Gad Elmaleh – Co ve Francii nikdy neuslyšíte

Lidi, angličtina je pro Francouze těžká. Neuvědomujete si to, protože pro vás je přirozená. Nejenom že musíme znát slovíčka, ale taky na kterou slabiku dát důraz. Nevím, proč to udělali. Aby to udělali ještě složitější? Nechápu. Ani ve slově důraz nevím, kam dát důraz. Nevím, jestli se říká duráz, nebo důraz, nebo důráz. Prostě nevím. Jsem z toho zmatený.



A co teprve přízvuk? My máme přízvuk. Ach, ten přízvuk. Teď bydlím ve Státech a někdy mi přijde, že když nemám správnej přízvuk, lidi mě nechápou, nerozumí mi, nesnaží se mi jít naproti. Nasedl jsem nedávno do taxíku a řidiči jsem řekl: „Prosím, vemte mě na letiště GFK.“ Místo J. Ten týpek neměl nejmenší ponětí, o čem mluvím. Řekl jsem: „Pane, zapomeňte na J nebo G, kolik v New Yorku znáte míst, která obsahují FK a slovo letiště?



Kdybych já byl taxikář a řekli byste mi, ať vás vezmu na letiště KFC, vzal bych vás na letiště JFK. Představte si skupinku Američanů, kteří přijedou do Paříže. Ztratili se, spatří mě na ulici, přijdou ke mně… Nezastavil bych se, ale zkusme si to představit. Představte si, že se prostě spletou a řeknou: „Hledáme iPhonovu věž.“ Neřeknu jim na to: „Aha, Apple store?



Zavedu vás.“ No, takže ten taxikář neustále opravoval můj přízvuk, a to byl Ind. Tak jsem mu řekl: „Pane, oba jsme imigranti, měli bychom si pomáhat. A možná jste správně řekl JFK, ale řekl jste lečišče.“ Všechno je tu pro mě nový. Lidi jsou tu milí, na to nejsem zvyklej, jsem z Paříže, žil jsem tam. Tam jsou lidi sprostý. Šel jsem v New Yorku do obchodu a přišel za mnou mladík a řekl: „Dobrý den a vítejte, jak se dnes máte?



Jmenuji se Jason, pokud cokoliv potřebujete, neváhejte se mě zeptat. Vřele rád vám pomůžu.“ Já na to: „Jasone, moc tlačíš na pilu. Vyvíjíš tlak na nás oba.“ Tihle lidi chtějí pracovat, chtějí vám pomoct. Požádal jsem ho o něco a hned utekl dozadu do obchodu, přiběhl zpátky: „Moc se omlouvám, nemáme to.“ Já na to: „Nevadí, Jasone.“ „Ne, nechte mě zavolat na jinou pobočku.“ Já na něj: „No tak, přestaň!“ A pak řekl něco, co ve Francii nikdy v životě neuslyšíte: „Nechte mě to překontrolovat.“ V Paříži to ani nekontrolujeme.



V Paříži by vám prodavač řekl: „Nemám to. Jedině kdybych se po tom šel podívat.“ V poslední době jsem si začal psát s holkama. Je to paráda. Ale některým anglickým výrazům nerozumím. Včera jsem jedný holce napsal: „Zašla bys hned po představení na skleničku?“ Ona na to: „Jsem u vytržení.“ Já na to: „Dobrá, tak třeba příští týden.“ A ona: „Proč?“ A já: „Protože musíš k zubaři, chápu to.“ Ona na to: „Ale ne, u vytržení znamená, že jsem z toho úplně paf.“ Jak to mám vědět?



Tak se zeptám: „Jdem teda na drink?“ Ona na to: „Bude to žrádlo.“ Napsal jsem jiný holce a zeptal se: „Co takhle po show na skleničku?“ Ona na to: „To by bylo mrtě cool.“ Zeptal jsem se kamaráda, co to znamená.



On na to: „Znamená to, že je příliš mladá.“ Napsal jsem další holce: „Co takhle zajít po mý show na skleničku?“ A nevím, jestli jen stárnu, nebo co, ale ty nový emoji věcičky nechápu. Řekla: „Proč ne.“ A pak tam vložila španělskou tanečnici, další španělskou tanečnici, dvě lahve šampaňského, tři dynamity a budovu s taxíkem a indickým chlápkem v turbanu, potom tam byla opice, co si zakrývá obličej, a lilek.



Nechápal jsem, co tím chce říct, tak jsem jí zpátky poslal sanitku. A ona na to odpověděla: „To zní jako plán.“ Díky, Montreale, byli jste parádní! Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz