Mary Anningová: Princezna paleontologieExtra Credits

Mary se moří s mušlemi na břehu moře. Mnozí znají tento starý anglický rým, ale málokdo zná příběh ženy, která je jeho předlohou. Byla to Mary Anningová. A rozhodně neprodávala jen mušle. Objevila jedny z prvních dinosauřích fosílií. A i když se jí za to nikdy nedostalo uznání, položila základy pro celý obor paleontologie.

Označit začátek života Mary Anningové jako těžký by bylo slabé slovo. Byla pojmenována po starší sestře, která uhořela. Než se Mary naučila chodit, zasáhl ji a její chůvu blesk. Chůvu to zabilo, ale malá Mary přežila. Vzchopila se a vyrostla v čilé dítě, které bylo otci vždy po boku. Pročesávali místní pláže a sbírali mušle a tzv. krokodýlí zuby, které od nich turisté rádi kupovali. Bylo jí sotva osm, když její otec uklouzl a spadl ze zrádného mořského útesu.

A i když se mu podařilo dojít domů, po zbytek krátkého života měl bolesti. Zemřel za tři roky a nechal svou ženu a dvě děti s nesplacenými dluhy. Mary dělala, co mohla, aby různými způsoby přinesla domů peníze, ale pořád ráda navštěvovala pláž, tak jako její otec, a hledala podivnůstky. Zrovna zvedla velkou mušli, když jí procházející turista, obdivující tu krásu, nabídl, že ji od Mary koupí za peníze na jídlo na celý týden. Mary si hned uvědomila, že by mohla obnovit otcův obchod s kuriozitami, pokud by byla ochotná prozkoumat skaliska, které si nakonec vyžádaly jeho život.

Neváhala. Ona a její bratr se opět vrátili lovit na pláž a jejich matka vedla malý obchod, který znovuotevřeli v obýváku. Maryin bratr byl první, který něco našel. Lebku, kterou měl za krokodýlí. Ale neměl čas na další vyšetřování. Měl teď skutečnou práci.

Nemohl pořád hledat cetky. Dvanáctiletá Mary se rozhodla. Najde zbytek těch kostí, i kdyby musela utratit své mizerné výdělky najímáním dělníků, aby je mohla vykopat. Její instinkt se vyplatil. Nevědomky se jí podařilo odhalit první kompletní fosílii ichtyosaura. Prastarého mořského ještěra, něčeho, co ještě nikdo nikdy neviděl. Zámožný sběratel ho koupil za peníze, díky kterým se kopání bohatě zaplatilo. Fosílie byla vystavena v muzeu, kde se stala velkou veřejnou podívanou a přilákala pozornost Londýnské geologické společnosti.

Vědecká komunita právě začala prohlašovat, že určité druhy mohou vyhynout. V křesťanské společnosti to byla radikální myšlenka. Nevěřili, že by stvoření, která byla součástí Bohova dokonalého stvoření, vymírala. Ale byla tu fosílie Mary Anningové. Důkaz nějakého tvora, který už neplaval v těchto mořích, který byl starší, než si kdo dokázal představit. Geologická společnost se toho chytla. Dlouho o fosílii debatovali a přeli se, jestli to je ryba, nebo ještěr, nebo nějaký druh vodního ptáka?

To jediné, o čem se nikdy nebavili, byla osoba, která ji našla. K nim žádné ženy nesměly. Obzvlášť ne chudá nevzdělaná žena, která se zdála být jen šťastným nálezcem. Nicméně mimo formální sály společnosti začali vzdělaní geologové mířit ke zdroji tohoto velkého nálezu. K Mary v jejím malém přímořském městečku. Našli mladou ženu, která se stala expertem na hledání fosílií a mušlí, které pečlivě vykopávala.

Jako vždy své nálezy kvůli své rodině prodávala. A sběratelé a geologové, kteří je koupili, si rychle přivlastnili všechny zásluhy. A i když Mary začala nesnášet tyto muže, kteří „vysávali její mozek“, s mnohými se i tak spřátelila a těžila z jejich znalostí. Nechtěla být jen nějakým šťastným ňoumou, který náhodou našel fosílii. Několikrát přečetla každou knihu, kterou dostala od bohatých lidí, kteří její vášeň podporovali.

Dokonce sbírala mrtvá stvoření z pláže a pitvala je na kuchyňském stole. Dozvěděla se vše o jejich anatomii. I když se učila sama, stala se expertkou, která se úspěšně dohadovala s těmi nejskvělejšími učenci té doby. A její fosilní nálezy pokračovaly. V roce 1823 vykopala plesiosaura. V tu dobu už bylo nalezeno dost kostí plesiosaura, o kterém se již spekulovalo, ale nikdo nikdy nenašel exemplář tak kompletní jako Mary Anningová.

