Život na hraně: Felix Baumgartner

Překlad: Magenta www.videacesky.cz Felix Baumgartner se stal živoucí legendou, když se mu podařilo stát se prvním skydiverem, který překonal rychlost zvuku. Nyní si dal od těchto riskantních kousků oficiálně oddech, poté, co překonal tři světové rekordy. Nebojácný Felix, 43letý Rakušan, svým skokem posunul hranice lidských možností i vědy.

V Euronews promluvil o svém úspěchu. Felixi Baumgartnere, díky, že jste přijal pozvání do Euronews. Svět byl ohromen vaším skokem. Především záběry vás uvnitř kapsle, zatímco Země byla 39 kilometrů pod vámi. Co se vám v tu chvíli honilo hlavou? Cestou nahoru jsem se soustředil, protože jsem musel dělat hodně věcí.

A když jsem vystoupil ven z kapsle, na chvíli jsem si mohl vychutnat ten výhled, který byl úžasný, je to něco mimořádného. Výhled z kapsle byl nádherný. Ale když jsem byl venku z kapsle, nemohl jsem tam stát dlouho, protože jakmile jsem se odpojil od systému, měl jsem zásobu kyslíku jen na deset minut.

A když tam stojíte, uvědomíte si, že jste ve velmi nehostinném prostředí, proto musíte rychle skočit. A co se stalo poté, co jste skočil? Věděli jsme, že se dostanu do rotace. Protože tam není žádný vzduch, jste téměř v úplném vakuu. Proto jsem věděl, že budu rotovat, a otázkou bylo, jak rychle budu schopen rotaci zastavit.

Využil jsem všechny své dovednosti skydivera, abych rotaci zastavil. A zadařilo se. Takže jsem musel hodně pracovat na tom, abych zvládnul ty 4 minuty a 20 sekund. Slyšela jsem, že se té rotaci říká spirála smrti. Jak přesně jste se dokázal stabilizovat, když jste se točil kolem dokola?

Jde o to, že tohle se nedá nacvičit, protože buďto ten skok provedete, nebo ne. A pokud rotujete, máte 50 sekund na to, abyste to zastavili, takže využijete nohy a ruce. A musíte to provést opatrně, protože nesmíte zapomenout, že padáte rychlostí 1336 kilometrů za hodinu. Takže je velmi těžké zastavit tu rotaci, ale mně se to povedlo. Byl jste si vědom okamžiku, kdy jste překonal rychlost zvuku?

Jaké to bylo? Popravdě jsem to nepoznal, protože se to nijak neprojevilo. Říkali mi, že přijde nárazová vlna, ale tu jsem necítil. Sonický třesk jsem neslyšel, protože k tomu dojde daleko za vámi. Takže když jsem otevíral padák, nevěděl jsem, zda se to povedlo.

Ale když jsem přistál, hodně lidí mi říkalo, že jsem překonal zvukovou bariéru, protože na zemi slyšeli třesk. Kdy vám došlo, že jste to dokázal a že je to nejhorší za vámi? Na tiskové konferenci, když Brian Utley oznámil čísla. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že jsem překonal rychlost zvuku. Byl to dobrý pocit. Takže i v okamžiku, kdy se vaše nohy dotkly země, pořád jste si říkal, že by se něco mohlo pokazit?

Ne, ve chvíli, kdy se mi otevřel padák, jsem věděl, že je to v pořádku. Zbytek už byla jen rutina. Vaše tělo se dostalo na psychické i fyzické hranice možností. Jak se dá na něco takového připravit? Mám za sebou hodně skoků s padákem, což je těžké, takže vím, jak se připravit, když o něco jde.

Navíc jsem v uplynulých letech prošel spoustou testů. Skákal jsem z velké výšky, z malé výšky, v obleku, s přetlakem, bez přetlaku, byl jsem ve větrném tunelu, udělali jsme zkoušku v plné výstroji v komoře, testovali jsme kapsli i mě samotného na teplotu a výšku. Pak jsem provedl skok z 21 kilometrů a dva z výšky 27 kilometrů.

