Váleční překladatelé

Varování. Po skončení dnešního hlavního
příběhu budete naštvaní na osla. Teď vám to nemusí dávat smysl, ale dostaneme se k tomu. Začněme. Překládání. Všichni jsme viděli vtipné
případy, kdy se to moc nepodaří. Třeba čínské značky
přikazující "Řiďte opilí" nebo "Zas*aná zelenina".

Ano, je to vtipná cedule, ale stejně... Zas*aná zelenina. Nebo jste mohli
vidět na YouTube videa, ve kterých lidé zadají písně jako
Let It Go do Google překladače, přeloží je zpět do angličtiny
a zazpívají výsledek. Vzdej se!
Vzdej se! Se zvyšující se radiací.

Vzdej se!
Vzdej se! Je to perfektní žena. Musím říct, že to by byla úžasné skladba
pro pokračování Ledového království. Zahořklá žena zpívající
o porážce v radioaktivním zámku. Do toho jdu! Špatné překlady jsou vtipné,
pokud o nic nejde. Ale na bitevním poli může být správný
překlad rozdílem mezi životem a smrtí. V posledním desetiletí místní
překladatelé v Afghánistánu a Iráku zachránili bezpočet amerických životů.

Ukážu vám Afghánce jménem Srosh, který překládá varování
o amatérských výbušninách. Říká, že mu někdo řekl,
že tímhle směrem jsou výbušniny. Pokud půjdete tudy,
najdete tam hromadu kamení. Netušíme, jak jsou za ní
výbušniny rozmístěny. Vytvořili těch hromad více
a za ně by nikdo chodit neměl. Dobře, děkujeme.

Tohle je zpráva,
která se musí pochopit správně. Nestačí jen říct: "Moje paštština
je trochu neohrabaná, ale za těmi kameny je buď
podomácku vyrobená výbušnina nebo IKEA. Taky, myslím, říkal něco
o zas*ané zelenině." Každý veterán by vám řekl, že překladatelé prací
pro USA riskují své životy. Jsou kvůli tomu často cílem povstalců.

Překladatel Srosh
se později potýkal s tímto. Moji příbuzní mi řekli: "Sroshi, buď opatrný. Hledají tě tu zlí lidé. Prosím, uteč." Bojím se dne,
kdy NATO Afghánistán opustí. Dne, kdy Afghánistán opustí Američané. Tehdy to budeme mít spočítané.

Chytí mě. Nejspíš mi uříznou hlavu. Nejspíš... Chápete? Nejspíš si právě myslíte, že musíme
učinit vše, co je v našich silách, abychom dostali tohoto
muže a jeho rodinu do bezpečí. Náš příběh je o tom, že se tak neděje. Srosh, stejně jako šokující
množství dalších překladatelů, požádal o vízum, ale zasekl
se v byrokratickém vakuu.

Šílené je, že pro to
neexistuje žádný rozumný důvod. Kongres roku 2008 a 2009 prosadil zákony, které poskytují tisíce
speciálních imigračních víz místním obyvatelům,
kteří s armádou spolupracují. I přes vysoký zájem
jich bylo uděleno jen pár. Například díky zákonu
o Afghánistánu jsme mohli rozdat až 1 500 víz ročně.

Hádejte, kolik jsme
jich v roce 2011 rozdali? Byla to tři. Počet víz, která byla rozdána
Afgháncům, kteří pro nás riskují své životy, by neměl být tak nízký, aby je dokázala spočítat
i relativně hloupá batolata. Nebo relativně chytří koně. Raz, dva, a ještě jednou, tři! Abychom byli fér,
v poslední době se to lehce zlepšilo.

Hlavně díky tlaku skupin
jako projekt List a IRAP. Ale stále to nejde dostatečně rychle. Pomozte nám pochopit, jak těžké je
pro Afghánce pracující pro armádu USA získat tato speciální víza. Je to skoro nemožné. Je to skutečně jako výhra v loterii. Nemělo by to být jako loterie,
ve které jsou šance minimální. Tito lidé pro nás riskují své životy.

Mělo by to být jako předávání
cen pro děti, kde je každý vítězem a kde jsou všichni
nepostradatelnou součástí týmu. V současnosti existují tisíce překladatelů, jejichž žádosti stále nejsou vyřízeny. Ministerstvo zahraničních věcí má
překvapivou odpověď na to, čí je to vina. Jarrett Blanc je reprezentantem zaměřujícím
se speciálně na Afghánistán a Pákistán. Za průtahy obviňuje samotné žadatele. Většina těch lidí,
asi tak možná polovina, má na vše dost času.

Se žádostí začali, možná se
i dostali k prvnímu kroku, ale musí to papírování dodělat,
než se tím můžeme dál zabývat. To je naprosto
prvotřídní obviňování obětí. To je jako byste řekl: "Taliban by je tolik nesledoval,
kdyby se neoblékali tak vyzývavě." "Napadlo vás to někdy?" Když už zmínil papírování,
tak se na něj podívejme.

