Historie vesmírného cestování: Vedeni hvězdným svitemExtra Credits

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 61
93 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:39
Počet zobrazení:1 683
Co se stalo poté, co lidstvo přistálo na Měsíci? A kam povedou naše další kroky? Společně jsme sestavili vesmírné stanice, pokračujeme v prozkoumávání vesmíru a pracujeme na technologiích, které nás vezmou na Mars a ještě dál.

Přepis titulků

1. srpna 1971 Měsíc Dva astronauti stojí ve stínu masivu Mons Hadley. Jeden poklekl a v rukavicích neohrabaně sáhl do kapsy. Pomalu, za zvuku vlastního dechu, položil na měsíční povrch dva předměty. První je hliníková soška s vykročenou nohou. Za ni položil plaketu. Jsou na ní jména 14 lidí, kteří pro tento sen zemřeli. Je tam posádka Apolla 1 po boku dalších pěti astronautů NASA, kteří zemřeli ještě před startem.

Je tam jméno Vladimira Komarova, který zemřel, když se mu neotevřel padák. Jsou tam jména členů Sojuzu 11, první posádky vesmírné stanice. Udusili se, když v kabině poklesl tlak. Je tam i jméno Jurije Gagarina, prvního člověka ve vesmíru, který zemřel při cvičném letu. Astronaut povstane. Je čas jít.

Mise Apolla 15 je téměř u konce. Lidé na Měsíci přistanou už jen dvakrát. Naposled pohlédne na plaketu. To bylo naposled, co na ni pohlédlo lidské oko, dokud… se nevrátíme. Poslední část série o historii cest do vesmíru vám přináší ninjové z Digital Extremes, tvůrci mé oblíbené F2P střílečky Warframe.

Níž koukněte na jejich dosud nejlepší rozšíření, Empyrean, a po skončení epizody se podívejte, jak můžete vyhrát 250 tisíc dolarů na skutečný výlet do vesmíru. Přistání člověka na Měsíci je zřejmě největší technologický úspěch v historii. Zároveň to asi byla ta nejhorší věc, která se NASA přihodila. Když vyhráli závod do vesmíru a už nešlo o národní prestiž, lidé rychle ztratili o další mise zájem. Protesty proti vysokým výdajům NASA, jejíž peníze se daly využít na sociální programy, byly hlasitější.

NASA se brzy musela uskromnit a bojovat o financování, což bylo rázem mnohem náročnější, když každý projekt bledl ve srovnání s romantickým Apollem. V Sovětském svazu to nebylo o moc lepší. Sovětská raketa N-1 byla zkonstruována s jediným cílem, porazit Apollo. Když se to nepovedlo, Koroljovův dávný soupeř Gluško mohl konečně srovnat skóre.

Převzal projekt N-1 a zničil ho. Jako… doslova, doopravdy ho zničil. Rakety rozmontoval a sešrotoval, včetně dvou téměř připravených ke startu. Rozpustil týmy, zabavil jejich výzkum a spálil nákresy. Nebyla to jen drobná rivalita. Když prohráli závod na Měsíc, chtěli sovětští vůdci pohřbít důkazy, že vůbec kdy závodili.

Teprve v roce 1990 SSSR přiznal existenci projektu cesty na Měsíc. Ale prozkoumávání vesmíru se nezastavilo. Ve skutečnosti se zlepšilo, protože bez tlaku vesmírného závodu se programy více soustředily na vědecké objevy a zlepšování práce na orbitě. NASA dál posílala sondy napříč sluneční soustavou i mimo ni.

Mezitím v roce 1971 vypustil Sovětský svaz první orbitální stanici vůbec, Saljut 1. Po jejím zániku byly do vesmíru vypuštěny další sovětské stanice. V roce 1973 Amerika předvedla svoji vlastní výzkumnou stanici, Skylab. Při startu se poškodila a posádka musela vymyslet, jak ji na orbitě opravit. Frustrující zkušenost, která však dokázala, že je to možné.

Pak, v roce 1975, se otevřely dveře a všechno se změnilo. Na jedné straně, v poslední lodi Apollo, se vznášel americký astronaut. Na druhé straně, v Sojuzu, byl sovětský kosmonaut. Někde nad západním Německem si podali ruce jako symbol tání studené války a počátku mezinárodní spolupráce ve vesmíru. Právě včas na záchranu dalšího sovětského projektu, vesmírné stanice Mir.

První modul přistál v roce 1986, poslední dosedl roku 1996. Byla tak první stanicí spojenou na orbitě. Rozpad Sovětského svazu však projekt ohrozil. Když snížení rozpočtu zasáhlo NASA i ruskou Federální kosmickou agenturu, začaly organizace spolupracovat. Znovupoužitelné rakety NASA vystřelily na Mir s astronauty a kosmonauty různých národností.

Než došlo v roce 2001 k likvidaci, byli na ní lidé ze Spojeného království, Japonska, Sýrie, Bulharska, Francie, Německa, Rakouska, Slovenska a Kanady. Ti všichni na Miru pracovali. Mir se tak neplánovaně stal zkušebnou pro Mezinárodní vesmírnou stanici, která nás učí, co je potřeba k přežití v propasti mezi nebeskými tělesy.

A nenechte se mýlit, právě tohle je ten cíl. Tak jako Gemini přinesl technologické zázemí a rozvinul znalosti pro Apollo, naše dnešní úkony vedou k podpoře cest lidí do vesmíru a pobytu v něm. Mnoho zemí, od Číny, přes Japonsko, až po USA, vlastně usiluje o první krok. Návrat na Měsíc. Letos NASA přijala prezidentskou výzvu, že se na Měsíc vrátí do roku 2024.

Tentokrát však cílem není pouze přistát, ale zůstat tam. Pilířem tohoto plánu je stanice Gateway, jež zůstane s posádkou na lunární orbitě a bude schopná navést se kamkoli na povrchu Měsíce. Gateway poskytne odrazový můstek pro výpravy na Měsíc a časem mise na Mars. Bude pomáhat s výzkumem, komunikací a logistikou na osídlené základně.

Odtamtud budou zkoumat Měsíc, zabývat se vývojem sluneční soustavy a zkoušet získat vodu z měsíčního ledu. Další krok bude 150 dní dlouhá cesta člověka na Mars po roce 2030. Ale určitě vás zajímá, co bude potom? Co hluboký vesmír? Nuže, natlakujte svůj hloubací oblek, nebo Warframe, pokud jste operátor, protože je mnoho nápadů, jak se odsud dostat ke hvězdám.

První lidský krok do prázdna začne na základnách na Měsíci a na Marsu. Nejprve to budou malá vědecká stanoviště. Něco jako ty výzkumné stanice na Antarktidě, postavené z částí, které postupně přineseme, nebo z místních materiálů, jako je měsíční beton. Mohli by také pěstovat plodiny v místní půdě. No, i když, hlína na Marsu je jedovatá, museli by ji nejprve nějak ošetřit.

Cílem je zjistit, jak na ostatních planetách zachovat život. Nicméně to není vše, co je potřeba zohlednit. Potřebujeme také převrat v pohonném systému, protože palivo v lodi zabírá příliš mnoho hmotnosti, a stroje, které nás vezmou z jednoho světa do druhého, aniž by všichni umřeli stářím. Jednu takovou technologii už máme, solární plachty.

Jsou z reflexního materiálu, který odráží sluneční záření a pohání loď kupředu. Když se paprsky dotknou plachty, fotony se odrazí a předají svou hybnost, a přestože je každý náraz drobný, neustálé bombardování fotony loď zrychlí. Jelikož ve vesmíru žádná hybnost nezaniká gravitací ani třením, loď zkrátka poletí rychleji a rychleji. Loď je řízená stahováním nebo napínáním plachty, tak jako klasická plachetnice. Malá solární plachetnice létá stejně rychle jako obchodní letadlo, a kdybychom ji popohnali laserem, mohli bychom teoreticky získat loď rychlou jako 20 % rychlosti světla.

V roce 2010 poslala Japonská vesmírná agentura sluneční plachetnici kolem Venuše. Když se psala tahle epizoda, Planetary Society testovala řízené plachtění na orbitě Země. Nicméně sestrojení dostatečně velké plachty pro loď s lidmi je zatím jen teorie.

Další možností jsou iontové motory. To se vracíme k Ciolkovskému a Goddardovi na úsvitu raketové techniky. Tyto motory pomocí elektřiny ionizují neutrální plyn a vytvoří iontový paprsek. Je to už zavedený palivový systém, první motor NASA vyvinula v 50. letech a Sovětský svaz vypustil spoustu satelitů na iontový pohon počínaje 70. a konče 90. léty, ale až nyní tato technologie naplňuje svůj potenciál. V roce 2007 urazila sonda Dawn, poháněná iontovými motory, vzdálenost 4,5 miliard kilometrů a dostala se k planetce Vesta a trpasličí planetě Ceres.

Tři iontové motory zrychlovaly pomalu, z 0 na 100 km/h za zhruba 4 dny. Ale na konci mise, 6 let po vypuštění, se sonda pohybovala rychlostí asi 40 230 km/h. To všechno díky méně než 450 kg paliva. Po pár dekádách vývoje by nás tato technologie mohla dostat mimo naši soustavu.

A co budeme dělat potom? Nuže, třeba těžit z asteroidů. Většina kovů, jako je zlato, kobalt, nikl nebo wolfram, se dostala na zem díky asteroidům. A… no, docházejí nám. Co s tím? Musíme jich odněkud získat více. Těžba na asteroidech bude také nezbytná k průzkumu hlubokého vesmíru.

V určitém okamžiku budeme tak daleko, že vracet se na Zemi by bylo nepraktické, a palivo budeme muset vyrábět dělením vody na tekutý kyslík a vodík. Tohle všechno jsou však pouze krůčky ke splnění vědecko-fantastického snu, technologii, která nám dovolí překlenout mezeru mezi hvězdami. Budou to generační lodě, pomalu plující vesmírem? Bude to nějaká forma hibernace, kdy posádka prospí tisíciletou cestu? Nebo najdeme způsob, jak prolomit bariéru a cestovat rychlostí světla? Zariman Ten Zero, slyšíte mě?

Zariman Ten Zero, slyšíte mě? Díky všem, že jste tuto sérii sledovali a absolvovali s námi cestu lidí ke hvězdám. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz

Komentáře (5)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

Ahoj,

je tam chyba v 08:19 - 25000 mph = 40230 km/h.

20

Odpovědět

Opraveno, díky! :)

00

Odpovědět

Slovensko bylo zmíněno v Extra Credits? Respekt.
Je dobře, že se tu část dílu věnovala i budoucnosti vesmírných cest.
Díky za překlad.

72

Odpovědět

To se divím, takový mafiánský stát, 16 soudců zavřených, vrazi novinářů a kmotři osvobození. Nářez.

26

Odpovědět

+8.elementJeště k tomu 1000 let jako národ neexistovali a první stát, který si založili, byl rovnou fašistický!

25