Takže v den, kdy jsme jeli naostro a já vyletěl do výšky 39 kilometrů, byl jsem zcela připraven jak psychicky, tak fyzicky. Skok byl odložen kvůli špatnému počasí a výstup pak trval kolem dvou a půl hodiny. Jak jste udržel nervy na uzdě? Není to snadné, musel jsem se to za ty roky naučit.

Protože několik hodin musíte zůstat sedět. Není snadné sedět ani tady, natož 6 až 7 hodin. A je to ještě težší, když máte na sobě kombinézu, dýcháte kyslík a jediné, co slyšíte, je letová kontrola nebo vlastní dech. Ale musíte zůstat klidní, jinak nebudete úspěšní. V minulosti jste udělal více nebezpečných kousků. Proč si myslíte, že vás podobné riskování přitahuje?

Víte, se skákáním jsem začal, když mi bylo 16, a když děláte jeden sport takhle dlouho, začnete posouvat svoje hranice na určitou úroveň. A to jsem dělal celé ty roky. A když jste mladý skokan, vzhlížíte k Joe Kittingerovi, protože to on provedl nejvyšší, nejdelší a nejrychlejší seskok v dějinách. Vždy jsem k němu vzhlížel a říkal si, že by bylo skvělé pokořit jeho rekord.

Nikdy jsem si nemyslel, že to budu já, ale v roce 2005 jsem tu šanci měl a dokázal jsem to. Vy a váš tým jste se na tento skok připravovali dlouhé roky. Jaké největší technické překážky jste museli překonat? Těch překážek se za ty roky objevilo mnoho. Museli jsme vyvinout oblek, protože ten náš je založený na standardní letecké kombinéze, kterou jsme museli upravit, protože ta je navržena pro piloty, kteří všechno dělají v sedě, ale já v něm chtěl skákat.

Také jsme museli vyvinout bezpečnostní vybavení pro případ, že by něco nevyšlo, protože bezpečnost byla naší prioritou. Museli jsme vyvinout kapsli a v ní systém podpory života. A také, protože jste viděli všechny ty záběry, vyvinuli jsme za ty roky létající televizní studio.

A myslím, že ty záběry mluví samy za sebe. Ten skok byl úžasný. Ale bylo to víc než jen kaskadérský kousek? Jaký byl vědecký přínos? To nebyl kaskadérský kousek, byla to vědecká výzva, ze které jsme získali spoustu dat. Dokázali jsme světu, že skok z velké výšky i bezpečný návrat na zem jsou možné. Jeden ze členů vašeho týmu, doktor Jonathan Clark přišel o manželku Laurel Clarkovou při nehodě raketoplánu Columbia.

Předpokládám, že vývoj obleku, který by ochránil astronauty ve velké výšce, byl úkol jemu velmi blízký. Ano, byl součástí projektu a rád s námi spolupracoval. A velmi se zajímal o celý výzkum, protože to, co se stalo jeho ženě, by mohlo vyřešit podobnou nehodu v budoucnosti. Protože náš oblek dokáže vydržet takovou rychlost.

A dokázali jsme, že letěl nadzvukovou rychlostí. A všechno bezpečnostní vybavení, které jsme vyvinuli, by mohlo zachránit životy, když se něco pokazí. Takže co vzkážete lidem, kteří tvrdí, že jsou to vyhozené peníze? To lidé říkají vždycky, podívejte se na politiky, kolik peněz promrhají. Ale tohle, tohle jsou peníze, které soukromá osoba, Dietrich Mateschitz vydělal prodejem Red Bullu za celé ty roky.

A my jsme lidem přinesli spoustu radosti. Celý svět se díval a to mluví samo za sebe. Co máte dál v plánu? Myslím, že oficiálně končím s kaskadérstvím. A musím říct, že když jsem byl malý kluk, snil jsem o létání s helikoptérami. A od roku 2006 mám licenci na komerční lety helikoptérou a právě tohle budu dělat v budoucnu.

Vložím své schopnosti do služeb veřejnosti a budu pracovat jako horský hasič-záchranář. Takže myslím, že právě sem patřím. Hodně štěstí, Felixi. To byl Felix Baumgartner, díky moc, že jste přijal pozvání do Euronews. Není zač.