Vítejte doma

1 Dneska celý den pršelo. Už rok jsem neviděl déšť, bylo to skvělé. Myslím, že co jsem se vrátil, tak už se mi o vesmíru zdálo. Ale nepamatuju si, o čem to bylo. Když jsem byl nahoře... zdály se mi sny o vesmíru docela často. A jak se blížil návrat na Zemi, začaly ubývat. Začalo se mi zdát o Zemi. RED BORDER FILMS UVÁDÍ VE SPOLUPRÁCI S REEL PEAK FILMS ROK VE VESMÍRU 12. DÍL: VÍTEJTE DOMA Když jste zase na Zemi, je to skvělý pocit. Tekoucí voda, nemuset polykat pastu... a tak. Nejšťastnější okamžik? Když se poprvé otevřel poklop a šel jsem na první výstup do vesmíru. A taky když se poklop zavřel po posledním výstupu. Myslím, že... jsem byl opravdu šťastný, když jsem se dostal zpátky na Zemi. Když jsem byl ve vesmíru, představoval jsem si, že se pořádně nacpu, až budu doma. Teď tu jsem a moc se mi do toho nechce. Možná je to součást těch prvních dnů. Koncept v psychologii známý jako strach z úspěchu. Když o něco dlouho usilujete, dosáhnete toho, a pak to nechcete. Stává se to, je to běžné. Teď je mi dobře. Užívám si všechno, co jím. A celkově se tu na Zemi cítím dobře. Snažil jsem se nepočítat, kolik dnů mi zbývá. Počítal jsem dny a bylo to takové... jakoby vyznamenání. Už tu jsem 100 dní, 150, 200, 250, 300. Když se blížil konec, Míša mi začal připomínat, že nám zbývá ještě měsíc, 20 dnů. Začal počítat dny do konce, takže pak už jsem neměl na výběr. První polovina letu byla těžká. Když vám dojde, kolik toho ještě máte před sebou. Loučení s posádkou je těžké. Anton odešel, Gennady odešel, Oleg odešel. A člověk se jen loučí a loučí... A to je opravdu těžké. Z psychologického hlediska. Když máte odejít, myslíte na to už pár týdnů předem. Alespoň já to tak měl. Vletěl jsem z Node-2 do FGB a hlavou mi přitom problesklo, že americkou část vesmírné stanice už nikdy neuvidím. O deset minut později jsme zavřeli poklop. A to byl konec. Za tři hodiny jste na Zemi. Je to... opravdu zvláštní. Když se otevře poklop, máte najednou smíšené pocity. Je tu nadšení. Pak je tu uvědomění, že jste dokončili svou práci. Že je po všem. Je to skvělý pocit. Snažím se najít něco, co by bylo stejné jako... vrátit se po roce ve vesmíru na Zemi. Asi nic. Je to docela unikátní. Myslím, že bychom měli ocenit chlápka, který vymyslel sendvič. Měl by mít svůj vlastní svátek. Ve vesmíru bych za takový sendvič dal 100 dolarů. Kdyby tohle někdo vypustil v našem vesmírném modulu, strhla by se bitka. Nechci říkat, že jsme navázali tam, kde jsme skončili. Tak to není. Ale... konečně mi to připadá jako domov. Myslím to, že jsem vedle něj. Není to divné. Myslela jsem, že bude zvláštní nebýt sama v posteli, když jsem tam byla rok sama. A je to... Není to divné. Mám pocit, že je to konečně správně. - Co kdybych pronesl přípitek? - Ano. Po... 800 miliardách kilometrů okolo planety rychlostí světla a 340 dnech ve vesmíru - a bůhví kolika litrech moči... - Radši jsem to zapomněl. - Fakt hodně litrů. - Není to jen moje moč... - Je všech. Je skvělé mít tě zpátky na Zemi ve zdraví a včas. - Je tu s námi a zdráv. - Vítej doma. Vítej doma. Déšť mi opravdu chyběl. Ale ne tenhle. Stačilo by mrholení. - Svalové klouby, vnitřní bolest? - Ano. - Ano. Levé rameno není tak špatné. Na škále jedna až deset by to bylo kolik? Levé rameno. - Říkal jsem, že tohle není tak špatné, - Dobře. - Ale všechno ostatní je. Kotníky, kolena, kyčle, záda, krk. Pravé rameno. Mají tu vytříbený smysl pro módu. Samé košile. - Je to v pořádku? - Ano. Tohle dáme sem. Otekla mi hlava, co jsem se vrátil. Myslím, že se mi možná scvrkla. Nohy mám větší. Natáhl jsem se, ale nevyrostl jsem. Nebylo to pět centimetrů, ale spíš tak tři. Ale jakmile... jsem se vrátil, tak ne že bych se scvrkl, protože jsem nevyrostl, ale gravitace mě trochu smáčkla. Jo, celkem to bolí. Bolí mě záda. Když vstáváte ve vesmíru... rozhodně mě teď bolí záda a krk. Možná je to tím, že jsem tam byl rok. Třeba se mi kosti změnily v prach. Celý rok jsem byl mimo Zemi i gravitaci. Tělo si to nepamatuje. Když zatočím hlavou, všechno se houpe. I když už to jsou dva dny. Hlavním cílem naší mise bylo zjistit, jak tyto příznaky po přistání překonat. Poslání mise se Scottem bylo v přeneseném slova smyslu doletět na Mars. A dokázat, že po takovém letu je možné pracovat. Je to stejně důležité jako samotný let. Že po dvou až třech dnech budeme schopni pracovat hlavou i rukama. Existují tří fáze: předletová fáze, let a poletová fáze. Teď pracujeme na té poslední. Je to spousta experimentů. Všechny kroky jsou naplánovány, každá hodina. Proto lítáme. Je to pro vědu. - Chybí vám vesmír? - Na to nebyl čas, jsem tu jen dva dny. I když určitá část mě je pořád tam nahoře. V myšlenkách jsem tam pořád. Je lidskou přirozeností zkoumat nepoznané. Tak to vždy bylo a jistě i bude. Jediné, co se změní, je cíl. Jednou to bylo dostat se přes oceán, pak dostat se do vesmíru. Pak na Měsíc. A teď na Mars. Určitě se tam podíváme. Ale za cestu, kterou jednou na Mars podniknou osadníci, budou z velké části děkovat Scottovi a Míšovi, kteří strávili rok mimo Zemi. Čím více se pobyt ve vesmíru přiblíží tomu, jak žijeme na Zemi, tím... dostupnější bude, tím víc se přiblížíme skutečnému životu ve vesmíru. Mám pocit, že jsem tam žil, když jsem ve vesmíru byl tak dlouho. Nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělal, ale kdybych potkal mladého člověka, který chce být astronautem, řekl bych mu, že si možná říká, že to nezvládne. Ale že to zvládne, protože já to dokázal. 1. DUBNA 2016 SCOTT KELLY UKONČIL KARIÉRU ASTRONAUTA NASA. DRŽÍ REKORD AMERICKÉHO ASTRONAUTA S NEJDELŠÍM POBYTEM VE VESMÍRU. Překlad: sethe www.videacesky.cz