Nezaměstnanost

Dnešní hlavní příběh se týká nezaměstnanosti. Toho, co by se stalo mně, kdyby se v AT&T dozvěděli, co o nich vyprávím. Ale co můžou dělat? Vygooglit si to? Jak? S jejich datovým tarifem? A pak co? Zavolají někomu? S tímhle operátorem? Myslím, že můžu být v klidu. Nezaměstnanost může být traumatická pro kohokoliv, i pro loutky. - Proč není maminka v práci? - Včera jsem přišla o práci. A nebudu chodit do práce, aspoň nějakou chvilku.



Je to… Je to kvůli tomu, že má Elmo příliš mnoho hraček? - Ale ne, broučku, není to tvá vina. - Není to ničí vina. No počkat, jsme si stoprocentně jistí, že to není Elmova vina? Nevím, kolik to letadlo stálo, ale vím, že udržovat voskovkami malovaný byt, kde částečně žiješ s rybkou Dorothy, může být problém pro rodinu nyní s jedním příjmem, takže neplatí, že to není tvá vina, Elmo. Ale ještě pochvala pro Elmovu mámu. Prochází si těžkou chvílí, ale stejně si stihla večer udělat natáčky.



Stará se o sebe a chrání své číro. Poděl se o své triky, Mae. Hoď na instáč shelfie. Co používáš? Pattern Beauty? SheaMoisture? Nebo jako postaru růžový olej a džem? Já si všímám, Elmova mámo. Ale i pro tu neloutkovou část populace je nezaměstnanost nyní relevantní téma. Už je to skoro přesně rok, co udeřila pandemie a desítky milionů lidí přišly o práci. Spousta z nich bojovala za podporu v nezaměstnanosti neboli podporu.



Náš aktuální systém byl stvořen v 30. letech a jeho hlavní myšlenkou bylo, jako i u jiných pojištění, v dobrých časech nasbírat zdroje, abychom mohli rozptýlit peníze v nepříznivých časech. A aby se na to vydělalo, stát uvalil na zaměstnavatele daň. Tento koncept byl tehdy nadšeně propagován edukačními filmy, jako je tento. Jak funguje podpora v nezaměstnanosti, nám ukáže Steve, louisianský dělník, který právě přišel o práci. Nyní každý týden pošťák Stevovi přinese šek ve výši poloviny jeho původní mzdy.



Maximum je 15 dolarů, minimum je 5 dolarů nebo tři čtvrtiny jeho mzdy. Podpora v nezaměstnanosti. Tohle je způsob, kterým se stát Louisiana podílí na celonárodním tažení proti nezaměstnanosti, strachu a nejistotě. Jo, jsi pašák, Steve! Tento týdeník vytvořili tvůrci klasik jako Amelia Earhart: Žena, která nikdy nezemře a Jak bojovat s nacisty: I když v této antisemitské době nejspíš souhlasíte s mnohým, co tvrdí.



Ale podpora nebyla vytvořena jen proto, aby Steva ochránila před strachem a nejistotou. Ekonomové se zpravidla shodují, že podpora je jedno z nejefektivnějších řešení, když je potřeba dostat se z recese. Což dává smysl, protože když nezaměstnaným dáte peníze, nemají tendenci je hromadit na Kajmanských ostrovech. Utratí je za věci, co potřebují.



Ve skutečnosti analýza minulých recesí ukazuje, že každý dolar v rámci podpory podpoří utrácení napříč ekonomikou o dva dolary. Takže je to nepostradatelná záchranná síť, která má obrovské makroekonomické výhody. Ale i přesto se za ty roky náš systém hrozně porouchal. To se nepříjemně jasně ukázalo minulý rok, když byl zaplaven žádostmi. Ukazovali jsme vám tady příběhy lidí, kteří museli 50× denně volat jen kvůli podání žádosti.



Ale to byl jen vrchol ledovce. Obyvatelé Kentucky se nahrnuli do hlavního města, aby si mohli domluvit osobní schůzku na provizorním úřadu práce poprvé od začátku pandemie. Breanna Glass podala žádost před 3 měsíci a stále nedostává peníze. Včera stála ve frontě jen pár dní poté, co porodila. Volala jsem, posílala e-maily, všechno, co šlo, a pořád nic. Ty kráso.



