Život na hraně: Felix Baumgartner

Překlad: Magenta
www.videacesky.cz Felix Baumgartner
se stal živoucí legendou, když se mu podařilo
stát se prvním skydiverem, který překonal rychlost zvuku. Nyní si dal od těchto riskantních
kousků oficiálně oddech, poté, co překonal
tři světové rekordy. Nebojácný Felix, 43letý Rakušan,
svým skokem posunul hranice
lidských možností i vědy.

V Euronews promluvil
o svém úspěchu. Felixi Baumgartnere, díky,
že jste přijal pozvání do Euronews. Svět byl ohromen vaším skokem. Především záběry
vás uvnitř kapsle, zatímco Země byla
39 kilometrů pod vámi. Co se vám v tu
chvíli honilo hlavou? Cestou nahoru
jsem se soustředil, protože jsem musel
dělat hodně věcí.

A když jsem vystoupil
ven z kapsle, na chvíli jsem si mohl
vychutnat ten výhled, který byl úžasný,
je to něco mimořádného. Výhled z kapsle byl nádherný. Ale když jsem byl venku z kapsle,
nemohl jsem tam stát dlouho, protože jakmile jsem se
odpojil od systému, měl jsem zásobu kyslíku
jen na deset minut.

A když tam stojíte,
uvědomíte si, že jste ve velmi
nehostinném prostředí, proto musíte rychle skočit. A co se stalo poté,
co jste skočil? Věděli jsme,
že se dostanu do rotace. Protože tam není žádný vzduch, jste téměř v úplném vakuu. Proto jsem věděl,
že budu rotovat, a otázkou bylo, jak rychle
budu schopen rotaci zastavit.

Využil jsem všechny
své dovednosti skydivera, abych rotaci zastavil. A zadařilo se. Takže jsem
musel hodně pracovat na tom, abych zvládnul ty
4 minuty a 20 sekund. Slyšela jsem, že se té
rotaci říká spirála smrti. Jak přesně jste se
dokázal stabilizovat, když jste se točil kolem dokola?

Jde o to, že tohle
se nedá nacvičit, protože buďto ten skok
provedete, nebo ne. A pokud rotujete, máte 50 sekund
na to, abyste to zastavili, takže využijete nohy a ruce. A musíte to provést opatrně,
protože nesmíte zapomenout, že padáte rychlostí
1336 kilometrů za hodinu. Takže je velmi těžké zastavit
tu rotaci, ale mně se to povedlo. Byl jste si vědom okamžiku,
kdy jste překonal rychlost zvuku?

Jaké to bylo? Popravdě jsem to nepoznal, protože se to nijak neprojevilo.
Říkali mi, že přijde nárazová vlna, ale tu jsem necítil. Sonický třesk jsem neslyšel, protože k tomu dojde
daleko za vámi. Takže když jsem otevíral padák, nevěděl jsem,
zda se to povedlo.

Ale když jsem přistál,
hodně lidí mi říkalo, že jsem překonal zvukovou bariéru,
protože na zemi slyšeli třesk. Kdy vám došlo,
že jste to dokázal a že je to nejhorší za vámi? Na tiskové konferenci,
když Brian Utley oznámil čísla. Tehdy jsem si poprvé uvědomil,
že jsem překonal rychlost zvuku. Byl to dobrý pocit. Takže i v okamžiku,
kdy se vaše nohy dotkly země, pořád jste si říkal,
že by se něco mohlo pokazit?

Ne, ve chvíli, kdy se mi
otevřel padák, jsem věděl, že je to v pořádku.
Zbytek už byla jen rutina. Vaše tělo se dostalo na psychické
i fyzické hranice možností. Jak se dá na něco
takového připravit? Mám za sebou
hodně skoků s padákem, což je těžké,
takže vím, jak se připravit, když o něco jde.

Navíc jsem v uplynulých letech prošel spoustou testů.
Skákal jsem z velké výšky, z malé výšky, v obleku, s přetlakem, bez přetlaku,
byl jsem ve větrném tunelu, udělali jsme zkoušku
v plné výstroji v komoře, testovali jsme kapsli
i mě samotného na teplotu a výšku. Pak jsem provedl
skok z 21 kilometrů a dva z výšky 27 kilometrů.

Takže v den,
kdy jsme jeli naostro a já vyletěl do výšky
39 kilometrů, byl jsem zcela připraven
jak psychicky, tak fyzicky. Skok byl odložen
kvůli špatnému počasí a výstup pak trval kolem
dvou a půl hodiny. Jak jste udržel nervy na uzdě? Není to snadné, musel jsem
se to za ty roky naučit.

Protože několik hodin
musíte zůstat sedět. Není snadné sedět ani tady,
natož 6 až 7 hodin. A je to ještě težší, když máte
na sobě kombinézu, dýcháte kyslík
a jediné, co slyšíte, je letová kontrola
nebo vlastní dech. Ale musíte zůstat klidní,
jinak nebudete úspěšní. V minulosti jste udělal
více nebezpečných kousků. Proč si myslíte, že vás
podobné riskování přitahuje?

Víte, se skákáním
jsem začal, když mi bylo 16, a když děláte jeden
sport takhle dlouho, začnete posouvat svoje
hranice na určitou úroveň. A to jsem dělal celé ty roky. A když jste mladý skokan,
vzhlížíte k Joe Kittingerovi, protože to on provedl nejvyšší,
nejdelší a nejrychlejší seskok v dějinách. Vždy jsem
k němu vzhlížel a říkal si, že by bylo skvělé
pokořit jeho rekord.

Nikdy jsem si nemyslel,
že to budu já, ale v roce 2005 jsem tu
šanci měl a dokázal jsem to. Vy a váš tým jste se na tento
skok připravovali dlouhé roky. Jaké největší technické
překážky jste museli překonat? Těch překážek se za ty
roky objevilo mnoho. Museli jsme vyvinout oblek,
protože ten náš je založený na standardní letecké kombinéze,
kterou jsme museli upravit, protože ta je
navržena pro piloty, kteří všechno dělají v sedě, ale já v něm chtěl skákat.

Také jsme museli vyvinout
bezpečnostní vybavení pro případ, že by něco nevyšlo,
protože bezpečnost byla naší prioritou. Museli jsme vyvinout kapsli
a v ní systém podpory života. A také, protože jste
viděli všechny ty záběry, vyvinuli jsme za ty roky
létající televizní studio.

A myslím, že ty záběry
mluví samy za sebe. Ten skok byl úžasný. Ale bylo
to víc než jen kaskadérský kousek? Jaký byl vědecký přínos? To nebyl kaskadérský kousek, byla to vědecká výzva,
ze které jsme získali spoustu dat. Dokázali jsme světu,
že skok z velké výšky i bezpečný návrat
na zem jsou možné. Jeden ze členů vašeho týmu,
doktor Jonathan Clark přišel o manželku Laurel Clarkovou
při nehodě raketoplánu Columbia.

Předpokládám, že vývoj obleku,
který by ochránil astronauty ve velké výšce, byl
úkol jemu velmi blízký. Ano, byl součástí projektu
a rád s námi spolupracoval. A velmi se zajímal o celý výzkum, protože to, co se stalo
jeho ženě, by mohlo vyřešit podobnou nehodu
v budoucnosti. Protože náš oblek dokáže vydržet takovou
rychlost.

A dokázali jsme, že letěl nadzvukovou rychlostí. A všechno bezpečnostní
vybavení, které jsme vyvinuli, by mohlo zachránit životy,
když se něco pokazí. Takže co vzkážete lidem, kteří tvrdí, že jsou
to vyhozené peníze? To lidé říkají vždycky,
podívejte se na politiky, kolik peněz promrhají.
Ale tohle, tohle jsou peníze, které soukromá
osoba, Dietrich Mateschitz vydělal prodejem Red Bullu za celé ty roky.


A my jsme lidem přinesli spoustu radosti. Celý svět se díval
a to mluví samo za sebe. Co máte dál v plánu? Myslím, že oficiálně
končím s kaskadérstvím. A musím říct,
že když jsem byl malý kluk, snil jsem o létání
s helikoptérami. A od roku 2006 mám licenci
na komerční lety helikoptérou a právě tohle
budu dělat v budoucnu.

Vložím své schopnosti
do služeb veřejnosti a budu pracovat jako
horský hasič-záchranář. Takže myslím,
že právě sem patřím. Hodně štěstí, Felixi.
To byl Felix Baumgartner, díky moc, že jste
přijal pozvání do Euronews. Není zač.