Vzpomínky německého veterána z 1. světové války

Jednoho dne přišel rozkaz k útoku na pozice Francouzů. Podařilo se nám to a kamarádi napravo i nalevo ode mě padli. Ale pak jsem se střetl s francouzským desátníkem. Byl nachystaný s bajonetem, já jsem byl připraven se svým. Na malou chvilku jsem pocítil strach ze smrti. A ve zlomku vteřiny jsem si uvědomil, že usiluje o můj život, stejně jako já o jeho.

Byl jsem rychlejší než on. Odhodil jsem mu pušku a zarazil mu bajonet do hrudi. Spadl, dal ruku na místo, kam jsem ho bodl, a já ho bodl znovu. Z úst mu vyrazila krev a zemřel.

Bylo mi fyzicky špatně, skoro jsem se pozvracel. Klepala se mi kolena a upřímně řečeno, styděl jsem se za sebe. Mé kamarády, byl jsem tehdy desátník, ty události absolutně nijak nezasáhly. Jeden z nich se chvástal, že zabil Frantíka pažbou pušky.

Další uškrtil kapitána, francouzského kapitána. Třetí někoho udeřil do hlavy rýčem. Byli to obyčejní muži jako já. Jeden z nich byl řidič tramvaje, další obchodní cestující, dva studenti a zbytek byli sedláci. Obyčejní lidé, které by nikdy nenapadlo někomu ublížit.

Jak k tomu tedy došlo, že byli tak krutí? Vzpomínám si, že nám tehdy řekli, že dobrý voják zabije protivníka, aniž by o něm smýšlel jako o lidské bytosti. V té chvíli, kdy v něm uvidí souputníka, už není dobrým vojákem. Ale já měl před očima toho mrtvého muže, mrtvého francouzského vojáka, a jak by se mi líbilo, kdyby mi podal ruku, já bych mu jí potřásl a byli bychom nejlepší přátelé.

Protože on nebyl nikdo, stejně jako já, jenom chudý chlapec, který musel bojovat, musel vyrazit do boje s nejkrutějšími zbraněmi proti muži, který proti němu osobně nic neměl, pouze nosil uniformu jiného národa, mluvil jiným jazykem, měl svou matku a otce, možná i rodinu.

A tak jsem se cítil. Občas jsem se v noci vzbudil zbrocený potem, protože se mi zdálo o očích toho padlého…

protivníka, nepřítele. A zkoušel jsem si uvědomit, co by se stalo mně, kdybych nebyl rychlejší než on. Co by se mi stalo, kdybych ho nebodl bajonetem do břicha jako první. Čím to bylo, že my, vojáci, jsme do sebe bodali, škrtili se a útočili po sobě jako rozzuření psi?

Čím to, že my, kteří jsme proti sobě nic neměli, jsme proti sobě bojovali na život a na smrt? Byli jsme přece civilizovaní lidé! Ale já jsem cítil, že kultura, kterou jsme se tak chvástali, je jen tenoučká vrstva laku, která se odloupne v té chvíli, kdy zažíváme kruté věci jako skutečnou válku.

Střílet po sobě ze vzdálenosti, shazovat bomby, je neosobní. Ale vidět bělmo v očích protivníka a vyrazit proti němu s bajonetem, to bylo proti mému přesvědčení i mému vnitřnímu pocitu.

Ještě něco? To bylo skvělé. Střih. Překlad: Lukkul www.videacesky.cz