Čekat ve frontě na podporu v nezaměstnanosti jen pár dní po porodu je už tak otřesné, ale výraz provizorní úřad práce je alarmující. Asi jako nouzové krematorium nebo porodnické kleště na slona. Ukazuje to, že je něco špatně a bude to ještě horší. Chaos minulého roku částečně vyvolalo přehlcení zastaralého státního systému. Ale myslet si, že jde jen o technologický problém, je mylné. Protože systém pod tou blbou technologií nefunguje už roky a někdy úmyslně.



Fungování státního systému se dá rychle změřit mírou příjemců. To je v podstatě procento nezaměstnaných, kteří dostávají podporu. Nikdy to v této zemi nebude 100 %, protože chtě nechtě ne všichni bez práce na ni mají nárok. Zpravidla se to týká jen těch, co museli být propuštěni, a to je jen polovina. Zbytek, čerství absolventi, ti, co odešli dobrovolně nebo co byli vyhozeni, nárok nemají.



Podle expertů by tak míra příjemců v rámci aktuálního systému měla být kolem 50 %. Problémem však je, že i před pandemií jsme v národním měřítku byli jen na 28 % a některé státy, jako Severní Karolína a Florida, byly jen na 10 %. Jen si představte, co to znamená. Z každých deseti nezaměstnaných v těchto státech jenom jeden dostává podporu. Pokud byste letěli letadlem a jenom 1 z 10 sedadel mělo kyslíkovou masku, přemýšleli byste, kdo to vymyslel, proč to tak udělal a jak se odtamtud kurva hnedka dostanu?



Vzhledem k tomu se podívejme na náš aktuální systém podpory. A nejprve si musíme říct, že to není jen jeden systém. Od začátku měly státy velkou volnost v organizaci vlastních programů. To znamená, že máme v podstatě 53 naprosto rozdílných systémů. Jeden pro každý stát plus D.C., Portoriko a Panenské ostrovy. A nejenom že je to neefektivní, navíc je výše podpory velmi různorodá. Massachusetts platí nejvíc, až 1 234 dolarů týdně. Maximum na Floridě?



275 dolarů týdně. To je ale pořádný rozdíl. A něco takového by lidé mohli chtít zohlednit, pokud se hodlají stěhovat. Klima se zdá příjemné a školy se zdají obstojné, ale než půjdu, jen si vygooglím: přijdu-li o práci, nechá mě ten stát vyhladovět? A výši podpory nestanovuje jen to, kde bydlíte, ale i co děláte. Protože zaměstnanci na částečný úvazek, nezávislí dodavatelé a pracovníci online platforem na podporu běžně nemají nárok, což je absurdní, protože tito pracovníci tvoří významnou část dnešní pracovní síly.



A černošští pracovníci jsou na těchto pozicích nadměrně zastoupení a stejně tak jsou zastoupení ve státech s nejmenší výší podpory, což vysvětluje, proč je pravděpodobnější, že černoši budou nezaměstnaní, ale méně pravděpodobné, že dosáhnou na podporu. A nerovnost je v tom systému zapletená od úplného začátku. Ve 30. letech byli zemědělští dělníci a pomoc v domácnostech záměrně vyřazováni, což znamenalo, že 65 % černošských pracovníků nedosáhlo na podporu. Zdá se, že v USA můžete na cokoliv ukázat, zeptat se, v čem je to rasistické, a dostanete konkrétní odpověď.



Dálnice? Zdemolovaly černošské komunity. Mickey Mouse? Je založen na minstrel show. Tohle dítě? No, jmenuje se Kendall, takže je to jen otázkou času. Jde o to, že kvůli nespočtu důvodů možná nebudete moci dostat podporu, a i když ji dostanete, ve spoustě států to nemusí stačit k živobytí. To jako problém minulý rok v podstatě uznala federální vláda, když najednou dočasně rozšířila podporu, aby se týkala více pracovníků, a plošně navýšila výši podpory o šest set dolarů.



Takže jak se náš systém takhle pokazil? A čí je to vina? Je to Elmova vina? Odpověď ještě definitivně není ne. Ale spousta systémových slabin je výsledkem záměrných rozhodnutí. Jednak firmy financují podporu v nezaměstnanosti daněmi, které putují do státních svěřeneckých fondů. A po poslední finanční krizi, když zdroje došly, je stát měl obnovit, ale místo toho, aby udělal to rozumné, tedy navýšil daně, aby získal víc peněz, spousta místo toho snížila příspěvky a ztížila podmínky.



A když to udělali, někteří národní hlasatelé jim fandili, třeba milá otrokářka Laura Ingraham. Je v lidské povaze, že máte méně motivace, když víte, že vám stejně přijde šek. Víte, co říkávala má máma? Budiž jí země lehká. Když máte hlad, přijdete na to, jak se najíst. Ne snad? Hlad je hnací síla. Hlad po příležitosti, po výplatě, po skutečném jídle, hlad po životním stylu, způsobu života.



Jasně že na to přijdeš, když pomoc nepřichází. Ty jo. „Když máte hlad, přijdete na to, jak se najíst.“ No, občas ano, Lauro, ale jde o to, že občas ne, a pak je to tragédie. Existuje důvod, proč se hladomorům neříká „málo proaktivního přístupu“. A takové řečičky jsou teď dost populární. Váš nejrasističtější strejda nejspíš řekl něco podobného. Nejspíš servírce v Red Lobster, čímž zkazil Den matek.



A to svědčí o přístupu k nezaměstnaným, který se pohybuje od mírného opovržení až k bezohledné lhostejnosti, který stojí za agresivními systémovými změnami v posledních pár dekádách. V roce 2012 v Tennessee schválili zákony, které proces žádosti značně ztížily. Jeden z důvodů byl, že spousta lidí, kteří na podporu nemají nárok, podporu přesto dostávala, což je nesmysl, ale tehdejší viceguvernér Ron Ramsey tomu dozajista věřil.



Pokud jste byli po právu vyhozeni z práce, třeba za krádeže nebo častou absenci, - neměli byste dostávat podporu. - Taky ji nedostáváte, když jste vyhozeni. Zákon říká, že ji nemají dostat, ale hochu, ujišťuju vás, v 9 případech z 10 ji dostávají. Dostávají náhrady nebo podporu. O tom vás ujišťuju. - 9 z 10? - Dobře, to nevím. To bylo zevšeobecnění Rona Ramseyho. Ale existuje spousta příkladů, že to tak je. No jo, nebojte, to je jen klasické zevšeobecnění Rona Ramseyho.



A víte, že jste v dobrých rukou, když si vládní úředník ze svých lží udělá značku. Rovněž chtěl nezaměstnané testovat na přítomnost drog. Řekl: „Takový životní styl nemáme podporovat vládními zdroji.“ Což není jenom očividný pokus o stigmatizaci, rovněž to ignoruje fakt, že drogy můžou být nápomocné. Třeba v mém případě. Jak asi dokážu mluvit tak rychle o tak depresivních věcech? Z čeho je asi tahle bílá prázdnota?



Jsem obklopen prvotřídním kokainem. A nešlo jen o Tennessee, více států zavedlo obtížnější požadavky, aby si lidé na podpoře podporu zasloužili. Např. Nebraska začala vyžadovat 5 činností souvisejících s hledáním práce týdně. To může být např. kurz psaní životopisu nebo účast na úřednické zkoušce, ale minimálně dvě musí být žádosti o vhodnou práci. Ale pokud se pro vás v jednom týdnu nenajdou dvě vhodné pracovní příležitosti, jste v hajzlu.



A každý požadavek navíc jako tento zvyšuje pravděpodobnost, že se někdo splete, zapomene zaškrtnout políčko a nedostane příspěvky, co potřebuje. A ve stejnou dobu státy vehementně vyhledávaly podvody. Což samo o sobě není špatný nápad. Podvody státům berou peníze. Než udeřila pandemie, nebylo to mnoho, průměrně 3 %. Ale to minulý rok prudce vzrostlo, když se organizovaní zločinci zaměřili na programy v nezaměstnanosti.



A jen Kalifornie tím přišla o 11 miliard. Ale jde o to, že když jdete po podvodu, musíte být velmi precizní. Protože pokud nahlásíte nesprávnou žádost, může být výrazně pozdržena a ublíží to nevinným. To nedávno zjistil guvernér Kentucky, když sdílel něco, co považoval za do očí bijící příklad. Někdo se zde v Kentucky přihlásil o podporu pod jménem Tupac Shakur.



