Vysvětlení limitu dluhuCGP Grey

Limit dluhu je finanční zbraní hromadného ničení připoutanou ke Spojeným státům vládou Spojených států. Jste zmatení? Pak je čas na vysvětlení amerického limitu státního dluhu. Abyste to pochopili, musíte vědět, že Amerika rozděluje finanční odpovědnost mezi prezidenta a kongres. Prezident má dvě úlohy, když se jedná o peníze.

1. Vybírat daně. 2. Utrácet daně za činnost vlády. Mohli byste nabýt dojmu, že s ohledem na peníze je prezident všemocný, obzvlášť když ve zprávách mluví o novém rozpočtu nebo plánu na zvýšení daní galanteriím nebo snížení daní včelařům. V realitě je to obráceně a prezident přijímá rozkazy. Od koho? Od kongresu. Prací kongresu je stanovení daní a rozhodnutí o výdajích vlády sepsáním rozpočtu.

Zatímco prezident předkládá rozpočet kongresu a žádá o změnu výše daní, jsou to pouze požadavky, na které kongres nemusí brát ohled. Kongres může přidat či odebrat cokoliv chce z rozpočtu prezidenta nebo ho zahodit a sepsat nový. To samé platí i pro výši daní. Kongres rozhodne, co chce: mosty, tanky, budovy, soudy, roboty na Marsu, roboty na Zemi, národní park, cokoliv, a schválí rozpočet s tím vším.

Po schválení musí prezident dle zákona utratit peníze, které kongres uvedl v rozpočtu, a zaplatit daněmi, které kongres určil. Dokud se vybere víc daní než se utratí, je všechno v pořádku. Téměř vždy zařadí kongres do rozpočtu víc věcí, než pokryjí daně, což znamená, že si prezident musí půjčit, aby pokryl ten rozdíl. Ve většině zemí je to konec příběhu, protože pokud zákonodárci schválí větší výdaje než příjmy, tak také schválí nezbytné půjčování.

Ale ne v Americe. Tady kongres schvaluje i limit dluhu, který mohou Spojené státy mít. Limit dluhu se zdá jako dobrý nápad, dokud v reále nevidíte následky interakce těchto dvou větví vlády. Jak se celková výše půjčky přiblíží k limitu, kongres obvykle ukáže na prezidenta a je šokován, že ho jeho lehkomyslné rozhazování přivedlo tak blízko k limitu, který on, rozumný a opatrný kongres, schválili.

Zatímco je technicky správné, že si prezident vypůjčil peníze, kongres ho k tomu donutil schválením rozpočtu, který je prezident právně povinen utratit bez zbytečného zvyšování daní, které by to pokryly. Boj o limit dluhu je vlastně vládní verzí oblíbené hry z dětského hřiště: Přestaň se mlátit, s přidanou hrůzou pro každého, kdo se dívá.

Je důležité podotknout, že limit dluhu není o budoucích výdajích. Není to kreditka, na které se dá zvednout limit, aby se mohla uspořádat bláznivá vládní party. Limit dluhu je na splácení již vzniklých dluhů. Například vláda najme společnost na stavbu federální dálnice. Pokud ale Státy dosáhnou limitu, když chce společnost zaplatit po provedení práce, vláda platit nemůže. To otřásá důvěrou ve Spojené státy, a jelikož velká část globální ekonomiky závisí na důvěryhodnosti dolaru, zahrávat si s tou důvěrou je velký problém.

Existuje ale východisko. Kongres může zvýšit limit dluhu a díky uvedenému strachu to vždycky udělal. Takže pokud dožení stropu dluhu není potenciální katastrofou a řešení je jednoduché a nakonec uplatněné, proč tyhle debaty trvají měsíce?

Protože: politika. Limit dluhu není v ústavě, kongres ho vytvořil sám, a z jeho pohledu je úžasný. Protože: 1. vytváří problém, za který 2. kongres může vinit prezidenta, který 3. potřebuje řešení, které může nabídnout jen kongres. Kongres využívá hrozbu vzájemné finanční sebedestrukce jako páku ve vyjednávání, ze kterého těží do poslední možné vteřiny.

Překlad: tynka www.videacesky.cz