Když viděl tohoto bizarního dlouhokrkého tělnatého mořského netvora s ploutvemi, prohlásil světově uznávaný expert na obratlovce nález za podvrh. Výtvor přehnané představivosti a velkého množství sádry. Když bylo při bližším zkoumání prokázáno, že nejde o podvrh, byla Mary očištěna, ale zásluhy za objev opět připadly někomu jinému. Jak se nacházelo stále více fosílií, začala se kolem nich vytvářet mánie, a tak vznikla nová věda, která je studovala.

Paleontologie. Mary, která si i přes minimum oficiálních zásluh získala pověst po celé Evropě, se začalo pro její odborné znalosti říkat princezna paleontologie. A zatímco se ostatní paleontologové hnali za kostmi, Mary začala největší lov ze všech. Lov za bobkem. Všimla si nadmíru podivných kamenů, které se často objevovaly v zadečku fosílií, a domnívala se, že jejich vznešený bobek se stal úžasným zkamenělým bobkem uvězněným v pasti času.

Přesvědčila jednoho z přátel z geologické společnosti, aby s ní tyto majestátní bobky prošetřil. Díky zakázaným okultním uměním, čímž myslím chemii, se jim podařilo obnovit slávu těchto dávných zkamenělých bobků. Se svými vědeckými schopnostmi z něj udělali nezkamenělý bobek. A tak s bobkem v ruce procházeli sebejistě světem vědy.

Odemkli o těchto dávných stvořeních dvě zásadní záhady. Co jedla a jak se stala fosíliemi. Byl to základní kámen paleontologického výzkumu, který dodnes pomáhá v mnoha nových objevech. Maryin přítel pojmenoval tyto zkamenělé výkaly koprolity a hned o nich vydal článek, za což, jak jste uhodli, nedostala žádné zásluhy. Mary neměla čas si stěžovat.

I kdyby získala zásluhy za odhalení záhad koprolitu, nemohla by prodat bobky své dobře vybrané síti bohatých sběratelů. Musela se neustále prosazovat. Psala dopisy bývalým klientům slibující nové fosílie hodné muzea, sliby, které budou lichotit jejich egu a otevírat jejich peněženky. Ale v poslední době nenašla moc dobrých fosílií. Ale nakonec jí divoká mořská bouře, která tak často ohrožovala její život, seslala dar.

Bouře obrousila útesy tak, že Mary dokázala najít fosílii, kterou ani ona nepoznala. Tohle nebylo mořské stvoření. Mělo to křídla. Objevila druhého pterodaktyla v historii. A první vzorek byl dostatečně úplný, aby potvrdil, že šlo o dávného plaza, který uměl létat. Tento objev opět zažehl jiskru představivosti jiných paleontologů, kteří hned viděli létající plazy všude, kam se podívali.

Když Mary našla další fosílii, experti sázeli opět na létajícího plaza nebo na dalšího mořského plaza jako ichtyosaura. Mary našla kostru podobnou rejnokovi, kterého pitvala na kuchyňském stole, a trvala na tom, že to byla ryba. A o čtyři roky později experti souhlasili. Jo, byla to ryba. Mary dále objevila další druh plesiosaura, čímž si připsala pátý objev před dosažením 30 let. Také zaznamenala nespočet druhů ryb, amonitů a dalších malých mořských tvorů.

Na rozdíl od mužských kolegů, kteří žili z fajnových stipendií z univerzit, muzeí, a dokonce i církve, musela Mary své objevy prodat, aby vyžila. A tak se musela vzdát zásluh za svou práci. Přesto po 20 let vedla úspěšný podnik, který podporoval ji a její matku. Dokud se všechno nezhroutilo. Bohaté fosilní břehy jejího města, jediné místo, kam se mohla kvůli nedostatku financí dostat, nakonec vyschly.

Nedokázala učinit žádné další velké objevy. Fosílie, které našla, byly už nalezené druhy, a jejich prodej šel kvůli ekonomice, která pro tyto věci ztratila zájem, těžce. Pak její banka zbankrotovala a vzala jí všechny životní úspory, její matka umřela a nakonec byla Mary ve věku 46 let diagnostikována rakovina prsu. Další dva roky pátrala po fosíliích, ale nic nenašla.

V posledních letech jejího života jí muži, kteří si přivlastňovali její objevy a odmítli ji přijmout do Londýnské geologické společnosti, v některých věcech vyšli vstříc. Vybrali peníze na malý důchod, ze kterého mohla žít. A poté co zemřela, jí Společnost poctila smuteční řečí a vitráží v kostele, do kterého chodila. Ale nakonec to nestačilo. Mary Anningová nebude známá jako paleontoložka, jejíž dílo připravilo půdu pro zcela nové chápání historie země, ale jako neznámá žena, která se mořila s mušlemi u moře.

Překlad: Kara www.videacesky.cz