A ta osoba si asi myslela, že je to legrační. Nejspíš ano. Až na to, že kvůli nim musíme projít spoustu dalších žádostí. Dobře. Sebevědomě s veřejností sdílel příklad, protože se přeci nikdo nemůže jmenovat Tupac Shakur. To prostě není jméno, co lidé mají. Až samozřejmě na tohohle, ale všichni víme, že teď žije na Falklandech. Nikdo jiný se tak jmenovat nemůže, je to naprosto vyloučené. A asi víte, co teď přijde.



Někomu dnes dlužím omluvu. Včera jsem chvilku mluvil o tom, jak nás podvodné žádosti zdržují. Zmínil jsem člověka, který zažádal pod jménem Tupac Shakur. Nevěděl jsem, a je to má chyba, že v Kentucky máme spoluobčana, kterému přátelé říkají Malik a jmenuje se Tupac Shakur. Dnes jsem si s ním telefonoval a omluvil jsem se. Jo, vsadím se, že jo. A to je jen další příklad toho, že z bělocha ve středním věku, co neví nic o rapu, nemůže vypadnout nic dobrého.



Tečka. Prostě to nedáváme. Tak se přihodil Macklemore. A pokud si říkáte, hej, co je na něm špatnýho, jste součástí problému. A některé chyby byly dalekosáhlejší. Michigan přišel s novým systémem roku 2013, který označil desítky tisíc žádostí za podvodné. Naneštěstí revize po čtyřech letech zjistila, že měl 70% chybovost.



Neprávem tedy obvinili přes 40 000 lidí, že se podvodně uchází o příspěvky, a neoprávněně si od spousty z nich vzali nazpátek obrovské množství peněz. A spojení vzít si nazpátek sice nezní tak hrozně, ale ve skutečnosti ti lidé museli splatit své příspěvky s 400% pokutou. To je brutální. Jako kdyby si doktor myslel, že mu pacient vypsal neplatný šek, a rozhodl se, že si vezme zpátky jeho umělou kyčel. Hele! Nic jsem neprovedl a tohle jsem fakt potřeboval. A pokud vás zajímá, jak tohle všechno, špatné technologie, rozsáhlé škrty a absurdní požadavky, může rozložit nepostradatelný sociální systém, stačí se podívat na Floridu, zakrnělý ocas Ameriky.



Její bývalý guvernér a Slendermanův záskok Rick Scott ve svém funkčním období systém obrátil naruby. Když složil přísahu, zaměstnavatelé v tom roce v průměru platili na daních na nezaměstnanost 319 $ za zaměstnance. Když úřad opouštěl, platili 50 $ za zaměstnance, nejnižší sazbu v zemi a méně než pětinu národního průměru.



A aby tyto škrty vyvážil, jak hrdě prohlásil na konferenci mladých republikánů v roce 2019, přišel na mnoho způsobů, jak občany Floridy držet od dávek dál. Na Floridě žije asi 22 milionů lidí. Kolik lidí v tuto chvíli, jen si tipněte, kolik lidí bylo, když jsem opouštěl úřad, na dávkách v nezaměstnanosti? Někdo říká 10 milionů.



Někdo další? 61 tisíc. Páni, to byl ale nervózní potlesk. I v té místnosti z lidí cítíte, jak se ptají: Počkat, 61 tisíc? Z 22 milionů? To se zdá hrozně málo. Udělal něco strašného? Jsme všichni strašní? No nic, teď tleskáme. Fajn, je mi líp, když tleskáme. Aby Scott takových čísel dosáhl, využil všech metod, které jste viděli.



Na Floridě museli lidé začít dokazovat kontakt s pěti zaměstnavateli týdně, snížil dávky tím, že srazil počet týdnů, kdy na ně máte právo, a přihodil pár překážek navíc, třeba dovednostní posudek o 45 otázkách, ověřujících čtení, matiku a kritické myšlení, což mělo tak ztěžovat přístup, že občanskoprávní odbor ministerstva práce usoudil, že jde o diskriminaci. Stát rovněž všechny nutil, aby se registrovali online, a přišel s novým drahým systémem, který byl okamžitě zaplaven závadami. A navzdory jeho slibům, že budou odstraněny, zcela očividně odstraněny nebyly, protože systém se loni zhroutil a museli přestoupit na papírové žádosti, což uprostřed pandemie přineslo úplně odlišnou sadu problémů.



