Především neuškodit: Proč Afroameričané nevěří medicíně

Následující díl probírá citlivá témata s cílem podpořit empatii a transparentnost v budoucnu. Sledujte dle vlastního uvážení. NewYork-Presbyterian Hospital 23. května 2020 Lékařka sedí v ordinaci a zkoumá vzorky pod mikroskopem. Je vyčerpaná. Zdá se jí, že s koronavirem bojuje celou věčnost. Má pár nových teorií, ale aby získala proveditelné výsledky, klinická studie musí být rozsáhlá a zahrnovat široké spektrum lidí.



Začne tedy hledat dobrovolníky a za týden už studie probíhá. Všimla si však nedostatečné rozmanitosti lidí k získání přesných dat pro studii. Přihlásilo se velice málo lidí jiné barvy pleti. Když poslala studenty, aby venku našli Afroameričany, ti, kteří byli ochotní zastavit, řekli všichni to samé. „Ne.“ Odmítnutí medici se vrátili do nemocnice.



„Já to nechápu,“ řekl jeden z nich. „Proč nám nevěří?“ Tento díl sponzoruje program Child and Teen Checkups z Minnesoty. Existuje mnoho důvodů, které vám brání vyhledat lékaře, proto je tu pomoc. Děti a mladiství do 21 let mají prohlídky zdarma. Více na www.u21checkups.com. Úvod jsme zdramatizovali, ale to, že je těžké získat Afroameričany do různých klinických studií, je fakt.



Oprávněně. Může za to hlavně silná nedůvěra, kterou někteří Afroameričané cítí ke zdravotnickým zařízením. Váže se to k nešťastné historii, kdy byli lidé tmavé pleti vykořisťovaní americkými lékaři a organizacemi, sahající až k době jejich velké zranitelnosti – otroctví. V 19. století bylo naprosto běžné, že když lékařské fakulty potřebovaly těla pro výzkum nebo výuku anatomie, kradly je ze hřbitovů pro otroky.



Když těla splnila svůj účel, byla hozena do stoky nebo spálena. Američtí lékaři se však neomezovali pouze na mrtvá těla. To nás přivádí k J. Marionu Simsovi, muži, kterého jmenovali otcem moderní gynekologie. Pocházel z Lancaster County v Jižní Karolíně, kam se vrátil zahájit svou kariéru.



Roku 1835 se však přesunul do Montgomery v Alabamě poté, co mu první dvě pacientky zemřely. Kvůli špatnému lékařskému vzdělávání a výcviku v 19. století v Americe si mohl otevřít vlastní ordinaci po pouhém roce studia mezi Medical College of Charleston a filadelfskou Jefferson Medical College. V Montgomery se Sims proslavil léčbou vaginálních problémů, což byla oblast, kterou tehdy téměř výhradně mužský obor opomíjel.



Vymyslel speculum, zařízení ve tvaru zobáku se zrcadly pro vaginální a pánevní vyšetření. Přišel také s léčbou bolestivé poporodní komplikace, trhliny mezi dělohou a močovým měchýřem. Bez léčby by u pacientky docházelo k úniku moči, což by vedlo ke špatné hygieně a sociálnímu vyloučení. Ovšem mezi lety 1846 a 1849, aby vylepšil své chirurgické schopnosti, Sims operoval nejméně sedm černých otrokyň bez jejich svolení.



Pouze se finančně vyrovnal s jejich vlastníky. Jednu z těchto ubohých žen, sedmnáctiletou Anarchu, operoval dokonce třicetkrát. Sims a ostatní běloši si tehdy z nějakého důvodu mysleli, že černoši necítí bolest stejným způsobem jako běloši. Operoval je tudíž bez použití anestezie, která byla tehdy těžko dostupná, a přestože bylo běžné předepisovat po operaci léky proti bolesti, Sims nedělal ani tohle.



Tam však jeho bezcitnost nekončila. Jelikož se v Montgomery prosadil jako lékař pro zraněné otroky a vracel je do práce, měl nekonečnou zásobu pokusných králíků, což skončilo jeho experimenty na černošských dětech.



Ve snaze najít lék na bakteriální infekci, jež postihovala novorozence, Sims chybně určil, že na vině je stlačení lebečních kostí v rodidlech. Snažil se novorozence léčit experimentální operací, při níž od sebe kosti odděloval obuvnickým nástrojem. Tyto zákroky měly 100% úmrtnost a na mrtvých dětech Sims prováděl pitvy. Často se říkalo, že si Sims nepřipouštěl, že by dělal něco špatného.



Jakkoliv byl však hrozný, nezdržoval léčbu, aby pozoroval dlouhodobé následky nemoci. To byla specialita americké vlády, která vedla studii syfilidy v Tuskegee v období od roku 1932 do roku 1972. Už jsme ji zmínili v naší sérii o syfilidě, ale je potřeba ji zmínit i tady. Roku 1927 se objevila další nespravedlnost, když Nejvyšší soud schválil eugenický zákon, který povoloval sterilizaci žen bez jejich svolení, pokud byly shledány morálně či mentálně nezpůsobilé.



Rozhodnutí, které bylo často poznamenáno předsudky. Zákon měl sloužit k tomu, aby se vadní členové společnosti nemohli dále množit. Alespoň 30 států toho využilo a sterilizovalo nespočet žen.



Nejvíce se v tomto směru provinila Severní Karolína. Jejich eugenická rada, založená roku 1933, schválila minimálně 7 600 sterilizací především chudých černých žen. Mnoho z těch, kteří byli k zákroku donuceni, byly děti okolo devíti let. Další případ, kdy zdravotnictví zneužilo lidi tmavé pleti, byl případ Henrietty Lacks, matky pěti dětí z Baltimoru, která začala roku 1951 trpět bolestmi a krvácením. Navštívila Nemocnici Johnse Hopkinse, a zatímco ji léčili, bez jejího souhlasu jí odebrali buňky pro další účely.



George Otto Gey studoval buňky rakoviny děložního hrdla, které odebíral různým ženám. Buňky, které odebíral, ale nevydržely dost dlouho na důkladné zkoumání. Dokud tedy neobjevil ty Henriettiny, které vydržely neobvykle dlouho. Odebral jí je tudíž bez jejího vědomí.



V laboratoři je po ní pojmenoval, nazval je HeLa buňky. Staly se součástí léčby všeho možného, od Parkinsonovy choroby přes leukémii až po Salkovu vakcínu proti obrně. Gey nakonec získal dvě Nobelovy ceny. V průběhu let se použití HeLa buněk rozšířilo na vakcíny, léčbu rakoviny, umělé oplodnění, sekvenování genomu, studie ohledně hormonů a následky vystavení radiaci.



Do roku 2018 vzniklo 17 000 amerických patentů spojených s HeLa buňkami od Henrietty Lacks. Všechny tyto objevy byly pro medicínu požehnáním, avšak Henriettiny děti se o použití matčiných buněk dozvěděly, až když je vědci roku 1973 kontaktovali a chtěli jich více. Začaly tedy chtít vlastnické právo k buňkám a rozhodovat o jejich využití. Teprve až v roce 2010 se začalo mluvit o Henriettině cenném přispění lékařské vědě.



S tak hrůznými a nemorálními příběhy, jako jsme právě probrali, a s mnoha dalšími, není divu, že lidé tmavé pleti zůstávají vůči zdravotnictví skeptičtí. Tomuto skepticismu se naopak připisuje opoždění léčby například cukrovky, astmatu nebo srdečních chorob, takže napáchají trvalou škodu. Statisticky mají Afroameričané třikrát vyšší pravděpodobnost, že zemřou na astma, o 60 % vyšší pravděpodobnost vzniku cukrovky a o 40 % vyšší pravděpodobnost vysokého tlaku.



Tyto problémy přiživuje to, že 60 % mediků, kteří byli v roce 2016 tázáni, stále věří lžím ohledně Afroameričanů a bolesti. Věří například tomu, že černoši necítí bolest jako běloši, že mají méně citlivá nervová zakončení nebo silnější kůži. Chápu, že dnes to asi zní neuvěřitelně, a pokud vás zajímá víc, podívejte se na odkaz dole.



Je to vystřízlivění ohledně toho, kam až zacházely předsudky. Tato dlouhá historie rasismu v medicíně, spojená s obecným odmítáním a drahou lékařskou péčí v USA, vedla k nedůvěře lidí jiné barvy pleti vůči zdravotnictví a opoždění preventivní péče, což způsobuje, že se léčitelné nemoci častěji vymykají kontrole, protože jsou často zjištěny pozdě.



Nedůvěra mezi zdravotnictvím a lidmi jiné barvy pleti má špatný vliv na ty, kteří jsou už tak na okraji společnosti. Pro dobro všech je třeba znovu najít důvěru a normalizovat slušnost. To začíná nejen poznáním této bolestivé historie, ale i otevřeností a připomínáním, dokud pozůstatky ještě existují. Také prohlídky, které mohou znamenat rozdíl mezi životem a smrtí, by pomohly zmíněné šílené statistiky zkrotit.



Zatímco čelíme vlastním předsudkům, pojďme všechny podpořit, aby se postavili za sebe i za ostatní, když jde o lékařskou péči. Dostat se ven z kruhu znamená nejen dostat potřebnou preventivní péči, ale hlavně takovou, které můžete věřit. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz