Obléhání Vídně – Útok okřídlených husarůExtra Credits

Celý týden stoupali dělostřelci každou noc na věž katedrály sv. Štěpána. Odpalovali jednu světlici za druhou, aby vyjádřili svou zoufalost posilám, které, jak doufali, měly přijet. Každým dnem byli blíže vyhladovění a každou noc zoufale bojovali v záři světlic v zákopech. Ale tentokrát se v kopcích objevila další světlice. Dorazila kavalerie. Jak se obránci Vídně zoufale bránili, císař Leopold nedovedl dát dohromady dostatečně početnou posilu, Svatá říše římská totiž měla problém.

Nebyla to stejná říše jako ta osmanská, Leopold nemohl jen tak povolat vojáky. Musel přesvědčit země v říši, že je v jejich zájmu mu pomoct. To si žádalo peníze. A to byl problém.

Přes všechen luxus trpěli Habsburkové chronickým nedostatkem peněz. Aby polsko-litevský král Jan III. Sobieski dodržel dohodu, musel Leopold dotovat polské posily během jejich zásahů mimo Polsko. Z toho důvodu byl v podstatě vyždímaný. Naštěstí měl však spojence, papeže Inocence IX., jehož koníčkem bylo znovudobývaní katolických území na východě Evropy.

Jeho koní… cože? Teda, někdo háčkuje, hraje bowling… ale mně nepřísluší soudit. Papež nalil do Leopoldovy válečné truhly spoustu peněz, zatímco roztáčel propagační kampaň 17. století o tom, jak podat pomoc Vídni jako svatou válku, rozhodující moment v bitvě mezi křesťanstvím a islámem. Ne každý tomu ale věřil.

Koneckonců, Evropa se sotva vzpamatovala z hrůz třicetileté války, kde Habsburkové nemilosrdně povraždili protestanty. Nejvíce skeptický k této kampani byl Ludvík XIV. z Francie, který okázale ignoroval papežovu výzvu, aby se přidal k jeho svaté lize. Proč? To je přece jasné. Habsburkové byli jeho hlavní politický nepřítel a Ludvík slídil na jejich západní hranici, takže kdyby museli přemístit armádu na východ…

paráda. Francie se k lize nepřidala a Leopold se obrátil na země Svaté říše římské, ty, které by přišly na řadu po Vídni. Bavorsko, Franky a dokonce i protestantské Sasko se přihlásily. Ovšem válečné aliance bývají komplikované. Za prvé, utvořit armádu chce čas. Za druhé, byli pomalí. Když vyrazili, byla už půlka srpna.

Velitelé v té době bojovali s problémy, které v aliancích vždycky vyvstanou. Kdo bude v čele? Leopold chtěl odčinit svůj trapný útěk z Vídně, ale ostatní nesouhlasili. Zvítězil Sobieski. Teď, když tohle měli… kdo pojede kterou cestou, přes který most? Kdo bude první ve městech, aby získal úctu lidí?

A když se konečně utkají s Osmany, kdo bude velet pravému křídlu? Všichni totiž vědí, že tohle vždycky dělá ta nejdůležitější osoba. Jo, a děla. Ty si spravedlivě rozdělí, že ano? Každý krok budil dohady, zasedání rady se táhla. Věci se rozjížděly, když se Lotrinský, který právě odvrátil osmanské posily, setkal s veliteli svaté ligy.

Milý a zdvořilý, právě on byl klíčovým prvkem v uhlazování pocuchaného peří a lichocení egům. Dostal všechny na stejnou loď. Konečně měli plán. 12. září, půlnoc. Vídeňští obránci viděli ohniště v lesích. Posily právě dorazily.

Kara Mustafa věděl, že ho někdo zradil. Říká se, že krymští Tataři, kteří tvořili zadní voj, příchozí posily nenapadli. Pořád se však zatvrzele odmítal Vídně vzdát. Když vyrazil naproti svaté lize, pořád měl své nejlepší vojáky, své janičáře a nejlepší kavalerii, před hradbami. Koneckonců, myslel si, že se svaté ligy nemusí obávat.

Jeho armáda byla obrovská a mnohem lépe vycvičená. Nenechá se odvést od hlavní odměny. Zaútočí na příchozí posily i na město zároveň. Posily byly početnější, on však opevnil řadu měst tak, aby svatá liga musela přes špatný terén. Ten vyhovoval jeho lehké jízdě. Ve čtyři hodiny ráno pak začal napadat nejvzdálenější konec linie svaté ligy. Šípy létaly, muškety janičářů chrlily špinavý kouř.

Kara Mustafa si zvolil dobrý moment. Nepřátelé se stále rozmisťovali, vojáci nebyli na svých místech. Nechali se nachytat. Němci začali sestupovat dolů a zahájili salvu. Lotrinský cválal kupředu, aby je zadržel. Levé křídlo armády svaté ligy se pustilo do boje předčasně, a k jeho překvapení jej následovalo i prostřední.

Po svahu nemohli postupovat v pevné formaci a trhali se do malých skupinek. Zavládl chaos. V těžkém terénu okolo údolí rozbrázděném hřebeny a roklemi nebylo možné udržet velení celé armády. Půda, jež na mapě vypadala jako úhledná pole, byly ve skutečnosti vinice.

Opěry představovaly překážky, které zpomalily postup. Osmanští vojáci celou dobu stříleli z vesnic. Spojenci postupovali po částech a útočili na silná stanoviště. Osmanská jízda se vrhla do mezer postupující pěchoty. Dělostřelectvo svaté ligy zahájilo palbu. Soudržnost na obou stranách zmizela. Jednotky nespolupracovaly, ale bojovaly každá zvlášť.

Kavalerie se zamíchala mezi pěší. Bitevní pole přikryl kouř a skryl tak přátele i nepřátele. Opevněná města padala střídavě do rukou útočníků a obránců. Lotrinský křičel na vojáky, aby se sevřeli, ve snaze zachovat zdání řádu a vyplnit mezery. Bylo takové vedro, že větší pamatovali jen stěží. Zbraně byly horké na dotek.

Po hodinách střílení měli muži obličeje černé od střelného prachu. Pot jim stékal po špinavých tvářích. V poledne už svatá liga získala dvě velká města a začala postupovat směrem ke kopci, kde vlál prapor proroka, symbol osmanského hlavního stanu. Ale co Poláci? Sobieského kavalerie dorazila předchozí noci jako poslední. Ve tmě rozbili tábor a teprve se chystali zapojit do bitvy.

Krátce po poledni se pěšáci svaté ligy podívali vpravo a uviděli, jak se za hřebenem zvedají obrovská mračna prachu. Pomalu se blížila polská kavalerie, mířila dolů na rovinu, kde se bude moci rozjet. Ve Vídni mezitím bránili dřevěné palisády, kterými zastavěli mezery v hradbách. Osmané se snažili vyhazovat do vzduchu tunely, ale obráncům se vždy podařilo situaci na poslední chvíli zachránit. Vídeň se držela, ale jen stěží.

Vojáci byli unavení, avšak vojska ligy byla odpočatá, zatímco morálka Osmanů upadala, měli totiž za sebou dva měsíce obléhání a nemoci v táborech. Někteří branci začali dezertovat. A potom z lesa vyrazila polská těžká kavalerie. Pěchota ligy je přivítala jásotem. Okřídlení husaři konečně přijeli, připravení vletět přímo do nepřátelského tábora.

Jenže… sestavit takovou kavalerii zabere spoustu času. Kopí, koně a muži v brnění nejsou k ničemu, pokud nepostupují ve formaci. Sobieski chtěl vyzkoušet jejich efektivitu, vybral tedy 120 mužů a poslal je jako předvoj. Vrátilo se jich málo, ale zaútočili na Osmany dřív, než sesbírali vojsko, aby jim mohli čelit.

Vojsko vyrazilo vpřed. Dřevěná křídla na hřbetech koní rachotila a děsila nepřátele. V poslední chvíli vztyčili kopí, vletěli do osmanské armády a rozbíjeli jejich řady. Pak upustili roztříštěná kopí a vytáhli dlouhé meče a pušky. Z vrcholu kopce sledoval Kara Mustafa okřídlené husary, jak se noří do jeho vojska.

Byl konec. Když se seskupila větší kavalerie, mohla zaútočit na jeho tábor a odříznout ho od Vídně i od cesty do Uher. A tak ustoupil. Utekl s vlajkou proroka a svými osobními cennostmi, zatímco nařídil mužům v zákopech, aby opustili pozice. Nechtěl přihlížet tomu, co mělo přijít.

Velitelé svaté ligy se poradili. Pěchota zvítězila. Poslední otázka. Dorazit Osmany, nebo počkat do rána? Rozhodli se je dorazit. Poslední úder zasadí Sobieski. Král sám se pasoval do čela předvoje. Tři tisíce okřídlených husarů se hnalo z kopce, v závěsu za nimi dalších 15 tisíc polských a německých jezdců.

Zdálo se, že největší útok kavalerie v dějinách zatemnil celé údolí. Do narychlo rozpuštěné turecké armády se ponořila kopí a poté více než metr dlouhé meče, následované sekyrami a palcáty, jež potkaly nešťastníky, kteří se snažili skrýt ústup. Nebyl to ani tak boj jako spíš drtivá porážka.

Polská a německá kavalerie smetla prchající Osmany a pronikla do opuštěného tábora, kde zastavila, aby se vrhla na největší kořist celého tažení. Pobrali zlato a diamanty a odpálili sudy střelného prachu, protože je bavilo sledovat, jak vybuchují. V tureckém táboře rabovali celý týden. Německé jednotky se mezitím dostaly k osmanským příkopům, vyčistily je a zbytek osmanských inženýrů zajaly.

Není to tak úplně jako týden sbírat diamanty, ale… co už. Vídeň byla osvobozena a vzniklo nové spojenectví. V následujících 16 letech zasáhla tato svatá liga hluboko do východní Evropy, když připojila Uhry a část Balkánu zpátky k Habsburkům. A i když to tehdy nevěděli, bitva o Vídeň byla zlomovým okamžikem v osmanské expanzi do Evropy a vydláždila cestu Rakousku-Uhersku.

Kara Mustafa byl za své selhání popraven. Habsburkové a Osmané spolu bojovali po staletí, jedna říše odrážela úpadek té druhé. A nakonec taková ironie, což je příběh na jindy, budou společně umírat v boji na stejné straně, kdy jejich zájmy pojilo to, co vytvořili v bitvě kdysi dávno, v bitvě při obléhání Vídně. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz