Ať se John Snow snažil jak chtěl, nedařilo se mu odbornou veřejnost přesvědčit o tom, že cholera se šíří vodou. Avšak nevzdával se. V roce 1850 založil Londýnskou epidemiologickou společnost, která se nezabývala pouze léčbou, ale také příčinou vzniku nemocí. Když cholera roku 1854 opět vypukla, John Snow vycítil svoji šanci konečně dokázat, že je jeho teorie pravdivá.
Když jsme Johna Snowa opouštěli, nepovedlo se mu přesvědčit nejlepší vědce té doby, že cholera se šíří tekutinami, ne špatným ovzduším. Ale on ještě neskončil. V roce 1850 se stal jedním ze zakladatelů Londýnské epidemiologické společnosti, jedné z prvních lékařských společností, která nehledala pouze léčbu nemoci nebo jejích příznaků, ale zkoumala i nemoc samotnou. Jak se přenáší a šíří?
Jaké vnější faktory způsobují její vypuknutí? Porozumění těmto věcem mohlo nejen usnadnit léčbu, ale také nemoc zkrotit, nebo dokonce předejít jejímu vzniku. Když se tedy v roce 1854 cholera vrátila do Londýna, John Snow hodlal použít všechno, co mu zázračná logika umožnila, aby konečně dokázal, že tuhle nemoc, se kterou vedl válku po celý život, lze zkrotit jednoduše tím, že se lidé budou vyhýbat kontaminované vodě. Ovšem když cholera v roce 1854 v Londýně udeřila, zdálo se, že pro to není vysvětlení.
Udeřila plnou silou po celém městě a napříč všemi společenskými vrstvami. Celý Londýn kromě Johna Snowa si tudíž myslel, že je cholera náhodná. Nějaký zdravotní problém nebo náchylnost způsobovala, že někteří lidé onemocněli a jiní zůstali zdraví. Musel to být zásah osudu… nebo prostě jen smůla. Snow však měl nápad a plánoval ho otestovat v jednom z největších dosud provedených statistických experimentů.
Měl svou teorii, tedy že se cholera přenáší vodou, ale i když to ke svému uspokojení dokázal oním experimentem s domy na opačných stranách ulice, věděl, že ostatní lékaři potřebují další důkazy. Tak začal hledat. Potřeboval společné rysy. Potřeboval spojit zdánlivě náhodné šíření nemoci s vodou. A pak, když procházel městské záznamy, to našel. Heuréka!
Našel to, leželo to v knihách přímo před ním. Čtvrti, ve které pracoval, dodávaly vodu dvě společnosti: vodárna Southwark&Vauxhall a vodárna Lambeth. Obě čerpaly vodu z Temže, ale měly mezi sebou jeden obrovský rozdíl. Rozdíl, který mohl stát tisíce životů, ale dnes si ho umíme jen stěží představit. Nejenže byly tehdy pod londýnskými domy žumpy a splašky tekly ulicemi, ale byl tam i systém, který sváděl odpad do nejbližšího vodního toku…
do Temže. Všechny splašky odtékaly do řeky, která protékala středem města. Většina lidí z té řeky čerpala pitnou vodu. Za pár let se to natolik zhoršilo, že zápach z řeky neuctivě nazvali Velkým zápachem. To nás vede zpět k rozdílu mezi vodárnami Southwark&Vauxhall a Lambeth. Co tak důležitého spatřil John Snow v těch knihách, že mu to došlo? Nuže, S&V brala vodu z místa, které bylo po proudu od výtoku splašků, kdežto vodárna Lambeth ji brala z místa nad ním.
Měl dokonalou případovou studii, dokonalý A/B test. Pokud byla jeho domněnka správná, stačilo porovnat počet nemocných, kteří měli vodu od S&V s těmi, co brali od Lambeth. Napsal: „Lidé obou pohlaví, různého věku a s různým zaměstnáním, různého postavení, od vyšší třídy až po velmi chudé, byli nedobrovolně a mnohdy nevědomky rozděleni do dvou skupin. Jedna skupina odebírala vodu obsahující splašky z Londýna, které obsahovaly všechno, co vyloučili nemocní.
Druhá skupina odebírala poměrně čistou vodu.“ Snow tedy začal procházet dvě londýnské čtvrti, které epidemie silně zasáhla. Myslel, že to bude snadné, obejde domy a optá se, jestli se obyvatelé nakazili a od jaké vodárny mají vodu. Snadné! Jenže… snadné není nikdy nic. Většina nevěděla, odkud vodu berou.
Byli to nájemníci, tudíž se o to nestarali. Hm, takže co dál? Majitel bude vědět! S touto myšlenkou se ptal nájemníků na majitele a pomocí úředních dokumentů našel jejich domovy, rozeseté po Londýně. Pobíhal po městě, klepal na dveře, postával v předsíních mocných a bohatých a vyptával se jich na věci o vodárnách a majetku, o kterém už ani nevěděli. Blížil se, ale ještě to nestačilo. Co takhle samotná voda?
Neřekla by mu, odkud pochází? Teď už možná vážně zešílel, když se snažil rozmluvit vodu. Ale zabralo to. Na vzorcích vody z obou vodáren provedl chemickou analýzu a zjistil, že voda z S&V obsahuje čtyřikrát víc soli než ta z vodárny Lambeth. Běžel zpátky k domům, jejichž zdroj vody ještě nezjistil, a i když vypadal jako blázen, požádal obyvatele o trochu vody.
Tu poté dal do zkumavky a vrátil se do své pracovny. A už to měl. Jeho záznamy byly úplné. Ze 44 úmrtí, která ten měsíc nastala, jich 38 mělo původ ve vodárně S&V. Vaše riziko úmrtí bylo o 933 % vyšší jen proto, že jste brali vodu od špatné vodárny. To bylo ono. To byla ta odpověď. Přesně na tohle by přišel, kdyby měl ještě pár týdnů na analýzu vzorků a zpracování výsledků.
Jenže Snow byl lékař a jeho starý nepřítel mu nedopřál klidu tak snadno. Cholera opět udeřila. Nejprve jen řeči, poté pár případů, kterým by nevěnoval pozornost. Poté jednoho úterního rána 4. září otevřel noviny a uviděl následující slova: „Když v pondělí večer na Broad Street přijel pohřební vůz vyzvednout mrtvé, bylo tam tolik rakví, že se do něj nevešly a museli je naskládat i nahoru. Něco takového Londýn nezažil od dob moru.“ Potřebovali ho na místě zvaném Broad Street.
Marky98Publikováno: 5 let
