Obléhání Vídně – Tunelová válkaExtra Credits

25. července, Vídeň. Osmanští inženýři pracují ve tmě, pomocí krumpáčů se prosekávají skálou a provázkem odhadují vzdálenost. O šest metrů výš na povrchu kopou další inženýři příkopy a zastřešují je prkny, která zakryjí hlínou, aby se vojáci mohli nepozorovaně přiblížit k nepříteli. Staví také stanoviště z pytlů s pískem pro dělostřelectvo.

Ale tady dole je to jen studená země a monotónní zvonění nářadí o kameny. Když vylezou ven, aby si odpočali, mhouří oči před sluncem. Jejich důstojník konečně změřil vzdálenost a pokýval hlavou. Přímo pod nepřáteli. Na konec tunelu umístí pytle se střelným prachem a natáhnou šňůru. Inženýr pak přiloží k zápalné šňůře svíčku, foukne do ní a trpělivě čeká.

Jakmile to chytne, dá se na útěk. První den obležení vládla ve Vídni panika. Chlapec oblečený do ženských šatů, buď herec nebo převlečený sabotér, hodil hořící dřevo a slámu do městské zbrojnice. Dveře skladu zachvátil požár, ale vojáci ho uhasili, než spolkl celou zbrojnici. Žhář to stihnul sotva za roh, než ho dav lidí roztrhal holýma rukama.

Lidé byli tak vyděšení, že je nenapadlo ani zvážit jeho hodnotu jako vězně. Slyšeli, co se stalo opevněným městům mimo Vídeň. Když odolávala, osmanští vojáci sťali nejvlivnější občany a zbytek lidí zotročili. Kara Mustafa učinil stejnou nabídku i Vídni: Vzdát se a žít v míru jako muslimové či křesťané, nebo odporovat a odsoudit se k smrti a otroctví. Městský velitel Starhemberg zvolil raději odpor.

Prvních pár dní paniky skončilo. Obléhání se stalo vyčerpávající, krvavou rutinou. Inženýr Georg Rimpler dokončil svou práci. Město už mělo staré středověké hradby s obrannými věžemi a již dříve obránci postavili trojúhelníkové pevnůstky, raveliny, které v suchých příkopech naváděly útočníky do ohnivých polí. Rimpler to ještě vylepšil vybudováním valu na vrcholu svahu vedoucího k příkrému příkopu, kde rozmístil pevnůstky a bunkry, které se musely ničit postupně, a před tohle opevnění umístil špičatou palisádu.

Útočníci tedy museli překonat několik vrstev obrany. Ti, kteří se prokopávali, se vynořili v příkopu, kde na ně stříleli z mušket zepředu i zezadu. Rimpler také posílil raveliny a mezi hradbami vytvořil zákopy, aby mohli obránci při útoku upevnit pozice.

Nejsilnější obrana však byla před palácem. Rimpler věděl, že právě tam Osmané udeří. Byl tam nejdelší kus zdi bez věží a země byla plochá a suchá, aby se dobře kopalo. Rimpler měl pravdu. Když Kara Mustafa dorazil, postavil si velitelský stan přímo naproti paláci, zatímco jeho vojsko obklíčilo město.

Karel Lotrinský je u řeky nedokázal zastavit a během pár dní už Mustafa testoval Rimplerovu obranu. Příkopy se klikatily směrem k habsburskému hlavnímu městu. Ovšem i přes svou nesmírnou převahu v číslech měl Mustafa potíže. Většinu jeho vojska tvořili branci, ne vojáci z povolání. Hodili se k obklíčení města, k boji už tolik ne. Tatarské nájezdníky měl jen sotva pod kontrolou, jen pročesávali okolí.

Kvůli špatným cestám musel nechat nejtěžší děla a houfnice vzadu a střelný prach získaný z pohraničí nestál za nic. Když pršelo, nemohl používal děla. A že pršelo hodně. První týden obležení se Osmané dostávali přes obranu krůček po krůčku. Kopali příkopy, shromažďovali se a noční nájezdy janičářů útočily na palisádu.

V bojích mezi příkopy a pevnostmi, kde byli vojáci stěží půl metru od sebe, nehrály prim meče ani muškety, ale granáty. Oddíly je zapalovaly o louče a pomalu postupovaly, přičemž házeli vadné výbušniny jeden na druhého. Osmanské granáty byly ze skla a hlíny. Byly lehčí a zabíjely pouhým výbuchem.

Habsburské granáty byly ze železa. Byly těžké a na krátkou vzdálenost, působily však strašná zranění. Byly to velké ztráty. Starhemberg však odmítl umožnit odklizení těl, takže jak krok po kroku postupovali, museli osmanští vojáci procházet kolem svých mrtvých spolubojovníků. A aby toho nebylo málo… blížila se zima. To zabránilo Sulejmánovi, aby město dobyl v roce 1529.

Štiplavá zima. Velkovezír přísahal, že se historie nebude opakovat, protože brzy budou hotové jeho tunely. 25. července, palisáda. Na obranu se snášela tma a Rimpler zkoumal svou práci. Měl obavy. Předchozího dne Osmané odpálili dva tunely a zkusili zaútočit na rozbitou palisádu.

Oba útoky selhaly, ale oni se nevzdávali. Ve městě měl Starhemberg plno lidí, kteří poslouchali ve sklepě. Říkalo se, že se Turci dostávají dovnitř kanály, a během ranní mše vrazila do katedrály sv. Štěpána dělová koule, která trefila varhany. Ovšem tady, na okraji, to pořád vypadalo dobře. A pak země vyletěla do vzduchu. Rimplerovi se země smísila s oblohou.

A on dopadl na špatnou stranu. Z nebe padalo kamení. Snažil se vytřít si hlínu z očí a zjistil, že nehýbe rukou. Byla prošpikovaná třískami z rozbité palisády. Ozývaly se výkřiky. Lidé se rozprchli. Z trosek se vynořili janičáři a zamířili k díře v obraně. Máchali meči a házeli granáty. Do vzniklé mezery se nahrnuli obránci, stříleli z mušket a shazovali granáty.

Jeden z Rimplerových inženýrů ho popadl a táhl ho přes zem pokrytou třískami do bezpečí. Linie držela. Tento útok určil, jak to bude další týden a půl vypadat. Osmané odpálí minu, do mezery se nahrnou útočníci, obránci vyrazí z příkopů a pevností, aby je zatlačili zpátky. Osmané pokročili, ale obrana je zpomalovala. Fungovalo to.

Jenže Rimpler se toho nedožil. Zemřel v jedné z provizorních nemocnic. Muži, který pro obranu Vídně udělal nejvíce, se nedostalo žádného uznání. V té době zkoušeli vídeňští vojáci novou strategii. Kopali naproti. Začali hloubit vlastní tunely směrem k osmanské linii. Občas narazili na tunely nepřátel, v nichž zapálili podpůrné trámy, aby jim zamezili cestu.

Čas od času také odpálili minu pod osmanskou obranou, aby zničili jejich hradby, ze kterých pálili na obránce. Pak přišly zmatečné boje zblízka, když na sebe dvě skupiny horníků narazily v podzemí. To bylo děsivé. Zem se rozdrobila a odhalila nepřátele tak blízko, že šel vidět odraz svíčky v jejich očích. V té době se z tunelů stalo místo pro rvačky.

Horníci máchali krumpáči a pak se rozutekli, než se na ně všechny zhroutil strop. Když to šlo, ničili nepřátelské tunely granáty a sudy se střelným prachem. Mezitím ve městě se situace zhoršovala. Ze začátku se občané Vídně plížili ven, aby měnili jídlo s Osmany, ale Starhemberg jim zatnul tipec. Bál se, že je to metoda špehů. Takže až na pár pytláků z řad studentů efektivně zamknul obyvatele Vídně uvnitř.

I přes jeho vedení začali občané ztrácet sílu, protože jim docházelo jídlo. Jedli domácí zvířata a cynicky říkali kočkám „střešní králíci“. Souhlas, Zoe. Je to ujeté. Přelidněnost a špatná hygiena zavinily u vojáků úplavici. Jak se srpen překlenul do září, Osmané překonali palisádu a vyšplhali na první ravelin.

Hrůzná panika z prvních dní obležení se vrátila. Když měli osmanské zajatce, sťali je a stáhli z kůže, někdy zaživa, a kůži pak pověsili na hradby. Poté, 4. září, se stalo něco nemyslitelného. Rachot z podzemí. Devět metrů středověkých hradeb, hned vedle bašty, se vzedmulo a poté zřítilo.

V díře uviděli obránci osmanské vlajky. Turecká děla dala rozbitým hradbám zabrat. Janičáři vtrhli dovnitř. Mušketýři se seběhli, aby je zadrželi. Postavili barikádu z pytlů s pískem a balíků. Inženýři, kteří to očekávali, před ně umístili ostnaté zábrany. Měli štěstí.

Mina vybouchla během výměny stráží. Tím pádem mohli unavení i odpočatí vojáci, jelikož vyvázli bez zranění, střílet naslepo dolů do oblaku kouře ze střelného prachu. Osmané, kteří cítili konec tohoto šíleného obležení, vyrazili z tunelů a zákopů směrem k díře. Stříleli na obránce v ní a na nejbližších baštách, aby je zaměstnali, zatímco se jejich spolubojovníci hrnuli dovnitř. Dvě hodiny se tlačili dovnitř a dvě hodiny jim obránci odolávali.

Když kouř zmizel, dvě stovky obránců zemřely. Mezera byla posetá mrtvými osmanskými vojáky. Vídeň pořád odolávala, ale bylo jisté, že byla dny, možná hodiny od padnutí. O tři dny později mina zničila i druhý konec hradeb. Další zoufalá obrana. V dálce viděli pět dalších tunelů, klikatících se směrem k nim.

Kara Mustafa se připravoval na velký útok a Starhembergovi už zbývalo jen čtyři tisíce mužů. Začal opevňovat město, připravený bránit Vídeň jednu ulici po druhé. Mezitím posílal Starhemberg dopisy za hradby na Lotrinský a Leopoldův dvůr. Slibovali poslat posily, slibovali to už týdny, tak kde kruci byly?

A stihnou to vůbec včas? Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz