Epidemie dětské obrnyExtra Credits

Campobello Island, Kanada 9. srpna 1921 Franklinu Delanu Rooseveltovi je 39 let a těší se skvělému zdraví. Byly to však těžké roky. V listopadu 1920 kandidoval na viceprezidenta a těžce prohrál, teď ho popotahovali za skandál z doby, kdy dělal náměstka u námořnictva. Potřeboval pauzu. Poté, co se objevil na veřejnosti na skautském srazu, vzal svoji rodinu na jejich oblíbené místo.

Volný čas využíval naplno, plachtil, chodil na túry, prořezával keře a koupal se v ledové vodě. Jednou v noci se mu však udělalo zle. Trpěl nevolností, měl horečku a třásl se. Kůži měl tak citlivou, že nesnesl šaty, a navíc začal ztrácet cit v nohou. O pár dní později se dozvěděl diagnózu. Roosevelt má nejobávanější nemoc v Americe, poliomyelitidu, a bez pomoci už nikdy nebude chodit.

Tento díl sponzoruje program Child and Teen Checkups. Zdraví mladých lidí je třeba sledovat, i když se cítí dobře, mají nárok na prohlídky zdarma. Více informací na www.u21checkups.com. Poliomyelitida neboli dětská obrna existuje po tisíce let.

I řezby a malby ze starověkého Egypta ukazují jinak zdravé lidi s typicky ochablými končetinami a padající špičkou. Virus se do těla dostává ústy a napadá trávicí soustavu, kde se množí. Většinou se projevuje jako chřipka, u jednoho procenta pacientů se však rozšíří do nervové soustavy, kde napadá části mozkového kmene, míchu nebo motorickou kůru.

Dojde-li k tomu, tato paralytická obrna může zničit motoneurony a tím pacienta znehybnit nebo přerušit spoje s hrdlem a bránicí, což znemožní dýchání. Přesto si v minulosti obrny nikdo příliš nevšímal. Někdy sice způsobovala velké utrpení, ale z historického hlediska to nestálo za řeč. To platilo až do počátku 20. století, kdy v Evropě a ve Spojených státech vypukla epidemie dětské obrny.

Nákaza řádila v létě a v každém městě postihla stovky lidí. Obrna paralyzovala 15 000 lidí ročně. Dříve zdraví lidé byli nyní závislí na berlích nebo upoutaní na vozík. Po roce 1928 mohli pacienti, kteří nedokázali sami dýchat, přežívat pouze pomocí přístroje zvaného železná plíce, vzduchotěsné komory a předchůdce moderního ventilátoru.

Nejhorší bylo, že obrna nejčastěji postihovala děti. Byla to nejobávanější nemoc v USA. Její propuknutí znamenalo zavřené bazény a kina, zrušenou výuku a úřady věšely cedule na domy nešťastníků, kteří se nakazili. Zdravotníci v New Yorku odváděli ze tříd a ze hřišť děti, které měly příznaky, a izolovali je od rodičů. Počty nově nakažených se lidé dozvídali z novin nebo z rádia každý den.

Bylo to tak děsivé, protože to bylo tak záhadné. Obrna přišla zničehonic a nechovala se jako žádná epidemie, na níž byli Američané ve 20. století zvyklí. Nevyšla ani snaha hodit to na imigranty, lékaři si totiž všimli, že v jejich čtvrtích je případů méně, navzdory hustotě osídlení a horším hygienickým podmínkám. Nemoc ve skutečnosti udeřila nejsilněji ve čtvrtích střední vrstvy a boháčů.

Lékaři a výrobci po desetiletí tvrdili, že čistota je klíčem ke zdraví. Děti však napadala obrna, i když se pravidelně koupaly, myly si ruce, hrály si na čisté podlaze a používaly produkty balené do celofánu, aby zůstaly čisté. Ukázalo se však, že problémem byla právě čistota. Není to tak, že by před 20.

stoletím dostalo obrnu méně lidí, ale před příchodem 20. století ji prodělali všichni. Virus se šíří fekálně-orální cestou, většina ho tudíž chytila v dětství. Pro malé děti není virus tak nebezpečný, ale čím jste starší, tím je to horší. Proto měl 39letý Roosevelt tak těžký průběh. Jeho onemocnění se však stalo bodem zlomu v boji proti obrně. Když se jeho stav trochu zlepšil po terapii v lázních v Georgii, Roosevelt je v roce 1926 koupil a následujícího roku založil Warm Springs Foundation, rehabilitační centrum pro pacienty po obrně.

Provoz poté nechal na starost svému příteli a společníkovi Basilu O'Connorovi. Z jednoho z nejslavnějších postižených touto nemocí se stal jeden z největších lidumilů a zastánců. O Rooseveltovi a obrně existuje mnoho mýtů. Možná obrnu vůbec neměl, podle některých historiků totiž trpěl autoimunitním onemocněním.

Jedním z největších mýtů je, že Roosevelt před veřejností tajil, že měl obrnu, a že mezi ním a tiskem existovala dohoda o utajení jeho stavu. Ve skutečnosti se však dobře vědělo, že Roosevelt prodělal obrnu. Co však skrýval, byl rozsah jeho postižení. Když vystupoval jako guvernér za New York a později jako prezident USA, všechno bylo zařízeno tak, aby ho lidé neviděli na vozíku.

Na pódium vcházel s pomocí ortéz, hole a svého bodyguarda, při proslovech se držel zábradlí nebo řečnického pultu a gestikuloval hlavou, aby se rukama mohl přidržovat. Když už ho novináři vyfotili na vozíku, agenti na ně skočili a zničili jim film. Přesto však časopis, který patřil Rooseveltovu odpůrci, otiskl bulvární fotku prezidenta na vozíku.

Roosevelt využíval image přeživšího jako součást vztahů s veřejností. Měl to být důkaz jeho odvahy a houževnatosti. Svůj post prezidenta také využíval k získání prostředků na vynález léku. Odbory z Warm Springs Foundation každý rok pořádaly charitativní plesy na Rooseveltovy narozeniny na podporu léčby. Ve 30. letech byli vědci blízko vynalezení vakcíny proti obrně, ale selhali. Počáteční chyby jako výběr špatného druhu opic na testování nebo špatné pochopení způsobu přenosu postup zpomalovaly.

Nemoc každý rok propukala znovu a znovu. V roce 1935 zrušil prezident Roosevelt jednu ze svých oblíbených akcí, sraz skautů, aby zabránil šíření viru. 25 tisícům chlapců, kteří se měli zúčastnit, to osobně sdělil v rádiu. V roce 1938 se Roosevelt rozhodl naplno opřít do výzkumu vakcíny.

Přeorganizoval Warm Springs Foundation a založil National Foundation for Infantile Paralysis za účelem vybrat peníze na léčbu obrny a výzkum vakcíny. O'Connor přišel s nápadem pro tuto novou organizaci. V té době byla filantropie založena na velkých darech od boháčů. O'Connor to chtěl změnit. Využijí místo toho celebrity a za výzkumem vakcíny bude stát celá veřejnost.

Každý přispěje trošku. Oznámili to v celostátním rozhlasovém vysílání. Hvězda filmu a Broadwaye Eddie Cantor vyzval Američany, aby dali drobné do obálky a poslali je do Washingtonu. Řekl, že pokud každé dítě v Americe dá 10 centů, podpoří tím léčbu obrny a výzkum a vytvoří pochod desetníků až k Bílému domu.

Reakce je uchvátila. Během posledních dní, řekl Roosevelt během narozeninového vysílání, vozí do Bílého domu pytle s dopisy doslova nákladním autem. Včera to bylo mezi 40 až 50 tisíci dopisů. Dnes ještě víc. Nevím, kolik přesně, skutečný počet pouze odhadujeme tím, že počítáme pytle.

Mnohokrát se stalo, že museli odhadnout hodnotu tak, že mince naházeli na váhu. Výsledné číslo bylo 18 milionů dolarů. Dopady na filantropii ve světě medicíny byly obrovské. Pochod desetníků, nyní každoroční událost, změnil dobročinné dárcovství v USA. Vytvořil nový dárcovský model, díky němuž se v následujících 30 letech vybralo půl miliardy na výzkum obrny. Roku 1952, když virolog Jonas Salk, dotovaný NFIP, přišel se slibnou vakcínou, která využívala mrtvý virus obrny, organizace zařídila rozsáhlejší testování.

Zúčastnilo se 1,8 milionu dětí. Riskantní, ale zabralo to. Roku 1955 byla Salkova vakcína prohlášena za bezpečnou a bude levná. Když se ho zeptal novinář, čí bude patent na vakcínu, Salk odpověděl: „Čí bude patent?

Řekl bych, že patří lidem. Žádný patent není. Copak můžete patentovat Slunce?“ O Salkovi by šlo říct víc, třeba o jeho soupeření s Albertem Sabinem, který vyvinul živou orální vakcínu. Nakonec však obě vakcíny, každou důležitou z jiných důvodů, financovala March of Dimes, organizace totiž pokračovala i po Rooseveltově smrti v roce 1945.

Za jeho přispění k veřejnému zdraví se Rooseveltovi dostalo velké poklony. V den jeho narozenin v roce 1946 nechali vyrazit jeho podobiznu na desetník. Jeho tvář je na minci dodnes. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz