Tim Minchin – Ukolébavka

Spinkej, děťátko, spinkej, můj maličký. Mléčná dráha svítí nad námi. Budeš se o ní učit, až budeš větší, ale zatím zavři oči. Zavři oči… Spinkej, děťátko, jen nevřískej. Zítra se naučíš chodit a bude ti hej, budeš se smát a milovat, mluvit a chlebík mazat, ale teď dobrou noc…



Tvoje dečka je pletená z vlny angorské, tvá plínka je suchá a bříško plné léků na alergii, které by zklidnily i býka, ale ty pořád brečíš! Co ještě můžeš chtít, nemám vůbec tušení, pořád si stěžuješ, měl bys být spokojený. V Africe dětičky hladovějí, přesto nefňukají!



Jak mám zastavit ten otupující zvuk, co vydáváš? Kde je hranice mezi hlazením a bitím? Kdy je houpání „houpání“ a kdy už „třesení“? Už nevím, co dělat, abych tě utišil, mé srdce říká „miluji tě“, ale mozek řve „chcípni“! A doufá, že tě unese překupník dětí a já tak získám pár hodin spánku. Choval jsem a uklidňoval, dokonce i zpíval „Ob-la-di, Ob-la-da“ stejným hlasem jak Ringo, už nezbývá doufat, než že pes dingo se vplíží a rafne ten uřvaný ksicht!



Už ani hlásku, tiše děťátko, táta ti koupí ptáčátko v naději, že dostaneš chřipku ptačí… Ve špitále už to nějak zaonačí! To je ono, zavři očka… Pšt, ani slovíčko.



Už skoro nevidím, jak se ti zdvíhá bříško. O jedné věci v knížkách pro rodiče nic neříkají: Milujete je tím víc, čím míň živé vypadají.