V knihovně Johna F. Kennedyho v Hialeah to byl takřka blázinec. Dav si na nepříjemně stísněném místě razil cestu kupředu, lidé se zoufale snažili dostat jednu z těchto: žádost o příspěvky v nezaměstnanosti. - Bojím se.



- Co se děje? - Bojím se o svůj život. Jen kvůli žádosti. I já se o váš život bojím, a to se na to jen dívám. A svědčí to o této pandemii i o směšném floridském systému, že cítím tu samou nervy drásající hrůzu, když vidím lidi stát fronty na žádosti, jako když se dívám na sebevraha, jak na motorce skáče přes řadu autobusů. I když je jen otázkou času, než Florida zavede skákání přes autobusy jako další požadavek žádosti o podporu. A můžete tvrdit, že to byl výsledek neschopnosti, ale stejně tak můžete tvrdit, že to bylo záměrné.



Spousta občanů Floridy to loni nadhodila a jedním z nich byl nástupce Ricka Scotta. Myslím, že cílem kohokoliv, kdo to navrhl, bylo dát do cesty tolik překážek, aby si lidé řekli: Kašlu na to, do toho nepůjdu. Ale určitě si myslím, vzhledem k tomu, jak to bylo interně navrženo, že tak bylo učiněno, aby se muselo vyplácet co nejméně pohledávek. Páni.



Je divný poslouchat, jak tenhle čůrák trefně kritizuje tohohle čůráka. Jako kdyby to, že se Twitter má vypořádat se svými nácky, řekl Mark Zuckerberg. Jasně, sám o sobě je to dobrý postřeh, jen to od tebe zní dost pokrytecky. Protože než DeSantisovi zatleskáte, měli byste vědět, že státní šetření odhalilo, že auditoři hlásili problémy s floridským systémem v letech 2015, 2016 a 2019 a ani úřad Scotta, ani úřad DeSantise problémy neodstranily.



A rozsáhlé a záměrné zanedbání systému podpor v nezaměstnanosti na Floridě způsobilo lidem skutečnou bolest. Kdyby naše žádost o podporu prošla systémem, mohli bychom bez problému platit své účty. Ale zkoušeli jsme se o podporu hlásit online a byla to absolutní noční můra. Neustále se mi zvedá žaludek. Snažila jsem se na to nemyslet, ale zvlášť v noci…



Promiňte, ani to nedokážu vyjádřit. Nechci, aby mě Emmett viděl rozrušenou. Opravdu se moc snažím to zvládnout. To je strašný. A nejhorší na tom je, že se tomu dá předejít. Mohli bychom jí pomoct. Pomohlo by to jí, pomohlo by to ekonomice. A stejně jsme se naschvál rozhodli to neudělat, což je zatracenej skandál. Tak co můžeme udělat, aby se to už nedělo?



Zaprvé už nesmíme pochybovat o tom, že náš systém nefunguje. Opakuju, to, co loni udělala vláda, navýšení splátek a snaha, aby systém pokryl více pracovníků, bylo veřejné přiznání, že to nefunguje, a teď to musíme spravit. V krátké době státy potřebují zdroje na vylepšení nefunkčních technologií. Taky musí odstranit nesmyslné překážky, které brání pomoci lidem, co to potřebují. Ale v dlouhodobém horizontu jsou třeba velké změny. Mnozí experti se domnívají, že pokud by se to mělo předělat, bylo by lepší zavést jeden federální systém než 53 jednotlivých.



Takže to bychom nejspíš měli udělat. Mimo jiné by to státům znemožnilo dělat škrty ve jménu propodnikové politiky a snažit se o co nejmenší daně. Ale pokud nevytvoříme federální systém, což asi nevytvoříme, Kongres by měl aspoň stanovit minimální příspěvek v nezaměstnanosti, pod který by státy nemohly jít. Ve stručnosti řečeno potřebujeme tu samou energii, kterou jsme vynaložili na to, aby podporu nedostávali lidé, co si ji nezaslouží, vynaložit na to, aby lidé, co podporu potřebují, podporu dostali.



A neudělat velké změny poté, co chyby v systému loni vyšly tak tvrdě najevo, by bylo neodpustitelné, protože pokud to my nenapravíme, nemůžeme z toho vinit nikoho jiného než sebe. A možná Elma. Nejsem si jistý jak, ale to celé se zdá jako jeho chyba. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz