Obléhání Vídně – Útok okřídlených husarů

Celý týden stoupali dělostřelci
každou noc na věž katedrály sv. Štěpána. Odpalovali jednu
světlici za druhou, aby vyjádřili svou zoufalost posilám,
které, jak doufali, měly přijet. Každým dnem byli blíže vyhladovění a každou noc zoufale bojovali
v záři světlic v zákopech. Ale tentokrát se v kopcích
objevila další světlice. Dorazila kavalerie. Jak se obránci Vídně
zoufale bránili, císař Leopold nedovedl dát dohromady
dostatečně početnou posilu, Svatá říše římská
totiž měla problém.

Nebyla to stejná říše
jako ta osmanská, Leopold nemohl
jen tak povolat vojáky. Musel přesvědčit země v říši, že je v jejich zájmu mu pomoct. To si žádalo peníze. A to byl problém.

Přes všechen luxus trpěli Habsburkové
chronickým nedostatkem peněz. Aby polsko-litevský král
Jan III. Sobieski dodržel dohodu, musel Leopold dotovat polské posily během jejich zásahů mimo Polsko. Z toho důvodu
byl v podstatě vyždímaný. Naštěstí měl však spojence, papeže Inocence IX., jehož koníčkem bylo znovudobývaní
katolických území na východě Evropy.

Jeho koní… cože? Teda, někdo háčkuje,
hraje bowling… ale mně nepřísluší soudit. Papež nalil do Leopoldovy
válečné truhly spoustu peněz, zatímco roztáčel
propagační kampaň 17. století o tom, jak podat pomoc Vídni
jako svatou válku, rozhodující moment v bitvě
mezi křesťanstvím a islámem. Ne každý tomu ale věřil.

Koneckonců, Evropa se sotva
vzpamatovala z hrůz třicetileté války, kde Habsburkové
nemilosrdně povraždili protestanty. Nejvíce skeptický k této kampani
byl Ludvík XIV. z Francie, který okázale ignoroval papežovu výzvu,
aby se přidal k jeho svaté lize. Proč? To je přece jasné. Habsburkové byli
jeho hlavní politický nepřítel a Ludvík slídil
na jejich západní hranici, takže kdyby museli
přemístit armádu na východ…

paráda. Francie se k lize nepřidala a Leopold se obrátil
na země Svaté říše římské, ty, které by přišly
na řadu po Vídni. Bavorsko, Franky a dokonce
i protestantské Sasko se přihlásily. Ovšem válečné aliance
bývají komplikované. Za prvé, utvořit armádu chce čas. Za druhé, byli pomalí. Když vyrazili, byla už půlka srpna.

Velitelé v té době
bojovali s problémy, které v aliancích
vždycky vyvstanou. Kdo bude v čele? Leopold chtěl odčinit
svůj trapný útěk z Vídně, ale ostatní nesouhlasili. Zvítězil Sobieski. Teď, když tohle měli… kdo pojede
kterou cestou, přes který most? Kdo bude první ve městech,
aby získal úctu lidí?

A když se konečně utkají s Osmany,
kdo bude velet pravému křídlu? Všichni totiž vědí, že tohle
vždycky dělá ta nejdůležitější osoba. Jo, a děla. Ty si spravedlivě rozdělí, že ano? Každý krok budil dohady, zasedání rady se táhla. Věci se rozjížděly, když se Lotrinský,
který právě odvrátil osmanské posily, setkal s veliteli svaté ligy.

Milý a zdvořilý, právě on byl klíčovým prvkem v uhlazování
pocuchaného peří a lichocení egům. Dostal všechny na stejnou loď. Konečně měli plán. 12. září, půlnoc. Vídeňští obránci
viděli ohniště v lesích. Posily právě dorazily.

Kara Mustafa věděl,
že ho někdo zradil. Říká se, že krymští Tataři,
kteří tvořili zadní voj, příchozí posily nenapadli. Pořád se však
zatvrzele odmítal Vídně vzdát. Když vyrazil naproti svaté lize, pořád měl své nejlepší vojáky, své janičáře a nejlepší kavalerii,
před hradbami. Koneckonců, myslel si,
že se svaté ligy nemusí obávat.

Jeho armáda byla obrovská
a mnohem lépe vycvičená. Nenechá se odvést
od hlavní odměny. Zaútočí na příchozí posily
i na město zároveň. Posily byly početnější, on však opevnil řadu měst tak,
aby svatá liga musela přes špatný terén. Ten vyhovoval jeho lehké jízdě. Ve čtyři hodiny ráno pak začal napadat
nejvzdálenější konec linie svaté ligy. Šípy létaly, muškety janičářů
chrlily špinavý kouř.

Kara Mustafa
si zvolil dobrý moment. Nepřátelé se stále rozmisťovali,
vojáci nebyli na svých místech. Nechali se nachytat. Němci začali sestupovat dolů
a zahájili salvu. Lotrinský cválal kupředu,
aby je zadržel. Levé křídlo armády svaté ligy
se pustilo do boje předčasně, a k jeho překvapení jej následovalo i prostřední.

Po svahu nemohli
postupovat v pevné formaci a trhali se do malých skupinek. Zavládl chaos. V těžkém terénu okolo údolí
rozbrázděném hřebeny a roklemi nebylo možné
udržet velení celé armády. Půda, jež na mapě
vypadala jako úhledná pole, byly ve skutečnosti vinice.

