Nečekaní spojenci

1 HVĚZDNÉ MĚSTEČKO, RUSKO 3 TÝDNY DO STARTU Kdysi dávno... tohle místo oficiálně ani neexistovalo. Když jsem byl na začátku 90. let poručíkem v námořnictvu USA, létal jsem s F-14 Tomcat a naším hlavním cílem bylo sestřelit ruské bombardéry. Pokud bychom někdy vstoupili do války, nejspíš bychom proti sobě bojovali. O sedm let později trénuju v Hvězdném městečku. Jsem armádní pilot. Začal jsem pracovat s úplně první skupinou astronautů. Od roku 1989 jsem pracoval na zemi. Oblékám astronauty, vybírám jim skafandry. Nikdy mě nenapadlo, že bych tu žil a trávil tolik času. Až přijde můj poslední pobyt v Rusku, bude mi hodně smutno. ROK VE VESMÍRU 2. DÍL: NEČEKANÍ SPOJENCI Netuším, jak se rusky řekne "rozmrazit". Obvykle v letecké kombinéze nevařím, ale trochu to tu flákám. Jako když někdo každý večer vaří večeři. Jsem tu už týden a ještě jsem nic neudělal. Cítím se provinile. Proč ne, že? Říkal jsem si, že když budu v simulátoru, nechám to tu celý den vařit. Je to neobyčejné místo. Už se sem vracím 15 let. Chodím tou samou cestou. Už jsem tu viděl pár šílených věcí. Hvězdné městečko je rozhodně jiné. Má v sobě takovou osobitost a v určitém smyslu je uvězněné v čase. Spousta lidí, kteří tu pracují, zde i žije. V Houstonu nikdo nežije v Johnsonově vesmírném středisku. Hvězdné městečko se začalo rozrůstat v roce 1967. Původně se mu říkalo Zelené městečko. Ne hvězdné, ale zelené. Vše bylo tajné, takže lidé o Hvězdném městečku ani nevěděli. Koroljov jednou řekl... že na kosmické lodi neexistuje žádné "muži" a "ženy". Jen kosmonauti. A požadavky na ně jsou stejné. To samé platí i pro posádku kosmické lodi. Nezajímá je, kdo je ve vládě. Nezajímá je politika. Pracují jako tým na dosažení jediného cíle. O Hvězdném městečku jsme toho moc nevěděli. Věděli jsme, že to bylo "břicho šelmy". Byl to mozkový trust sovětského vesmírného programu – podobně jako náš Houston a Mys Canaveral. A tady dělali věci ambiciózněji a úspěšněji než my. Bylo to místo, které nám dalo Gagarina. Místo, které přineslo sovětskou dominanci ve vesmíru, a to nás úplně vyděsilo. Tak moc se toho změnilo. V moderním světě pro americké astronauty existuje jen jedna cesta do vesmíru. A to na palubě ruského Sojuzu. Technologie, které jsme se kdysi obávali, záviděli jsme ji a chtěli jsme se o ní dozvědět více. Vítejte v CPK, Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina v Hvězdném Městečku Je to tu docela stísněné. Nejsem moc vysoký, ale tady mám pocit, že jsem velký až moc. Když se nemůžete pohnout, může to být až mučivě bolestivé. Ale to je cena, kterou platíme za lety do vesmíru. Let se začíná blížit, když už zbývají jen dva tréninky ze dvou let a tisíce hodin, které mám za sebou, abych se dostal až sem. Zbývá mi už jen dnešek a zítřek. Včera jsem mluvil s Teri Virtsem a Barrym Wilmoorem, kteří jsou na vesmírné stanici. Zeptal jsem se jich, co byste dělali, kdybyste byli v mé kůži? Co byste dělali, kdybyste se připravovali na start? A řekli mi: "Užij si gravitaci." Máme tři členy posádky. Prostřední sedadlo patří veliteli Sojuzu Gennadijemu Padalkovi. Moje sedadlo je tady napravo. Jsem letový inženýr číslo 2. Sedím na místě hlavního inženýra Michaila Kornijenka, se kterým strávím rok na vesmírné stanici. Scott je můj dobrý přítel a profesionál. Jsem rád, že můžu letět právě s ním. Máme spolu skvělý vztah. Strávili jsme spolu během tréninku hodně času. Znám ho už... 15 let. Od té doby, co jsem tu začal. Říkám mu nevlastní brácha. Přijde mu to vtipné. Mezi USA a Ruskem je samozřejmě určité napětí. Ale o tom se posádka vůbec nebaví. Nejsme politici. Tohle necháváme na politicích daných zemí. Myslím, že kdybychom vyslali naše prezidenty na dva týdny pryč, problémy na Zemi by se vyřešily. Zaprvé jsme přátelé a nechceme, aby politika ovlivňovala naše přátelství. Ale mnohem důležitější je to, že na sobě závisí naše životy. Musí letět na opravdu dlouhou dobu. A stráví spolu celý rok. Z vlastní zkušenosti vím, že si lidé najdou způsob, jak si lézt na nervy. Když jste v malém prostoru, jen s pár lidmi na vesmírné stanici a je tam... plno... nemůžete jen tak odejít. Nemůžete si dát pauzu a odpočinout si od lidí, kteří jsou tam s vámi. Takže se musíte opravdu snažit a přijít na to, jak navázat vztahy a komunikaci s ostatními. Když se účastníte tak dlouhého letu, je to opravdu hodně důležité. Vesmírné lety, které jsem zatím vedl, byly docela krátké – pár týdnů. Ale rok – to už je výzva. Technologie na stanici vás rozhodně unaví. Hlavně duševně. Doslova vám všechno chybí. Chybí vám voda, která teče z kohoutku a nelítá kolem vás. Chcete být obklopeni přírodou. Chybí vám Země, ačkoliv je přímo před vámi. Všechny ty obyčejné věci, kterých si tady často ani nevážíme. Tam nahoře jsou nejdůležitější. Neumíme být na jedné straně kopce, aniž bychom byli zvědaví na to, co se skrývá na té druhé. Pokud se ptáte, proč lítáme do vesmíru, můžete se rovnou zeptat, proč tančíme? Proč nás zajímá fotbal? Proč se staráme, když to k ničemu není? Nepomáhá nám to být naživu, ale je to součástí důvodu, proč chceme zůstat naživu. A to podle mě vesmír splňuje mnohem více a ambiciozněji než jakékoliv jiné dobrodružství, které lidstvo může podstoupit. Trénink nebyl až tak náročný, ale když se nad tím zamyslím, stejně v tom byla spousta práce. A já jsem připraven jít na věc. Už bylo dost trénování, pojďme už vypustit raketu a konečně se do toho pustit. Překlad: sethe www.videacesky.cz