Pandemie chřipky 1918: Zákopová horečka

„Vkradla se do tábora v den sychravý, mrazivý a studený. Ke strážím se vplížila a smrt všude šířila. Rukou, jež byla vlhká, kostnatá a smělá, a dechem ledovým, plesnivým a zatuchlým. Zabíjela velkou rychlostí a se škodolibou lačností, že si brala vojáky, nehledě na odznaky.“ Vojín Joshua Lee, 34. pěší pluk, 1919. V minulém díle byla chřipka z roku 1918 na palubě transportních jednotek, mířila na bojiště do Francie.



A i když byla tato první vlna viru poměrně mírná, za čas se v zákopech změní v nelítostného vraha mužů a obrátí chod celé války. Začátkem dubna se objevila mezi americkými vojáky na jejich místě vylodění v Brestu. 10. dubna se začaly první případy objevovat ve francouzské armádě, která bojovala po boku amerických jednotek. Zprvu si toho nikdo nevšiml.



Horečka, bolesti hlavy a zesláblost byly příznakem mnoha zákopových nemocí jako zákopová horečka nebo tyfus. Ale brzy se ukázalo, že jde o něco jiného. Vojáci tomu říkali třídenní horečka, srážející horečka nebo la grippe. Zabíjela vzácně, ale nakažení muži nebyli schopni vstát celé dny a fungovat týdny. Přeplněné tábory a zákopy západní fronty byly pro epidemii jako stvořené. Muži žili blízko u sebe, jejich imunitní systém byl z nemoci vyčerpaný.



A na rozdíl od města, kde by viru došly oběti, se tu každých pár dní měnili z fronty noví vojáci. Začátkem května se virus rozšířil k Britům a tou dobou už to nešlo zastavit. Prohnal se jimi jako zlý duch. Anglické nemocnice měly během měsíce přes 36 000 případů chřipky. Až když se to začalo podepisovat na schopnosti vojáků bojovat, začali vojenští lékaři jednat. Epidemie vypukla během kritické fáze války.



Němci zahájili masivní jarní ofenzívu a spojenečtí generálové potřebovali každého muže. Ale jak jaro přešlo v léto, začaly být nemocnice přední linie přeplněné. Muži z přední linie byli připraveni se vyměnit, ale zjistili, že jednotka, která je měla vystřídat, šla do karantény. Lékařské stany neměly místo a některé nemocnice nechávaly pacienty venku na plachtách. Koncem května se nakazili francouzští rekruti.



69 % z nich muselo být hospitalizováno a 5 % zemřelo. Koncem léta onemocnělo 10 % britské armády. Ve Washingtonu D.C. si toho Welch a jeho epidemiologové konečně všimli. Chřipka, dříve ignorovaná, se stala záležitostí národní bezpečnosti. Rockefellerův institut se stal informačním a komunikačním centrem pro nemoc. Welch chtěl všechno možné, zprávy, vzorky plic, informace o léčbě, a tak vyslal lékaře, aby udělali výtěry a sesbírali vzorky.



Ale všechno pod přísným utajením. Ústřední mocnosti nesměly vědět, že Spojenci byli oslabeni nemocí. Když USA a Británie vstoupily do války, omezily tisk bezprecedentními cenzurními opatřeními. Když američtí důstojníci zlehčili zprávy o chřipce, domácí noviny to bez otázek přijaly. Britové se pokusili potlačit jakoukoliv zmínku o šíření moru, ale když vir začal infikovat civilní obyvatelstvo, začaly zprávy o epidemii unikat.



V květnu dorazil virus do Madridu, a protože bylo Španělsko neutrální, nepodléhalo válečné cenzuře. Tam byla chřipka na titulní straně zpráv, obzvlášť když nakazila krále. Prohnala se španělskými městy a přecházela mezi lidmi tak rychle, že jí místní vtipálci pojmenovali po operní písni Neapolský voják. Byla chytlavá jako ta píseň. Jen víc smrtící.



Mezinárodní noviny zaslechly o madridské epidemii a omylem si myslely, že tam ta nemoc vznikla. A díky těmto článkům dostal zabiják další jméno: španělská chřipka. Ale nebyli to jen Spojenci, kteří tajili dopad chřipky. Na druhé straně země nikoho německý velitel, generál Ludendorff, se také potýkal s nemocí. Ludendorff získal v roce 1916 ze dne na den velení německé armády spolu s velkou politickou mocí, díky které chtěl provést odvážný plán na záchranu císaře a Německa.



A upřímně to moc nedopadlo. Nejdříve chtěl rozdrtit zásobovací trasy neomezenou ponorkovou válkou. Místo toho to zatáhlo Ameriku do konfliktu. Teď přijíždělo každý měsíc na západní frontu 84 000 Američanů. To by ale ještě nebyl problém, pokud by vyřadil Rusko z války a osvobodil vojáky z východní fronty. Naštěstí pro něj vypukla proti carovi revoluce.



A aby přitopil pod kotlem, pomohl dopravit slavného bolševického revolucionáře Vladimira Lenina zpět do Ruska. Plán vyšel. Jakž takž. Ludendorff doufal, že přísné mírové podmínky, které Rusku vnucoval, vyděsí ostatní spojence k zahájení jednání. Namísto toho je tato smlouva pouze přesvědčila, že nebude mír, dokud nedosáhnou úplného vítězství a nedonutí k podobné smlouvě Německo.



Ale Ludendorff měl alespoň 50 divizí z východní fronty a použil je pro ještě jeden riskantní pokus k vítězství. Rekvalifikoval osvobozené veterány jako útočné specialisty, úderné jednotky, a zahájil svou masivní jarní ofenzívu v naději, že vyhraje, než dorazí Američané. Když začal útok, měla Ludendorffova armáda lépe trénované vojáky, vynikající taktiku, lepší morálku a na chvíli i početní převahu. A zpočátku to nemělo chybu.



Němečtí vojáci získali nejvíce území od roku 1914 a mezi Brity a Francouze vrazili klín. Ale Spojenci se drželi strategických přístavních silnic a železničních uzlů. Všechno území, které Ludendorff získal, byla bezcenná, zničená půda. A utrpěl velké ztráty. Takže další fáze operace byla kritická. Ale když se začal připravovat na poslední útok, jeho generálové požádali o odklad.



Německá armáda měla chřipku. Chytili ji v červnu, zřejmě od britského válečného zajatce, a v červenci se šířila jejich řadami. Vojáci měli kvůli potravinovým přídělům slabou imunitu a byli k nákaze obzvláště náchylní. Onemocnělo půl miliónu vojáků. V některých jednotkách nebyla čtvrtina mužů schopná boje.



Ludendorff odložil útok o pět dní. Potom by se velitelé museli vypořádat s menší silou jednotky. Mezitím se Spojenci, kteří na jaře a v létě chytili chřipku, zotavovali. Navzdory nemoci, vyčerpání a nárůstu obětí se Němci 15. července připravovali na svůj poslední útok. Francouzské a americké linie byly pod ostrou palbou. Úderné jednotky se díky své infiltrační taktice hnaly vpřed. Plynové boje proměnily bojiště v chemické peklo.



Ale Francouzi, Britové a Američané se drželi a vraceli úder. A pokračovali v protiútoku dalších 100 dní, tlačili Němce kousek po kousku zpět. Ludendorff selhal. Týdny byl zavřený ve své kanceláři, kde se nervově zhroutil, a v říjnu prchl přes švédskou hranici v brýlích a s falešným vousem. Samotná chřipka ale Ludendorffovu jarní ofenzivu neporazila, protože tu byly i jiné faktory.



Byla to přehnaná operace s mlhavým cílem. Pořád měnil cíle, jednotky předběhly zásobovací linie a ztratil příliš mnoho mužů. Německé zprávy však naznačují, že chřipka dorazila armádní síly a přišla v kritickém okamžiku. A když obrátila chod války, zmizela. V srpnu klesly britské případy tak moc, že se vyhlásil konec epidemie. Ale nebyl to konec.



Protože jak se měnil chod války, tak se měnil i gen viru. Dokonce ani dnes si nikdo není jistý, co se stalo. Možná původní smrtící virus zmutoval do mírného kmene, jen aby se znovu zhoršil. Nebo mohl nakazit někoho, třeba i zvíře, které mělo jinou chřipku, a dva viry se spojily. Je dokonce možné, že jak přelétával miliony vojáků, tak se tento virus postupně přizpůsoboval lidským hostitelům.



Nejděsivější je, že ho mohla popostrčit samotná válka, protože vojáci nakažení chřipkou byli vystaveni chemické látce, která způsobuje genetické mutace. Hořčičný plyn. Krční a plicní buňky vojáků s chemickými zbraněmi možná zvýšily rychlost genetické výměny a zvýšily pravděpodobnost vzniku nového kmene. Tak či onak, virus, který se vynořil ze zákopů, byl vysoce nakažlivý a velice smrtící.



Mohl zabíjet 24 hodin po projevu symptomů a utopit pacienta ve vlastních tekutinách. A zatímco běžné chřipkové kmeny zabíjí hlavně velmi staré a velmi mladé, chřipka z roku 1918 zabíjela lidi v nejlepších letech života. Mírná první vlna skončila, druhá smrtonosná vlna měla začít. Vlastně se již objevila na vojenských lodích, které vezly vojáky národům po celém světě.



Neapolský voják byl na pochodu. Překlad: Kara www.videacesky.cz