Proč se dospělí neučí jazyky tak snadno jako děti

Pro děti je strašně jednoduché naučit se jazyk, proč je to později tak těžké? Existuje obří průmysl, co slibuje, že vás naučí cizí jazyk. A jednoduše. Sice pro dospělé žádné jednoduše neexistuje a sice se každý člověk učí jiným způsobem, ale stejně si stovky firem rády nechají zaplatit. Pár jsem zkusil. Moc to nefungovalo, moje francouzština je pořád tak lámaná jako ve škole. Asi ještě víc, půlku jsem od té doby zapomněl. Ale malé děti se jazyk učí automaticky, ne? Když je obklopíte rodilými mluvčími, jednoduše to odposlouchají. No, jednoduše? Miminko potřebuje asi rok, kdy jenom poslouchá, než vůbec vyprodukuje nějaký koherentní zvuk. Dospělý se za hodinku zvládne naučit pár základních vět. A to dítě se učí neustále. Prakticky každou bdělou minutu. Kdežto dospělí mají na práci spoustu jiného, včetně komunikace a přemýšlení v řeči, kterou už známe. Byla formulována tzv. hypotéza kritického období. Podle ní se v prvních pár letech života děti učí jazyk obzvlášť snadno. Noam Chomsky navrhoval, že v mozku máme modul osvojování jazyka, který se s věkem vypíná. Ta hypotéza je dostatečně známá, aby ji veřejnost brala jako fakt, ale lingvisté o ní dál diskutují. Chomsky ji opustil ve prospěch teze, že postupně zpřesňujeme parametry řeči, co se učíme, z dlouhatánského seznamu možností. Tahle teorie je taky hodně kritizovaná. Když se zeptáme na tu zásadní otázku, jak si děti osvojují řeč, odpověď zní, že nikdo neví, ale lingvisté na to mají silné názory. Víme, že řeč musí mít základ v genetice a ovlivňuje ji prostředí. Ať budete mluvit na gorilu, jak budete chtít, pochopí jen pár slov. A pořád je velmi nejasné, jestli to lidoopi skutečně kdy dokázali. I nejchytřejší zvíře s nejlepším učitelem s vámi nikdy nepovede rozhovor. Takže řeč je zřejmě jedinečně lidská schopnost. Zároveň genetika neříká nic o tom, jaký jazyk se naučíte. Kdyby mě po narození adoptovali rodiče z Francie, mluvil bych francouzsky, Nemám gen pro angličtinu. Je naprosto jasné, že se rodíme se schopností mluvit jakýmkoli jazykem, ale když nás nějakou dobu obklopuje jen pár jazyků, nebo jen jeden, zjistíme, co potřebujeme slyšet. A zbytek poslouchat přestaneme. Hodně jazyků na indickém subkontinentu rozlišuje mezi p a ph. P je tedy něco jiného než ph. Slyšíte rozdíl? To druhé má přídech, vydechuji tedy trochu víc vzduchu. Takže je to p anebo ph. Když těmi jazyky nemluvíte, slyšeli byste tak malý rozdíl, kdyby někdo mluvil běžnou rychlostí? Myslíte, že byste to bez přemýšlení rozlišovali ve výslovnosti? Miliony, miliardy lidí to umí a dělají to. A naučili se to automaticky. Ale když se to učí dospělý, trvá mu to dlouho. Říká se tomu kategorická percepce, náš mozek vezme ty divné signály vznikající změnami tlaku vzduchu a hledá v nich specifické kategorie. A jakmile to do kategorií zařadíme, další detaily už nás nezajímají. Ale neházejte flintu do žita, i když už má váš mozek vyjeté koleje, dospělí se umí fakt dobře učit nová slovíčka. Tak jako se učíme zpaměti jiné věci. Kurzy pro dospělé se tedy soustředí na tohle. Kartičky na slovíčka, překladová cvičení… A bezchybné mluvení se tam moc neřeší. Možná nikdy nebudete znít ani myslet jako rodilý mluvčí, ale to neznamená, že se nedokážete domluvit. Překlad: jesterka www.videacesky.cz