Rozhovor se záchranářem uvězněných thajských chlapců

Zrovna jsem pracoval, byly zhruba tři hodiny odpoledne, když mi zavolali, že v devět letím do Thajska. Tušil jste, čemu budete čelit? Měli jsme čekat neočekávané. Popište nám ten moment. Část jsme viděli na videu. Když jste se vynořil a našel je. V tisku několikrát zaznělo, že jsme měli štěstí.

To ovšem podle mě rozhodně není pravda. Naše procedura v takové situaci, když plaveme zatopenou chodbou, je vynořit se všude, kde je vzduch. Voláme a také čicháme. A v tomto případě jsme ty děti cítili dříve, než jsme je viděli. - Kolik vás je? - Třináct. Třináct? Skvěle. Jak velkou pravděpodobnost úspěchu jste této misi přisoudil?

S ohledem na objem vody, který jsme v předchozích dnech odčerpali, bylo neuvěřitelné, že jsme je našli a že byli všichni zdraví. Myslím, že všichni jsme věděli, jak náročný to bude úkol. Jakým problémům jste čelili? Viditelnost ve vodě je nízká. Už v několika centimetrech. V jeskyni také po předchozích záchranných operacích zbyla spousta sutin, drátů, elektrických kabelů, pump, trubek a podobně.

Problémem byl i chlad. Některé z dětí byly velmi malé. Měli jsme obavu o jejich... O to, jak se menší z dětí vyrovnají s podvodní cestou. Na fotkách mě udivilo, že se děti usmívaly. Od ucha k uchu. To už byly děti spokojené. A strávili jsme hodně času jejich povzbuzováním, neměli jsme pro ně totiž žádné jídlo, jen světlo. A když jste je museli opustit a jít naplánovat akci, jak moc jste věřil, že je ještě uvidíte naživu?

Slíbil jsem jim, že se vrátím. A pak jsme se vrátili s jídlem. Byl jsem si jistý, ale přesto... Naživu v jeskyni a naživu mimo ni, to jsou dvě diametrálně odlišné věci. Když se koukáte na obrázky té slavné škvíry, té úzké skuliny, z toho mi lezl mráz po zádech, když jsem si představil, že bych se tím měl protáhnout.

Většina nákresů, které se objevily v médiích, jsou nepřesné. Po cestě bylo několik různých míst, kde jsme museli použít různé techniky. Ať už pro jednotlivce, nebo pro jednotlivce s dítětem. Když bylo místo úzké, museli jste je nést vedle sebe. Když bylo místo úzké, tlačili jste je před sebou. Jak? Dali si je pod rameno? Plavali s nimi? Jak jste je dostali ven? Měli jsme štěstí, že nám asistovali chlapci z místního plaveckého klubu.

S těmi jsme byli v bazénu, kde jsme to trénovali předem. Přidělali jsme na předek dítěte takový válec, celoobličejovou masku, která zajišťovala jejich dýchání. A na zádech pak měly děti takové držadlo, abychom je mohli přenášet tváří dolů, aby jim na obličeji nezůstávala voda. A tak jsme jsme je zvládali přesouvat. Navíc jsme k nim byli přichyceni, kdyby se nám náhodou ztratili ve tmě, abychom je vždy rychle našli.

Takže jste je tlačili jako trakař? Pokud si to chcete představit, tak spíš jako nákupní košík. Občas jste si je drželi na hrudi, když byla chodba úzká a hluboká. Když byla chodba nízká a široká, měli jste je na straně. A manévrovali s nimi podle aktuálních překážek. Vy nepanikaříte, že? Ne. Proč se na to ptáte? Jste až neuvěřitelně klidný.

I když nastala ta hrozná chvíle, kdy přišel o život jeden z potápěčů. Chtěl bych ještě jednou vyjádřit soustrast Samanově rodině a příbuzným. Je to škoda. Záchrana byla tak úspěšná, ale tohle tomu dodává hořkosladkou příchuť. Byla to tragédie. Lidi se o vás skutečně zajímali, nejen média. Spousta lidí vám i dětem fandila. Média jsme zcela ignorovali, tak nevím.

Mohu vám říct, že celý svět vás hnal vůli kupředu. Už jste se vrátil. A hned jste šel zpět do práce. Včera jsem pracoval. Odpočívat můžeme v hrobě. Viděl jsem fotografie. - Vašich svěřenců, kterým děláte na fotbale vedoucího. - Přesně tak. Jak vás přijali? Včera večer byli moc rádi, že mě vidí. I já jsem je rád viděl.

Jsem rád, že jsem zpátky. Chápete, že to, co jste udělal, bylo pozoruhodné? Chápu, že to bylo poprvé, co vy na to? Chtělo by to fanfáru. Díky, velice rád jsem vás poznal.