Opěry představovaly překážky,
které zpomalily postup. Osmanští vojáci
celou dobu stříleli z vesnic. Spojenci postupovali po částech
a útočili na silná stanoviště. Osmanská jízda se vrhla
do mezer postupující pěchoty. Dělostřelectvo svaté ligy
zahájilo palbu. Soudržnost na obou stranách zmizela. Jednotky nespolupracovaly, ale bojovaly každá zvlášť.

Kavalerie se zamíchala mezi pěší. Bitevní pole přikryl kouř a skryl tak přátele i nepřátele. Opevněná města padala střídavě
do rukou útočníků a obránců. Lotrinský křičel na vojáky,
aby se sevřeli, ve snaze zachovat zdání řádu
a vyplnit mezery. Bylo takové vedro,
že větší pamatovali jen stěží. Zbraně byly horké na dotek.

Po hodinách střílení měli muži
obličeje černé od střelného prachu. Pot jim stékal
po špinavých tvářích. V poledne už svatá liga
získala dvě velká města a začala postupovat
směrem ke kopci, kde vlál prapor proroka,
symbol osmanského hlavního stanu. Ale co Poláci? Sobieského kavalerie dorazila
předchozí noci jako poslední. Ve tmě rozbili tábor
a teprve se chystali zapojit do bitvy.

Krátce po poledni
se pěšáci svaté ligy podívali vpravo a uviděli, jak se za hřebenem
zvedají obrovská mračna prachu. Pomalu se blížila polská kavalerie, mířila dolů na rovinu,
kde se bude moci rozjet. Ve Vídni mezitím bránili dřevěné palisády,
kterými zastavěli mezery v hradbách. Osmané se snažili
vyhazovat do vzduchu tunely, ale obráncům se vždy podařilo
situaci na poslední chvíli zachránit. Vídeň se držela, ale jen stěží.

Vojáci byli unavení, avšak vojska ligy byla odpočatá,
zatímco morálka Osmanů upadala, měli totiž za sebou
dva měsíce obléhání a nemoci v táborech. Někteří branci začali dezertovat. A potom z lesa vyrazila
polská těžká kavalerie. Pěchota ligy je přivítala jásotem. Okřídlení husaři konečně přijeli, připravení vletět přímo
do nepřátelského tábora.

Jenže… sestavit takovou kavalerii
zabere spoustu času. Kopí, koně a muži v brnění nejsou k ničemu,
pokud nepostupují ve formaci. Sobieski chtěl
vyzkoušet jejich efektivitu, vybral tedy 120 mužů
a poslal je jako předvoj. Vrátilo se jich málo, ale zaútočili na Osmany dřív,
než sesbírali vojsko, aby jim mohli čelit.

Vojsko vyrazilo vpřed. Dřevěná křídla na hřbetech koní
rachotila a děsila nepřátele. V poslední chvíli vztyčili kopí, vletěli do osmanské armády a rozbíjeli jejich řady. Pak upustili roztříštěná kopí
a vytáhli dlouhé meče a pušky. Z vrcholu kopce sledoval
Kara Mustafa okřídlené husary, jak se noří do jeho vojska.

Byl konec. Když se seskupila větší kavalerie,
mohla zaútočit na jeho tábor a odříznout ho od Vídně
i od cesty do Uher. A tak ustoupil. Utekl s vlajkou proroka
a svými osobními cennostmi, zatímco nařídil mužům v zákopech, aby opustili pozice. Nechtěl přihlížet tomu,
co mělo přijít.

Velitelé svaté ligy se poradili. Pěchota zvítězila. Poslední otázka. Dorazit Osmany,
nebo počkat do rána? Rozhodli se je dorazit. Poslední úder zasadí Sobieski. Král sám se pasoval
do čela předvoje. Tři tisíce okřídlených husarů
se hnalo z kopce, v závěsu za nimi dalších 15 tisíc
polských a německých jezdců.

Zdálo se, že největší útok
kavalerie v dějinách zatemnil celé údolí. Do narychlo rozpuštěné
turecké armády se ponořila kopí a poté více než metr dlouhé meče, následované sekyrami a palcáty, jež potkaly nešťastníky,
kteří se snažili skrýt ústup. Nebyl to ani tak boj
jako spíš drtivá porážka.

Polská a německá kavalerie
smetla prchající Osmany a pronikla do opuštěného tábora,
kde zastavila, aby se vrhla
na největší kořist celého tažení. Pobrali zlato a diamanty
a odpálili sudy střelného prachu, protože je bavilo sledovat,
jak vybuchují. V tureckém táboře
rabovali celý týden. Německé jednotky se mezitím
dostaly k osmanským příkopům, vyčistily je a zbytek
osmanských inženýrů zajaly.

Není to tak úplně jako
týden sbírat diamanty, ale… co už. Vídeň byla osvobozena
a vzniklo nové spojenectví. V následujících 16 letech zasáhla tato svatá liga
hluboko do východní Evropy, když připojila Uhry a část Balkánu
zpátky k Habsburkům. A i když to tehdy nevěděli, bitva o Vídeň byla zlomovým okamžikem
v osmanské expanzi do Evropy a vydláždila cestu
Rakousku-Uhersku.

Kara Mustafa
byl za své selhání popraven. Habsburkové a Osmané
spolu bojovali po staletí, jedna říše odrážela
úpadek té druhé. A nakonec taková ironie,
což je příběh na jindy, budou společně umírat
v boji na stejné straně, kdy jejich zájmy pojilo to,
co vytvořili v bitvě kdysi dávno, v bitvě při obléhání Vídně. Přeložila: Marky98
www.videacesky.cz