Vzpomínky německého veterána z 1. světové války
Jak na první světovou válku vzpomíná německý veterán? Jak prožíval boje zblízka a co si o tom celém tehdy myslel? Dozvíte se v dnešním tipu od diváků.
Přepis titulků
Jednoho dne přišel rozkaz
k útoku na pozice Francouzů. Podařilo se nám to a kamarádi napravo i nalevo
ode mě padli. Ale pak jsem se střetl
s francouzským desátníkem. Byl nachystaný s bajonetem,
já jsem byl připraven se svým. Na malou chvilku jsem pocítil strach ze smrti. A ve zlomku vteřiny jsem si uvědomil, že usiluje o můj život, stejně jako já o jeho.
Byl jsem rychlejší než on. Odhodil jsem mu pušku a zarazil mu bajonet do hrudi. Spadl, dal ruku na místo, kam jsem ho bodl, a já ho bodl znovu. Z úst mu vyrazila krev a zemřel.
Bylo mi fyzicky špatně, skoro jsem se pozvracel. Klepala se mi kolena a upřímně řečeno, styděl jsem se za sebe. Mé kamarády, byl jsem tehdy desátník, ty události absolutně nijak nezasáhly. Jeden z nich se chvástal, že zabil Frantíka pažbou pušky.
Další uškrtil kapitána, francouzského kapitána. Třetí někoho udeřil do hlavy rýčem. Byli to obyčejní muži jako já. Jeden z nich byl řidič tramvaje, další obchodní cestující, dva studenti a zbytek byli sedláci. Obyčejní lidé, které by nikdy nenapadlo někomu ublížit.
Jak k tomu tedy došlo, že byli tak krutí? Vzpomínám si, že nám tehdy řekli, že dobrý voják zabije protivníka, aniž by o něm smýšlel jako o lidské bytosti. V té chvíli, kdy v něm uvidí souputníka, už není dobrým vojákem. Ale já měl před očima toho mrtvého muže, mrtvého francouzského vojáka, a jak by se mi líbilo, kdyby mi podal ruku, já bych mu jí potřásl a byli bychom nejlepší přátelé.
Protože on nebyl nikdo, stejně jako já, jenom chudý chlapec, který musel bojovat, musel vyrazit do boje s nejkrutějšími zbraněmi proti muži, který proti němu osobně nic neměl, pouze nosil uniformu jiného národa, mluvil jiným jazykem, měl svou matku a otce, možná i rodinu.
A tak jsem se cítil. Občas jsem se v noci vzbudil zbrocený potem, protože se mi zdálo o očích toho padlého…
protivníka, nepřítele. A zkoušel jsem si uvědomit, co by se stalo mně, kdybych nebyl rychlejší než on. Co by se mi stalo, kdybych ho nebodl bajonetem do břicha jako první. Čím to bylo, že my, vojáci, jsme do sebe bodali, škrtili se a útočili po sobě jako rozzuření psi?
Čím to, že my, kteří jsme proti sobě nic neměli, jsme proti sobě bojovali na život a na smrt? Byli jsme přece civilizovaní lidé! Ale já jsem cítil, že kultura, kterou jsme se tak chvástali, je jen tenoučká vrstva laku, která se odloupne v té chvíli, kdy zažíváme kruté věci jako skutečnou válku.
Střílet po sobě ze vzdálenosti, shazovat bomby, je neosobní. Ale vidět bělmo v očích protivníka a vyrazit proti němu s bajonetem, to bylo proti mému přesvědčení i mému vnitřnímu pocitu.
Ještě něco? To bylo skvělé. Střih. Překlad: Lukkul www.videacesky.cz
Byl jsem rychlejší než on. Odhodil jsem mu pušku a zarazil mu bajonet do hrudi. Spadl, dal ruku na místo, kam jsem ho bodl, a já ho bodl znovu. Z úst mu vyrazila krev a zemřel.
Bylo mi fyzicky špatně, skoro jsem se pozvracel. Klepala se mi kolena a upřímně řečeno, styděl jsem se za sebe. Mé kamarády, byl jsem tehdy desátník, ty události absolutně nijak nezasáhly. Jeden z nich se chvástal, že zabil Frantíka pažbou pušky.
Další uškrtil kapitána, francouzského kapitána. Třetí někoho udeřil do hlavy rýčem. Byli to obyčejní muži jako já. Jeden z nich byl řidič tramvaje, další obchodní cestující, dva studenti a zbytek byli sedláci. Obyčejní lidé, které by nikdy nenapadlo někomu ublížit.
Jak k tomu tedy došlo, že byli tak krutí? Vzpomínám si, že nám tehdy řekli, že dobrý voják zabije protivníka, aniž by o něm smýšlel jako o lidské bytosti. V té chvíli, kdy v něm uvidí souputníka, už není dobrým vojákem. Ale já měl před očima toho mrtvého muže, mrtvého francouzského vojáka, a jak by se mi líbilo, kdyby mi podal ruku, já bych mu jí potřásl a byli bychom nejlepší přátelé.
Protože on nebyl nikdo, stejně jako já, jenom chudý chlapec, který musel bojovat, musel vyrazit do boje s nejkrutějšími zbraněmi proti muži, který proti němu osobně nic neměl, pouze nosil uniformu jiného národa, mluvil jiným jazykem, měl svou matku a otce, možná i rodinu.
A tak jsem se cítil. Občas jsem se v noci vzbudil zbrocený potem, protože se mi zdálo o očích toho padlého…
protivníka, nepřítele. A zkoušel jsem si uvědomit, co by se stalo mně, kdybych nebyl rychlejší než on. Co by se mi stalo, kdybych ho nebodl bajonetem do břicha jako první. Čím to bylo, že my, vojáci, jsme do sebe bodali, škrtili se a útočili po sobě jako rozzuření psi?
Čím to, že my, kteří jsme proti sobě nic neměli, jsme proti sobě bojovali na život a na smrt? Byli jsme přece civilizovaní lidé! Ale já jsem cítil, že kultura, kterou jsme se tak chvástali, je jen tenoučká vrstva laku, která se odloupne v té chvíli, kdy zažíváme kruté věci jako skutečnou válku.
Střílet po sobě ze vzdálenosti, shazovat bomby, je neosobní. Ale vidět bělmo v očích protivníka a vyrazit proti němu s bajonetem, to bylo proti mému přesvědčení i mému vnitřnímu pocitu.
Ještě něco? To bylo skvělé. Střih. Překlad: Lukkul www.videacesky.cz
Komentáře (7)
Rasťo (anonym)Odpovědět
26.04.2021 02:39:21
Jsem si uvědomil, že usiluje o můj život, stejně jako já o jeho. Sebeklam, každý z nich usiloval o život toho druhého z úplně jiných důvodů, proto to nemohlo být stejné, a proto Francouz, který nechápal německý fanatizmus, zaváhal, a vteřina, ve které mu bůh vnutil myšlenku „NEZABIJEŠ“ se mu stala osudným, zatím co Němec si myslel, že je rychlejší. Němec, kterému řekli, že dobrý voják zabije protivníka, aniž by o něm smýšlel jako o lidské bytosti, se podařilo naplnit smysl těch slov, aniž by se, co jen na vteřinu zamyslel nad absurdním smyslem těch slov, předtím co zabil. Němec, který se zamyslel, a pocítil lásku k člověku až potom co zabil, Němec, který až potom co zabil, pocítil, že zabil část sebe, část boha, jenž mu mohl dát milost, neboť v každém člověku je část boha, kterého potřebujme, abychom mohli vytvořit svět o kterém sníme. NEZABIJEŠ neplatí jen v míru, ale i ve válce!
VevacOdpovědět
19.04.2021 17:00:47
Říká se zbrocený potem nikoli zborcený. To by bylo zhroucený. Já vím je to hodně archaické slovo, ale mělo by být správně. Taky by se dalo napsat zalitý. To je taky správně a je to méně nezvyklé.
Lukkul (Překladatel)Odpovědět
19.04.2021 18:40:33
Díky, opraveno
eM (anonym)Odpovědět
19.04.2021 12:08:42
03:39 ... and I tried to convince myself ... A zkoušel jsem si uvědomit... Toto je v zmysle že som presviedčal samého seba, nie si uvedomiť ;)
Lukkul (Překladatel)Odpovědět
19.04.2021 18:48:55
Díky za poznámku, přijde mi, že jsem to uvědomit dala kvůli zbytku věty, že v češtině mi přišlo lepší zkoušet si uvědomit, než zkoušet se přesvědčovat o tom, co by se stalo. Ale asi je to jenom můj pocit :)
ehm (anonym)Odpovědět
18.04.2021 22:44:53
oceňujem to úsilie nájsť jediného skopčáka čo si neužíva vraždenie...skoro ma dojal, ale nikoho neoblafneš, stará skopčácka svině..
asdfghjkl (anonym)Odpovědět
19.04.2021 00:07:34
Poplach! Poplach! Muž s malým penisem na palubě, opakuji poplach!