Žádost o speciální imigrační
vízum je proces o 14 krocích. To je hodně. Mějte na paměti, že skoncovat
s heroinem zabere jen 12 kroků. Dobře, jste připraveni se ponořit do žumpy? Jdeme na to! Nejdříve tu máte formulář DS 157. Požaduje po vás základní informace. Ten ale musí přijít s potvrzením
od ředitele lidských zdrojů, stejně tak s doporučením nadřízeného.

Pokud nemůžete bývalého
nadřízeného najít, což je možné, nebojte se, potřebujete formulář
DS 158 o dohledání nadřízeného. To ale funguje, jen pokud byl
váš nadřízený zaměstnancem armády. Pokud patřil k žoldákům,
což nejspíš ano, jste v prdeli. Musíte také vyplnit
formulář Důkaz o národnosti a dodat kopii vašeho
zaměstnaneckého průkazu, protože ten se přece nedá ztratit.

A pokud to vše vyplníte, pošlete to na schválení a čekáte. Schválení trvá něco mezi
pár měsíci a pár lety. Pokud to schválí, gratuluji, dostali jste se do další fáze! Zde budete potřebovat formulář I360, který je vlastně
stejný jako formulář DS 157. Nezapomeňte si ho přinést
na svůj pohovor na ambasádu USA, přestože v Afghánistánu, což je vtipné, je momentálně nemají, částečně
proto, že je systém tak zahlcený a částečně proto, že tento program
na konci roku bez zjevného důvodu končí.

V tento moment byste se
jako překladatel mohl cítit takto. Vzdej se!
Vzdej se! Nalaď se a práskni dveřmi. To nedělejte, protože existuje
světlo na konci tunelu. Vlastně ani ne tak světlo,
jako formulář DS 260.

A tento krasavec obsahuje otázky jako: "Míříte do USA provozovat polygamii?" Hádám, že vaše odpověď na ni bude: "Abych byl upřímný, hlavním plánem
bylo nenechat se zabít Talibanem." "Plány na můj můj sexuální
život jsem zatím moc neřešil." Nebojte se. Nebojte se. Po všem tomto papírování, plus po pohovoru, lékařském vyšetření, bezpečnostní prověrce
a platbě za pas, očkování a letenky se dostanete do USA.

A nebo, jak zjistil
jeden překladatel, také ne. Žádost mi schválili, získal jsem pas a vše bylo v pořádku. Poté mi dali tuto kartu. "Další pohovor nebude.

Za pár měsíců získáte své vízum." Je to 9 měsíců staré, kde je problém? Moje vízum zamítli. Co to, ku*va, je?! Právě teď si duch Franze Kafky říká: "Nepřirovnávejte to k mým knihám!" "Nechci, aby se mé jméno okolo
těchto sraček používalo!" Probudit se jako šváb
je oproti tomuhle normální.

Tento proces nedává smysl. Chápu, že se musí
dělat bezpečností prověrka, ale USA to už dříve zvládly rychleji. Po válce ve Vietnamu USA
přemístily 140 tisíc uprchlíků za pouhé 4 měsíce. Na konci války ve Vietnamu
jsme to skvěle zvládli. To je věta, kterou moc
často nahlas nevyslovíte. Tehdy jsme je všechny
přemístili na Guam, kde jsme to v bezpečí vyřídili.

Proč to nejde znovu? Co jiného bychom s Guamem měli dělat? Je to Guam. Je to 200 čtverečních mil
plných palem a volného místa. Je to Guam! Ačkoliv americká vláda může
mít o některých překladatelích pochyby, jednotky, u kterých sloužili, je nemají.

Pamatujete Sroshe? Mariňáci, se kterými sloužil,
zahájili crowdfundingovou stránku na zaplacení lékařských prohlídek. Objevily se tam komentáře jako: "Díky, bratře, že jsi nám pomohl
přežít a navrátit se k rodinám." "Tolikrát jsi nám zachránil zadek.
Je na čase tě dostat k nám." Tohle je tak inspirující i otřesné. Život muže, který zachraňoval
Američany, musí projít stejným procesem, jakým rozhodujeme o financování
debilních filmů Zacha Braffa.

Nechtě mě ukázat... Nechtě mě vám ukázat ještě jeden případ. Mohammad. Afghánský překladatel,
který si žádost podal v září 2010. Do USA se dostal
o 3 roky a 4 měsíce později. Alespoň se sem dostal, ale to čekání musel
přežívat v takovéto atmosféře.

Lidé, kteří mi chtěli ublížit,
nejdříve zabili mého otce. Pak se pokusili zabít mé bratry. Unesli mého nejmladšího bratra,
kterého nadevše miluju. Unesli ho a řekli mi, že mám zaplatit skoro 35 tisíc dolarů. Ano, unesli jeho tříletého bratra a on musel utratit celoživotní
úspory, aby ho dostal zpět. Tehdy od podání
žádosti uběhlo už 2,5 roku.

Když vším tím prošel a získal své vízum, díky administrativní chybě
byl přejmenován na KJN Mohammad. To je akronym pro Křestní jméno neznámé. Na všech oficiálních
dokumentech se nyní jmenuje KJN. A KJN není kjásné kjméno. Já vím, že to dokážeme rychleji. Nejen kvůli Guamu, ale protože existuje minimálně
jeden zdokumentovaný případ, kdy Iráčan dostal své dokumenty rychleji.

Smoke, irácký osel, dorazil do USA. Osel Smoke přišel
na vojenskou základnu roku 2008 a brzy se spřátelil s vojáky. Podařilo se jim osla dostat do USA.
Smoke je nyní Američanem. Byl to dlouhý proces.
Celé to začalo asi někdy v září 2010. A víte, kdo ještě
podal žádost v září 2010? Mohammad.

Osel Smoke se
do USA dostal za 8 měsíců, ale Mohammadovi to trvalo 3,5 roku. Vidíte? Říkal jsem vám,
že nakonec budete nenávidět osla. Běž do pr*ele, Smoku! Jsi jen hýkající sráč! Omlouvám se. Omlouvám se, není to tvá chyba.

Jsi jen ztělesněním většího problému, ty hýkající sráči! Musíme tenhle systém napravit. Ale ještě předtím ho musíme prodloužit. V Iráku byl tento program
minulý měsíc ukončen. Ale to nevadí. V dohledné době tam
překladatele potřebovat nebudeme. A v Afghánistánu k 31.

prosinci
plánují úplně přestat vydávat víza. Takže každý překladatel jako Mohammed by si měl najít přítele
a koupit si dvoudílný kostým osla. Jedině tak bude mít zku*venou
šanci se dostat do naší země! Je mi ctí oznámit,
že tu dnes s námi Mohammed je. Dámy a pánové, přivítejte Mohammeda. Zaprvé ti chci poděkovat za to, že jsi přišel a za vše,
co jsi udělal, Mohammede. Tedy, KJN.


Jsi KJN. Co preferuješ?
Mohammed nebo KJN? Teď se jmenuji KJN. Jsi tedy KJN. KJN, mám pár otázek. Právě jsme viděli,
jak šílený ten proces je. Když jste překladatel, zajímalo by mě, jak se v paštštině řekne
byrokratická pí*ovina? Jak?

Super, dobře. Aspoň jsme se dneska naučili
užitečné slovo v paštštině. Jen pár poznámek k tvé situaci. Při spolupráci s naší armádou jsi byl
2krát postřelen a přežil jsi i výbuch bomby. Chtěl bych se nejdříve zeptat. Proč sis tuhle práci vybral? Pracoval jsem pro Brity, když jsem se potkal
s člověkem od žoldáků.

Naverboval mě se slovy: "Pojď pracovat jako překladatel.
Potřebujeme další lidi." Nebyl jsem si jistý,
musel jsem to probrat s rodinou. Probral jsem to s rodinou
a otcem, byl z toho nadšený. "Je to příležitost.
Pomůžeš své zemi a pomůžeš Američanům,
kteří nám přišli pomoct obnovit naši zemi." Dalšího dne jsem podepsal smlouvu.

Byl jsem překladatelem
pro americké nebo koaliční vojáky. Pomáhal jsem své zemi. Promluvme si o tvé rodině. Tvá matka a tví sourozenci
z Afghánistánu odešli, že? - Ano.
- Proč odešli? Protože když Taliban
unesl mého malého bratra... Nejprve mi zabili otce
a pak unesli mého bratra. To už bylo moc a nechtěli dál riskovat.

Musel jsem jim zaplatit. Nechali mi dopis,
že mám zaplatit 35 tisíc dolarů. Zaplatil jsem jim
a oni mého bratra pustili. Kéž bych pro otce mohl udělat to samé. Kéž bych ho mohl
vykoupit, ale to nešlo. Teď se skrývají. Skrývají se a... Humanitární víza se na ně nevztahují.

Na této byrokracii
je ještě šílenější to, že kdybys byl iráckým překladatelem, tvá rodina by sem směla přijet díky
programu přímého vstupu kategorie 5. Afghánistán tento program nemá.
Bez zjevného důvodu. Mé rodině bylo kvůli mně ublíženo. Otci bylo ublíženo kvůli mně.
Kvůli mé práci. Tento proces je utvořený
jen pro jednoho člověka. Já pro ně pracoval,
dostal jsem vízum a mohl jet do USA.

Mám už jen poslední otázku. Existuje v paštštině slovo, které vyjadřuje vděčnost za službu, ale zároveň i hanbu nad tím,
jak se k lidem chováme? Neexistuje. Ani v angličtině ne. Nedokážu vyjádřit vděčnost
nad tím, že jsi sem dnes přišel. Dámy a pánové, Mohammed.

Překlad: Mithril
www.videacesky.cz