíl od jiných plánů obrovských stavitelských počinů se Reberův plán uchytil. Roky se o něm vedla debata, až nakonec připadal plán minimálně politikům dostatečně realistický, takže američtí ženisté dostali za úkol zjistit, zda je proveditelný. Dostali 2,5 milionu dolarů, dnes by to bylo asi 25 milionů, aby to zjistili. Za ty peníze postavili tohle. Tenhle model byl v době svého vzniku nový level, nová generace, byl extrémně přesný.
V té době žádný lepší nástroj neexistoval. Na dně modelu je strategicky umístěno 250 000 měděných tyčinek, které zdržují pohyb slané a sladké vody. Zároveň modelují cokoliv, co takto trčí ze dna zálivu. Model má horizontálně měřítko 1:1000, vertikálně 1:100 a také 1:100 časově. To znamená, že asi 200krát za den přijdou příliv a odliv. Protože v Sanfranciském zálivu probíhá příliv a odliv, má je i model.
Prvních 30 let se všechno ovládalo ručně, na provoz bylo potřeba 12–15 lidí, někdy tu bylo současně až 60 lidí a prováděli experimenty. A všichni museli být skvěle sehraní. Bylo to jako orchestr. A stážisté tam seděli na židlích, měli bílé pláště, byli ve vodě a měřili různé efekty přílivu a odlivu. Trvalo tři roky, než tu Reberův plán otestovali.
Během té doby Reber zemřel a pro jeho fanoušky byly výsledky testování katastrofou. Na papíře to vypadalo skvěle, spoustu lidí to přesvědčilo, ale když to otestovali, zjistili, že to funguje jen na papíře. Závěrem bylo, že plán selhává v 99 různých aspektech, mimo jiné by následkem byly nepředvídatelné a katastrofální záplavy. Hráze by nevytvořily jezera, ale odpařovací nádrže. Příliv a odliv by způsobily nebezpečné proudění a vlny.
Ve zkratce: Reberův plán by nebyl pouze katastrofa, způsobil by škody v miliardách dolarů. Ekosystém by byl také zničený, ale byla to 50. léta, takže to nikoho moc nezajímalo. Ženisté, kteří odvedli svou práci, rozhodli, že se model ještě bude hodit. A taky že ano. Celá desetiletí se tu testovaly praktičtější projekty. Dnes to samozřejmě počítače umí za zlomek času a ceny, ale pořád se to hodí pro vzdělávání.
Když jsem mluvil naposled o velkém stavitelském plánu, o Atlantropě Hermana Sörgela, řekl jsem, že to ukazuje, jak umíme snít. Ale tento model ukazuje něco jiného, vědu, schopnost otestovat hypotézu, a pokud test selže, uznat, že jsme se mýlili. To by neměla být žádná ostuda. Někdy zkoumáme špatné nápady. A změnit na základě nových důkazů svůj názor a umožnit to i ostatním, na tom by měl náš svět stát.
A přesně to umožnil tento model. Překlad: jesterka www.videacesky.cz
Teď se díváte na naše dřívější vědecké testovací hydrodynamické zařízení. A tohle byl ten nástroj, který využívali, aby zjistili, jaké nepředvídatelné následky by měl plán Johna Rebera. Ve 40. a 50. letech vyvinul muž jménem John Reber plán naprosto změnit Sanfranciský záliv. Obří hráze by vytvořily sladkovodní jezera, na získané půdě by mohl vyrůst průmysl a vojenské základny.
Reber tvrdil, že by se záliv změnil ve vojenské opevnění, které lze bránit. Lidé by se bezpečně přesunuli do vnitrozemí a zahrazené řeky by poskytly pitnou vodu. Reber nebyl profesí inženýr, byl to divadelní producent, který si věc jen načetl, ale protože pracoval v šoubyznysu, věděl, jak svou věc propagovat. A podle většiny zdrojů to byl přátelský, upřímný, přesvědčivý člověk.
Takže na rozdíl od jiných plánů obrovských stavitelských počinů se Reberův plán uchytil. Roky se o něm vedla debata, až nakonec připadal plán minimálně politikům dostatečně realistický, takže američtí ženisté dostali za úkol zjistit, zda je proveditelný. Dostali 2,5 milionu dolarů, dnes by to bylo asi 25 milionů, aby to zjistili. Za ty peníze postavili tohle. Tenhle model byl v době svého vzniku nový level, nová generace, byl extrémně přesný.
V té době žádný lepší nástroj neexistoval. Na dně modelu je strategicky umístěno 250 000 měděných tyčinek, které zdržují pohyb slané a sladké vody. Zároveň modelují cokoliv, co takto trčí ze dna zálivu. Model má horizontálně měřítko 1:1000, vertikálně 1:100 a také 1:100 časově. To znamená, že asi 200krát za den přijdou příliv a odliv. Protože v Sanfranciském zálivu probíhá příliv a odliv, má je i model.
Prvních 30 let se všechno ovládalo ručně, na provoz bylo potřeba 12–15 lidí, někdy tu bylo současně až 60 lidí a prováděli experimenty. A všichni museli být skvěle sehraní. Bylo to jako orchestr. A stážisté tam seděli na židlích, měli bílé pláště, byli ve vodě a měřili různé efekty přílivu a odlivu. Trvalo tři roky, než tu Reberův plán otestovali.
Během té doby Reber zemřel a pro jeho fanoušky byly výsledky testování katastrofou. Na papíře to vypadalo skvěle, spoustu lidí to přesvědčilo, ale když to otestovali, zjistili, že to funguje jen na papíře. Závěrem bylo, že plán selhává v 99 různých aspektech, mimo jiné by následkem byly nepředvídatelné a katastrofální záplavy. Hráze by nevytvořily jezera, ale odpařovací nádrže. Příliv a odliv by způsobily nebezpečné proudění a vlny.
Ve zkratce: Reberův plán by nebyl pouze katastrofa, způsobil by škody v miliardách dolarů. Ekosystém by byl také zničený, ale byla to 50. léta, takže to nikoho moc nezajímalo. Ženisté, kteří odvedli svou práci, rozhodli, že se model ještě bude hodit. A taky že ano. Celá desetiletí se tu testovaly praktičtější projekty. Dnes to samozřejmě počítače umí za zlomek času a ceny, ale pořád se to hodí pro vzdělávání.
Když jsem mluvil naposled o velkém stavitelském plánu, o Atlantropě Hermana Sörgela, řekl jsem, že to ukazuje, jak umíme snít. Ale tento model ukazuje něco jiného, vědu, schopnost otestovat hypotézu, a pokud test selže, uznat, že jsme se mýlili. To by neměla být žádná ostuda. Někdy zkoumáme špatné nápady. A změnit na základě nových důkazů svůj názor a umožnit to i ostatním, na tom by měl náš svět stát.
A přesně to umožnil tento model. Překlad: jesterka www.videacesky.cz
Komentáře (0)