Paul Mirabel o svalech, dětech a metruStand-up okénko

Salam, bratři. Nedávno jsem měl rande, byli jsme domluvení na osmou. Byl jsem nervózní, tak jsem dorazil o něco dřív… Asi v půl třetí. Šlo to dobře, ale v jednu chvíli ke mně někdo přijde a naštvaně říká: „Hej ty, dej mi svůj mobil.“ Vždycky mě učili, že nejlepší zbraně jsou slova, tak jsem to zkusil.

Řekl jsem: „737…“ Takže od tý doby jsem bez mobilu. Ta holka se už nikdy neozvala, což je škoda, protože v něčem byla jiná než všechny holky, co jsem kdy potkal. Ona… Ona na rande přišla. Taky jsem zjistil, že můj vzhled vůbec nebudí hrůzu.

Díky. Jsou profese, které s tímhle tělem nikdy dělat nebudu, třeba vyhazovače. Kdybych dělal vyhazovače a někomu řekl: „Ne, ty dovnitř nejdeš.“ A on na to: „Ale jo, jdu.“ Tak potom jo, jde dovnitř. Tuhle jsem šel na kebab a říkám…

kebabistovi: „Barbecue omáčku.“ On na to: „Dal jsem ti kečup, to nevadí.“ Řekl jsem tomu… kebabistovi: „Máte v ruce nůž, máte daleko víc svalů, máte pravdu, to nevadí.“ Nebudu riskovat život kvůli barbecue omáčce. Kromě toho vypadám jinak než můj brácha.

Je mladší, ale má hrozně svalů, metr devadesát na 95 kilo. Metr devadesát a 95 kilo, to jsou normálně rozměry lednice, ne mladšího bratra. Nedávno jsme šli vedle sebe a někdo na mě zle promluvil. Trochu ostře jsem odpověděl: „Mohl bys přestat, prosím tě?“ Nepřestal, tak jsem řekl, co ještě nikdy předtím: „Přestaň…

nebo zavolám brášku.“ Nedávno jsem začal chodit do fitka. Aby to šlo rychleji, objednal jsem si protein a cvičební plán. První cvik bylo zřejmě ten kyblík proteinu otevřít. Tak jako všichni, co posilujou, jsem se vyfotil předtím… a potom. Pořádně jsem se prohlídnul a nepodařilo se mi určit, která fotka je ta správná.

Kamarád tam rozdíl přece jen našel. Na té po mám prý vlasy o dost delší. Na první lekci se mě trenér zeptal: „Chcete posílit vršek, nebo spodek?“ Já na to: „Pane, vím, jak vypadá moje tělo… a nemyslím, že bych si mohl vybírat. Chci posílit všechno, co má nějakou šanci.“ Měl jsem velkou motivaci, tak jsem začal s během, pak skoky… A trenér: „Pane, pomalu…

To jsou jen turnikety u vstupu.“ Nechal jsem si udělat body analýzu. Ukázalo se, že mám 0 % svalové hmoty. Což je asi tak stejně, jako má jogurt. Mám taky 0 % tukové hmoty. Když si to spočítáme, tak to dělá 0 %. Což technicky vzato znamená, že neexistuju. Měřím tolik, až si někdy říkám, jestli nejsem potomek žirafy. Mám nejlepší předpoklady k tomu, česat třešně.

Doufám, že svaly budu mít dřív než děti. Moc se mi nechce do situace: „Tati, půjdeš se mnou do školy? Kluci mě mlátí.“ „Řekni mamince.“ Řekl bych, že vzhled a povaha jdou ruku v ruce. Třeba já jsem mlčenlivý, ale podle mě to není povahou. Spíš bych řekl, že moje povaha a tělo svolaly schůzi. Řekly si: „Bude pro něj lepší…

když nebude moc mluvit.“ Všichni víme proč. Často slýchám, že jsem milý člověk. Nemám na výběr. Už vím, proč nebudím hrůzu. Nedávno jsem byl u kadeřníka. Neshodli jsme se na významu „trochu zkrátit“. Je mi jasné, že mám hlavu jak kdejaká sekretářka Chantal. Jindy ten smích tak nebolí.

Bojím se na spoustě míst. Nejvíc asi v metru. Některý holky se v noci v metru bojí. Já se bojím těch holek, co se bojí v noci v metru. Nedávno jsem pochopil, proč názvy stanic hlásí automat. Kdybych hlásal já, hnedka byste mě poznali. Barbès–Rochechouart. Barbès–Rochechouart. Tak co, Chantal, kdy se uvidíme?

Existuje teorie, která říká, že když nastoupíte do plného vagonu, pravděpodobnost přepadení je větší, než kdyby byl prázdný. Chtěl jsem si to ověřit. Ve vagonu jsem byl jen já a týpek, co vypadal dost naštvaně. Vzápětí z něj vypadlo: „Naval peněženku.“ Já na to: „To nepůjde. Existuje totiž taková teorie…“ Takže jsem bez peněženky.

Přestoupil jsem, abych se uklidnil. Už jsem i bez hodinek. Přišel jsem na to, jak se na Barbès–Rochechouart vyhnout nepříjemnostem. Přestal jsem tam chodit. S dopravou mám vůbec problém. Vloni jsem byl v Kanadě. Tu zemi miluju, jezdím tam každý rok už… od loňska.

Nastupuju do letadla a letuška na mě: „Pane, vy vypadáte zdatně a silně.“ Já na to: „Pomalu, ty jedna…“ „Takže vás posadíme ke dveřím, abyste mohl pomáhat s případnou evakuací.“ „Madam, jestli to mám být já, kdo evakuuje všechny na palubě… tak téhle posádce už nevěřím.“ Díky za pozornost. Díky moc! Překlad: Alouette www.videacesky.cz